Tak jo, řekněme o sobě pravdu, ať netrpí další. Komentář Štěpána Chába
03.12.2019
Foto: Pixabay
Popisek: Upřímně, nevím, co k takovému textu dát za obrázek. Ilustrační plačící dítě?
Filip Titlbach učinil v Deníku N svůj mediální Coming Out. Sepsal článek o tom, kterak byl ve škole šikanovaný pro svou homosexualitu. A pravil, jak se to tak říká, že by každý postižený měl veřejně vystoupit a svěřit se. Společenská terapie. Nuže dobrá, učiním svůj Coming Out, ač se nebude týkat mé homosexuality, kterou mi pánbu nenadělil.
Na své rodiče mám pár vzpomínek. První se odehrála v kuchyni, bylo mi asi šest let, otec odcházel do zaměstnání, já seděl za stolem, snad jsem jedl, nebo dělal úkoly. Zvedl jsem oči. Otec právě dával matce jemnou pusu. Pohladila ho po zádech. Odešel. To je vlastně ta jediná dobrá. Další už se rozpadají. Druhá silná vzpomínka byla z období, kdy se rozváděli. Bylo mi asi jedenáct. Matka pozvala otce, aby si promluvili o dětech. Vstoupil do jejího pokoje, já se tiše připlížil do vedlejšího a naslouchal. V okamžiku, kdy došlo na mé jméno, se mi rozbušilo srdce. Mluvilo se o tom, že potřebuju otce. Ten pak odešel. Seděl jsem poté v temném pokoji další hodinu a koukal do tmy.
Zlomená ruka
Jiná vzpomínka – dělal jsem s otcem úkoly, bylo mi tak osm let. Má starší sestra si prozpěvovala, nebyla to otcova dcera, vyženil ji. Otec sestru okřikl, aby nezpívala. Zpívala si dál. Otec vyskočil a ve vzteku jí zlomil ruku. Pak si ke mně zase sedl a měli jsme pokračovat s úkoly. Zadržoval jsem pláč, klepaly se mi ruce, nedokázal jsem souvisle myslet, bylo mi na zvracení. Přiznávám, že Coming Out má něco do sebe, ten pocit na zvracení se mi pomalu vrací.
Poté, co se otec odstěhoval, jsme jako rodina neměli moc co jíst. Otec si vysoudil, že nám, pěti dětem, bude dávat minimální alimenty. Jídelní vzpomínka – nebylo nic, jen patka starého chleba, rozdělili jsme si ji na pět částí a šli spát. Další – našli jsme na podzim bedly. S nadšením si je udělali. Pak jsme se střídali na záchodě s průjmem. Nebyly to asi jedlé bedly. Druhý den, protože nic jiného nebylo, jsme vyrazili zase na bedly, chuťově byly dobré, byl hlad, řekli jsme si, že průjem za to stojí. A povečeřeli jsme. Matka osázela celou zahradu, jedli jsme tedy ve výsledku zdravě, protože ze zahrady jsme žili kolik měsíců v roce.
Horečka
Ještě jednu pěknou vzpomínku na otce mám. Lehl jsem se silnou horečkou, která u mě vedla až k halucinacím. Viděl jsem, jak do místnosti vstupuje otec, šermoval jsem rukama a křičel – ne, ne – při halucinaci vypadal přízračně, jako stín. V mých 13 letech se se mnou otec přestal bavit. Dva roky mi neodpovídal ani na pozdrav. Když jsem ho potkal, choval se tak, jako kdybych nebyl. Prostě po mně přejel očima a šel dál. Mohl bych vykutat další a další vzpomínky, ty by ovšem zajížděly do příliš osobního prostoru nejen mé osoby, proto od toho radši upustím.
Rozvody a nenávisti
Kdykoliv teď potkám příliš chlapácky vypadajícího muže, cítím se nesvůj. Vztah ke světu mám nesebejistý, pochybující, odmítající, se snahou se před ním spíše ukrýt. Vím jistě, že kdyby mě v pubertě vzal otec na milost, nejspíš bych dokázal být vyrovnanější a šťastnější. Jeho nedostatek sociální inteligence přinejmenším se mnou zamával pekelně. Čímž netvrdím, že za vším je vina rodičů, prorval jsem se časem k jisté míře spokojenosti uvnitř vlastní rodiny, kde jsem se, naštěstí, nepotatil, a razím opačný přístup, tedy přístup přítomného otce, který spíš naslouchá, než aby své okolí trestal svým přebujelým testosteronem.
Co je smyslem mého Coming Outu? Ne se vykecat, ale upozornit touto formou na fakt, že největšími oběťmi rozvodů a rodičovských svárů jsou vždycky děti a že rozvod je vždy krajní řešení, ke kterému, když už, by manželé měli přistoupit v klidu a s ohledem na potřeby dětí. Potřebou dětí je mít u sebe oba rodiče. Potřebují pozornost a péči obou rodičů. A snad i apel na rodiče nezávisle na pohlaví – chovejte se pěkně, mile, naslouchejte, neposlouchejte jen sebe, však na vás visí životy dětí. Když se před nimi budete rvát, možná to u dětí povede k tomu, že se v životě moc rvát nedokáží. K jejich vlastní škodě.
Vložil: Štěpán Cháb