Hi-tech důchod hezky doma a s online podporou, ale člověk není počítačový program. Komentář Štěpána Chába
komentář
27.12.2019
Foto: Ilustrační foto Hans Štembera
Popisek: Kdysi jsem viděl dokument o umírání. Stará žena s rakovinou v něm řekla při prohlížení fotek ze svého mládí - je to zvláštní, ale tam v hlavě jste pořád stejní, když jste byli mladí, i když jste staří. Jste tam pořád vy sám. Takže nějaké hlubší chápání života a smrti? Houbeles, já se bojím smrti stejně jako vy, jen ji mám o dost blíž
Tři roky jsem dělal v domově důchodců. Většina seniorů do domova přibyla, protože se o ně rodina přestala zvládat starat. Vydělávat, starat se o vlastní děti a ještě řešit časté kontroly u lékaře, inkontinenci, snižující se pohyblivost, asistovat u koupání a nutnost být často po ruce. Holt, stáří má často i takové podoby. Druhou nejpočetnější skupinou seniorů v domově byli ti, kteří by se o sebe zvládli postarat, ale nezvládali samotu, které museli v domácím prostředí vzdorovat. Často to byla kombinace obojího.
Hlavní město Praha přišlo s ‘revolučním‘ řešením stárnutí populace. Podle statistiky je v Praze 220 000 seniorů nad 65 let, z toho 50 000 nad 80 let a počty mají stoupat. Takovou situaci je nutné už teď řešit. Praha se tak přidala k projektu hi-tech důchodu, kde se budou senioři podporovat v tom, aby zůstali co nejdéle doma a soběstační (je to o dost levnější než ústavní péče). Hi-tech podpora je ve stylu – jednou týdně se s důchodcem spojí operátor přes uzavřený videokanál v chytré televizi a zavolají si. Senior tak bude mít možnost řešit s operátorem krizové situace nebo i běžné problémy.
Ruka, která hladí
Měli jsme v domově důchodců paní s rozjíždějícím se Alzheimerem. Přijela na oddělení mírně agresivní, odmítající, prala nás. Po delším bloudění jsme zjistili, že pro její uklidnění stačí jediné – sednout si k ní, vzít ji za ruku a jemně hladit. Naprosto se potom uklidnila. O seniorech převládá takový prazvláštní předsudek – jakmile jim vymizí chuť na sex, jako kdyby přestali toužit po lásce. Chyba lávky. V domově důchodců jsem měl tu milou povinnost provozovat filmový klub. Dvakrát nebo třikrát týdně jsme se setkali ve velké jídelně a promítali na plátno staré filmy. Senioři vždycky dostali na výběr a vždycky chtěli romantický film plný lásky, doteků a zamilovaných pohledů.
Ač je hi-tech vzdálená online podpora pro seniory fajn, nikdy se jí nenahradí lidský dotek, protože lidský dotek prostě nejde nahradit sebelepším socializačním programem online. Člověk není počítačový program, jemu nestačí vzdálená podpora.
Obzvláště s ohledem na skutečnost, že společnost se atomizuje a počet ‘starých mládenců‘ a ‘starých panen‘, tedy lidí, kteří nezplodili za svůj život potomka, se bude adekvátně zvyšovat. To můžeme sledovat už na Západě. Ve Švédsku před lety vznikla služba, která vyklízí byty po lidech, kteří zemřeli opuštění, nikdo se po nich neptal, nikomu nechyběli. Jejich smrt odhalil až zápach z rozkládajícího se těla, na který upozornili sousedi. Služba prosperuje, počty jejich případů k řešení uspokojivě rostou. Není výjimkou, když si zemřelý ve svém bytě několik týdnů či dokonce měsíců poleží, než se na jeho smrt přijde. Jeden senior se ve svém bytě oběsil, na jeho smrt přišli až po čtyřech letech. Viz ZDE.
Jiná cesta
Vzdálená online podpora je nouzové řešení. Mnohým jistě pomůže, města nabízejí i socializační aktivity ve svých kulturních centrech, jenže ty jsou jen pro ty, kteří nemají sníženou pohyblivost. Tam, kde městský radní vidí cestu do kulturního centra dlouhou deset minut, tam před sebou může mít senior hodinu a půl velmi stresujícího pochodu plného překážek. To jej odradí. A tak radši zůstane doma a čeká, až si jednou za týden bude moci na hodinu poklábosit s operátorku přes obrazovku televize. A to nestačí. Domovy důchodců jsou zase příliš ústavní.
Co takhle začít pracovat na projektu jakýchsi SOS vesniček pro seniory. Vesnice plné domů, kde by si senioři hospodařili, mezi domy seniorů by pak stály domy pro pečovatele, kteří by tam i se svými rodinami a dětmi bydleli a byli by prostě k ruce, kdyby bylo potřeba. Hned bych takovou práci bral. Vím, naivní představa, ale fungovala by.
Poděkování
Naše šéfredaktorka před týdnem vložila opět do dvou mých textů výzvu na pokoření ministryně Maláčové. Cílem výzvy bylo to, abych si neprodloužil plynutí přídavků na děti, ale aby se na ty přídavky čtenáři složili mezi sebou. Upřímně, byl jsem z toho na počátku velmi na rozpacích. A jsem doposud. Po výzvě z minulého týdne mi přišlo na účet 5 250,-, což je více, než na čtyři děti dá na přídavcích stát. Velmi za to děkuji všem, kteří se rozhodli obětovat část vlastních peněz. Koupil jsem za to velmi sobecky kouřovody za 980,- do vlastního pokoje. Doposud jsem pracoval a přebýval v nevytopené místnosti. Dá se to vydržet i při mínus dvaceti, opravdu. Teď mám v pokoji k zalknutí vedro a přiznávám, že si to užívám a připadám si jako synek z lepší rodiny (děti jsou ve vytápěných místnostech od počátku, samozřejmě). Za zbytek jsem nakupoval jídlo. Obzvláště na pečení v horkovzdušné troubě, kterou jsem byl obdarován šlechetností naší šéfredaktorky. Oživil jsem si tak pečení buchet, bábovek, štrúdlů, tadyrohů (taštičky z listového těsta naplněné povidly a poválené v moučkovém cukru) a podobného. Z mletého masa jsem po dvakráte udělal sekanou, upekl jedno kuře s hranolky (jelikož děti nerady brambory) a na Vánoce se plácl přes (Vaši) kapsu a upekl kýtu. Bramborový salát dodali sourozenci, jelikož ho umí výborný. Den před Vánoci mi přišel balíček od jedné čtenářky (dovolím si nejmenovat), v něm oříšky, rozinky nevšední chuti, sušené indické ovoce, pro děti karatní hra, dárková poukázka na 500,- do Tesca a moc krásné přání k Vánocům. Hluboce se klaním a děkuji za Vaši dobrotu. Přídavky na děti jsem už v říjnu neprodloužil, od státu tak v současné době nepobírám nic. Dovolím si ještě zmínit, že vinou mého zdravotního stavu nemohu přijmout fyzicky náročnější práci. Jsou dny, kdy mi vlivem atmosférického tlaku dělá problém dojít si i na zahradu.
|
Vložil: Štěpán Cháb