Jak napasovat sny a ideály na realitu v sociálních službách? Komentář Štěpána Chába
komentář
17.01.2020
Foto: ČT / repro
Popisek: Téma ústavů do širokého povědomí vložil Miloš Forman se svým filmem Přelet nad kukaččím hnízdem
Ombudsmanka Šabatová vyrazila na ‘inspekci‘ sociálních zařízení pro zdravotně nemocné, pro mentálně nemocné (ono se spojení mentálně nemocný nejspíš nesmí říkat, jelikož je to nekorektní, ale pod zdravotním onemocněním si můžeme představit i invaliditu čistě tělesnou, nikoliv duševní, že) a zkonstatovala, že transformace se zastavila, nepokračuje, ústavy jsou stále ústavy, ke klientům se nepřistupuje individuálně, neplní se jejich přání a sny, ale téměř vše se plánuje kolektivně.
Ve zprávě uvedla, že v ústavech klienti často nemohou sami ani na záchod, ač by to, jak tvrdí ombudsmanka, zvládli, musí si na sesterně žádat o vydání toaletního papíru, mýdla. Sociální zařízení pro duševně invalidní ani vzdáleně nepřipomínají domov, do kteréžto polohy se měly přetransformovat. A správně na mnoha místech upozorňuje, že v sociální službě chybí zaměstnanci, kteří by služby zkvalitnili, zlepšili, zlidštili. Nedodává ovšem, že nechybí jen zaměstnanci, ale i nemovitosti.
Ústav bez hranic, ale s limity
Je sice pěkné, snít o tom, že by měli být klienti sociálních zařízení ubytovaní v domáckém prostředí s naprostým minimem zvyklostí velkých ústavů, ale kde na to brát, když i obyčejný člověk má nesmírné problémy sehnat si bydlení? Zařídit dotované a chráněné bydlení pro postižené? K tomu přinejmenším zdvojnásobit počet zaměstnanců sociálních služeb, protože ač bude postižený bydlet relativně sám, bude potřebovat každodenní asistenci?
Ukázka samostatnosti
V nedalekém ústavu pro mentálně postižené také najeli na otevřené brány a rušení ústavu. Upozorňuji, že u mnoha klientů se věc zadařila, začlenili se, mají své byty, pracují a vcelku si užívají. Ale ze zprávy ombudsmanky jde cítit tlak, že je toho málo – ano, ty schopnější jste odlifrovali do světa, to je dobře… a dál? Po těch schopnějších musí nutně přijít ti méně schopní, kteří už se začleňují obtížněji. Ale čísla se musí plnit, tak se začleňují, ať už na to schopnosti mají, nebo nemají.
Před několika lety se v nedalekém ústavu rozhodli začleňovat postiženou dívku. Pořídili jí byt, zpočátku chodili denně asistovat, poté svou asistenci omezovali, aby se dívka osamostatnila. Po čase se z ní stala matrace v místním domě pro staré mládence. Týden ji tam na střídačku obšťastňovali, po týdnu běžela nahá ulicí a řvala. Tiše ji uklidili do regulérního blázince a neúspěšné začlenění se zametlo pod koberec. Upozorňuju, že to je extrém, ostatní začleňování se jakž takž vydařilo. I když, jeden začleňovaný tady začal vykrádat, další se převlečený za dívku prodával Němcům na místní diskotéce, jiný začal fetovat. Má to svá úskalí. Ale i s těmi je třeba počítat.
Ale ten tlak na to, aby se v začleňování pokračovalo čím dál více, je mírně absurdní. Ti, kteří se začlenit dali, už jsou začlenění, bez problémů koexistují se společností a není problém. Ovšem tlak na to, aby se zbořily všechny zdi ústavů, jsou z říše nesplnitelných snů, protože není jen lehká retardace, jsou i těžší formy a tam se s tím začleňováním pracuje o dost obtížněji.
Prášky od stolu
Daleko větší problém, než začleňování, sleduji u medikace, která v ústavech probíhá prakticky jen od stolu (ale to byl problém i domova důchodců, kde jsem kdysi dělal). Lékař klienta, kterému předepisoval léky, mnohdy nikdy ani neviděl. Do ústavu přibyl klient, komunikující, zajímající se, po půl roce z něho byla nemyslící hmota, která stěží odpověděla na pozdrav. Při troše snahy se právě takový klient mohl začlenit do společnosti, ale jednodušší je mu lupnout pár prášků a je pokoj. Ale tam chybí právě zaměstnanci. Běžné pečovatelky na individuální přístup nemají čas a po nějaké době ani sílu. Individuální přístup vyžaduje celého člověka, nikoliv toho, kdo musí stihnout obstarat dvacet lidí co se týká hygieny, stravy a každodenních aktivit a prací. Ovšem tvrdě se to po nich vyžaduje. Což je přinejmenším absurdní.
Takže ač ombudsmanka pěkně pláče, tak pláče vlastně úplně zbytečně. Protože stát nemá na to, aby zdvojnásobil platy v sociálních službách, aby zdvojnásobil počet zaměstnanců a aby investoval do tisíců bytů pro začleňované klienty, kterým by se takové bydlení muselo navíc dotovat až do jejich smrti. Takový cirkus by stál desítky, ne-li stovky miliard korun ročně navíc. Ač je podobná snaha hodna Kristova učení, jak se lidem sáhne příliš citelně na peníze, během okamžiku se z nich stanou vzorní a oddaní Římané a Krista s chutí znovu a rádi ukřižují.
Vložil: Štěpán Cháb