Do důchodu, prosím, až s potvrzením od hrobníka. Komentář Štěpána Chába
komentář
16.12.2019
Foto: Facebook
Popisek: Cesta do práce podle představ OECD
Má matka zemřela v 64 letech, můj otec dokonce ve 49 letech. Já sám můžu bouchnout šampaňské, pokud tu budu dalších deset let. Genetickou výbavu neokecám. Proto když se mluví o tom, že se bude, nebo nebude, zvyšovat věk odchodu do důchodu, jen se potutelně usmívám. Počítat odchod do důchodu podle statistik? Můj přínos společnosti – snížím o jednu miliontinu procenta možnost, že se věk odchodu zvýší. A to se počítá.
Jet podle statistik? To je jako s průměrným platem, pěkně se s ním ve vládních prohlášeních o bohatnutí společnosti šermuje, ale dosáhne na něj málokdo. Délka života je něco trochu jiného než výše platu. Délka života je, zdá se mi, definitivní záležitost, kterou když zavedeme do statistik, minimálně polovinu populace tím ochudíme o zasloužený odpočinek (ne o ten věčný, samozřejmě), protože prostě zatáhne krovky dříve, než na ten odpočinek vznikne podle statistik nárok.
Lékařská karta
Proto bych volil jinou metodu (a ano, jasně, teď budu kopat za nás, kteří kousek po kousku statisticky snižujeme věk odchodu do důchodu), a to metodu lékařské karty. Ta se s člověkem táhne celý život, je tam zaznamenané každé zakopnutí o dveře ordinace, přičemž sem tam je v kartě záznam zakopnutí, který jasně ukazuje, že pacient už teď pracuje na zakázce pro hrobníka. A to, z hlediska statistiky, předčasně. Ne každý se té osmdesátky dožije a dokáže tak z důchodového systému vytěžit i něco zpátky z toho, co do něj za svůj produktivní věk nacpal.
Princip lékařské karty by pracoval na stejném způsobu, jakým se dělají statistiky celé společnosti. Ty stojí na očekávané délce života. Ovšem podle statistik a tedy podle výsledků celé společnosti. Je radost si přečíst, že v domovu pro seniory oslavili paní Boženě požehnané sté narozeniny. My ostatní u toho můžeme ale zaskřípat zuby, protože paní Božena nám svým požehnaně dlouhým životem kazí výhled na pošťáka, který se bude ubírat k našemu prahu s prvním důchodem. Očekávaná délka života každého jednotlivého člověka je něco ale úplně jiného. Někdo je aktivní a schopný do devadesáti, někdo už ve čtyřiceti nakupuje ve velkém bačkory, aby jimi mohl v určený čas patřičně zaklepat. Přičemž oba dva mají svou očekávanou délku života vepsanou v lékařské kartě.
Systém by tak mohl fungovat na principu tužkou vepsané poznámky na okraji lékařské karty, kam by praktický lékař každého jednotlivého pacienta uvedl očekávanou délku jeho života. S tím, že pět let před předpokládaným rokem by stát dal člověku pokoj… a důchod, aby mohl rozjímat o věcech méně světských a více duchovních. To by se samozřejmě obrátilo i na druhou stranu, kdy paní Božena, která oslavila svých požehnaných sto let, by prostě do důchodu šla až někdy v pětasedmdesáti, protože její lékařská karta mluvila zcela jasně – ta paní tady bude nejméně do stovky.
Zvyšování věku
Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) pléduje za to, abychom zrušili zastropování věku odchodu do důchodu. Strop nyní máme na 65 letech věku každého z nás. OECD by ráda viděla, že nestropujeme, ale naopak, že věk budeme adekvátně ke statistikám zvyšovat. Dopracovat se až na 70 let věku? V pohodě, proč ne, sice více než polovina abonentů na výplatu důchodu před dovršením požadovaného věku zemře, ale veřejný rozpočet tak ušetří. Nevím, přijde mi to trochu cynické vůči jedinečnosti každého člověka. Někdo se holt přes genetické dědictví svých předků nedostane a bude nucen dřít ještě na hrobníkově lopatě. Nejlépe, aby si sám vykopal hrob a sám se v něm i zahrabal, aby na něj neuhodil v posmrtném životě exekutor a nezabavil mu nějaké ty andělíčky a harfičky.
Vložil: Štěpán Cháb