Ministryně Maláčová dostala knockout levým hákem. Protože srdce leží nalevo. Komentář Štěpána Chába
komentář
29.11.2019
Foto: Facebook / Jitka Jeslínková
Popisek: Láska je všude? Jo, je to tak. Ilustrační foto
Poslední čtyři dny se u mých textů objevovala taková zelená tabulka s výzvou pokořit ministryni Maláčovou a její Ministerstvo práce a sociálních věcí. Celou záležitost vydumala naše šéfredaktorka, já sám bych se o takové výzvě nikdy neopovážil ani přemýšlet. Ale postavila mě před hotovou věc. Čímž se nevyviňuji, bránil jsem se, ale nepřesvědčivě (nepřesvědčivě i sám před sebou).
Na účet mi přišlo 15 320,-, což mi, upřímně řečeno, vyrazilo dech natolik, že ho popadám doposud. Říkal jsem si, že to bude jen pro formu, pár stovek od známých. Nebylo. Stejně, jako jsem musel vše vyúčtovat úřadu, budu účtovat i tady. Před čtyřmi roky jsme se s rodinou přestěhovali do opuštěné školy, kterou vlastnila katolická církev (z nouze, prostě vypadlo bydlení, muselo přijít nové a naskytlo se toto). Nikdo v ní nikdy nebydlel, nebyla připravená pro obývání. Vlastně jediné, co se dalo použít do domácnosti, byl sprchový kout. Nic jiného. Vodu jsem zprovoznil, jakž takž postele, skříň, jakous takous kuchyňskou linku, sehnal jsem záchod (škola disponovala pouze dírou do země, záchod chyběl) a začali jsme přechodně bydlet. Už v tu dobu jsme věděli, že je to jen na chvíli. Přesto si za tu kůču katolík účtoval plnou tržní cenu, jako v okolních a vybavených bytech. Holt, kdo nevyužije chvilkové indispozice člověka, je vůl. A katolík umí být výjimečně lačný.
Záloha
Platili jsme 2000,- zálohu na elektřinu. Po sedmi měsících jsem sehnal dům, ve kterém jsme teď. Přibližně za měsíc se mi podařilo odhlásit a přepsat zpět elektřinu ve škole na katolíka. Za pár týdnů mi přišlo vyúčtování. Kupodivu nepřišel nedoplatek, ale přeplatek. A pěkný. Bylo to, tuším, nevím to jistě, kolem 11 000,- nebo 13 000,-. Neudivilo mě to. Vlastně tam jely jen žárovky a jeden počítač. Sem tam pračka. Před půl rokem se ovšem ozval ČEZ s tím, že jim visím 19 000,- za elektřinu na škole. Tvrdili, že došlo k administrativní chybě a že s tím nic nenadělám. Pokoušel jsem se a opravdu s tím nic nenadělal. Padla dohoda na splátkový kalendář. A začal jsem splácet. S napjatým rozpočtem je ovšem každá pětistovka výdaje navíc náznakem likvidace. Teď přibyla splátka za elektřinu, rozpočet začal být značně dýchavičný. A právě na nedoplatek padla většina získaných peněz, čímž jsem získal větší manévrovací prostor v rozpočtu rodiny a on přestal vykazovat známky dýchavičnosti.
Z ostudy kabát
Na jednu stranu si říkám, že není proč vyprávět o tom, co jsme kde prožili a jak nás katolická církev natáhla umně a ze zvyku na skřipec. Je to vlastně jen pro ostudu. Ale na tu druhou stranu výše vypsané ukazuje, jak se žije rodině se čtyřmi dětmi, která nepodědila, nezískala vlivné známosti, která dostala do začátku své existence tak maximálně nakopáno. Je to vlastně doklad o tom, jak se žije obyčejné, ač trochu početnější rodině. Je pěkné u komentátorů neustále číst pomíjivá slova o politice, o společnosti. Ale většinou to vyznívá odtažitě, odosobněně, bez vlastního prožitku. Komentátor tvrdí, když se tedy pustí do sociálního tématu – chudí jsou na tom špatně, měli bychom jim pomoci – a vrazí si při pití sojového latté do oka zlatou lžičku. Vyzní to pak trochu neupřímně. Mně prostě stačí pamatovat si uplynulý týden, a hned mám přinejmenším tři sociální témata na talíři jaksepatří prožitá a ozkoušená na vlastní kůži.
Trouba
Třeba stačí vzpomínka, jak jsem přes rok toužil po obyčejné horkovzdušné troubě, ale pořád ne a ne na ni dokázat ušetřit. Před týdnem jsem před naší šéfredaktorkou mimoděk utrousil, že se těším, až na troubu našetřím. Vyděsila se a troubu mi poslala k Vánocům. Teď kolem ní chodím jako sup (kolem trouby, ne kolem naší šéfredaktorky, prosím pěkně), plánuju si pečení, hledám recepty, co všechno chci upéct – teď mě nadchnul chodský koláč. Prostě ho upeču, i kdybych u toho měl pojít. A mám z toho ukrutnou radost. Z takové maličkosti, že? A poslední týden chodím po světě a říkám si – svět je nějaký moc štědrý a hodný, to zase příští týden dostanu z nečekané strany řádně po hubě.
Rodina je bezedná jáma nekonečné potřeby. Chci tímto poděkovat těm, kteří mně, neznámému člověku, který toho příliš zplodil a který neustále nadává na Krajských listech a koleduje si tak o pohlavek, poslali trochu svých peněz. Vážím si toho a jsem šťastný, že jste, a že jste takoví, jací jste. Děkuji. Naše šéfredaktorka, ta by si poděkování zasloužila v rozsahu jedné knihy, ale dostává se jí díků jen homeopaticky. Snad proto, že než jí stačím poděkovat, tak se zhádáme nad nějakým společenským tématem. I té moc děkuji. Poznámka pro škarohlídy, žijeme chudě, nikoliv bídně, děti jsou čisté a najedené, mají si s čím hrát i kde si hrát. A všichni se máme rádi, nepereme se, netlučeme, nehádáme. Prostě jsme tak nějak spolu a ono to funguje. Jen někdy nemáme na troubu. Pro to se svět nezboří.
Vložil: Štěpán Cháb