Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Na vlastní kůži

Na vlastní kůži

Ivan Břešťák dělal krimi na Nově, má na kontě 1 200 reportáží. Nyní se vydává pro Krajské listy.cz tam, kam se bojí i benga

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Při zavazování obinadla kolem hlavy na mě mrtvý otevřel jedno oko. Málem jsem potratil. Komentář Štěpána Chába

komentář 27.11.2019
Při zavazování obinadla kolem hlavy na mě mrtvý otevřel jedno oko. Málem jsem potratil. Komentář Štěpána Chába

Autor: Pixabay

Popisek: Smrt k životu patří, stejně jako daně

Prošel jsem za svou kariéru pečovatele čtyřmi institucemi. Vysloveně se šikanou jsem se setkal jednou jedinkrát, navíc se jednalo spíše o selhání nervů. Pečovatelka sešvihala klienta mokrým ručníkem. Nutno dodat, že klient byl svým způsobem nezvladatelný a velmi vzpurný. Pečovatelka celou záležitost obrečela a nervově se zhroutila.

V jedné z institucí jsem se asi před dvaceti lety ovšem setkal se šikanou mezi zaměstnanci. Instituce přijala pečovatelku romského původu. Starší paní. Práce s ní byla výborná. Když jsem s ní sloužil, byla na celém oddělení pohoda, k lidem se chovala velmi lidsky a přátelsky. Opravdu příjemná paní. Před měsícem jsem ji potkal ve vlaku a ač jsme se neviděli téměř dvacet let, usmívala se jako sluníčko… dokud nezačala o tom, proč z pozice pečovatelky odešla.

V tu dobu jsem byl ještě mladé zaječisko, absolvoval jsem zrovna civilní službu, takže jsem si spíš všímal vlastních hormonů, než napětí na pracovišti. Ovšem pamatuju si, že jsem ji jednou navečer našel v prádelně, seděla a brečela. Na mou otázku, co se děje, jen mávla rukou, že prý nic, že jsou na ni zlí, ale že se to spraví. Dva týdny nato dala výpověď. Ve vlaku před měsícem mi řekla, že ji ostatní pečovatelky urážely, trousily poznámky o smradlavých cikánkách, otevřeně ji hlídaly, že prý krade, plivaly jí do jídla, chovaly se k ní jako k hadru. Přitom to byla, a doposud je nekonfliktní a milá paní, která se svou povahou k lidem a práci s nimi dokonale hodí. Doslova prototyp pečovatelky, u které by mi nevadilo, kdyby se o mě na stará kolena starala. Takové jsem potkal za celou dobu vlastně jen tři. A že jsem těch kolegyň a kolegů zažil desítky.

Křísení a následné omývání mrtvých

Zkouška dospělosti mi nastala při civilní službě v ústavu pro mentálně postižené. Přes den měl jeden z postižených horečku, nikterak vysokou, ale přesto. Dostal jsem povelem ho vysvléknout a opláchnout vlažnou vodou a následně zabalit do peřin. Vrhnul jsem se do toho. Ve sprše klient vykazoval známky velké nelibosti, ale horečka mu v posteli pak klesla. Večer už s nadšením snědl večeři. V osm hodin začal kolabovat. Na oddělení pečovatelka a já. V ten moment jsem upotřebil své nikdy neobjevené schopnosti záchranáře. Prováděl jsem masáž srdce, pečovatelka dávala dýchání z úst do úst. A ano, provádět masáž srdce na figuríně, nebo na umírajícím člověku, to je sakra rozdíl. V mozku se něco přepne, děj se odehrává jako když se v člověku nahodí nouzový režim. Bez emocí, jako by vzdáleně. Ruce se rozklepou až potom. Bohužel jsme jej nerozdýchali. Doposud si vybavuju jeho dech, kterého jsem se nosem nadechl, když jsem mu stlačil hrudník. Čichová paměť je potvora, vůni fialek si vybavím rád, dech umírajícího už méně.

Pečovatelka zašla zavolat ambulanci. Zdravotníci konstatovali smrt, vyplnili papíry, odjeli. Teprve pak jsme si dovolili sednout, nalít panáka a rozklepat se. Ale zkouška dospělosti neskončila. Půl hodiny na to se začal další klient dusit hleny (byl jsem na oddělení ležáků, těm se bez pohybu zahlení potrubí hned). Další asi půl hodina nouzového režimu, kdy jsme mu za velmi sugestivních zvuků odsávali z krku kvanta hlenů. Nakonec se uklidnil. Další panák, ruce už se klepaly jako sbíječky.

Omýval jsem za celou dobu celkem čtyři mrtvé. Ten poslední byl obzvláště vypečený. Na omývání jsme šli vždycky ve dvou. Napustit lavory, vzít žínky, vstoupit do místnosti, automaticky jít k oknu a otevřít. Dělají to tak všichni, ateista nebo věřící - otevře okno, aby duše mohla jít. Poslední mnou omývaný mrtvý mě jak se patří vyděsil. Vešli jsme do místnosti, zatlačili mu víčka, otevřeli okno, vysvlékli ho donaha a začali omývat. Po omytí jsme jej oblékli do smutečních šatů. Kolegyně mi podala obinadlo na zavázání hlavy, aby se mrtvému neotevřela pusa a neztuhla mu tak. Při uzlování obinadla na mě mrtvý otevřel jedno oko. Kdybych byl těhotný, v tu chvíli potratím.

Peníze a obědy

V době, kdy jsem se dostal do sociálních služeb, byl nástupní plat ze současného pohledu humorný. Na výplatní pásce se mi objevilo něco přes sedm tisíc. Ještě v roce 2008 byl nástupní plat drobet přes devět tisíc. Ani teď není situace nikterak přitažlivá, přesto si déle zaměstnaný vydělá přes dvacet tisíc a pomalu se tak blíží (ano, velmi pomalu a nejspíš to bude nekonečný závod) k průměrnému platu. A s tím souvisí i další 'bonusy' práce v péči. Personál si totiž běžně odnášel na přilepšenou obědy. Jakmile nastala doba jídla, nandalo se na talíře klientům, pak se nandalo do sklenic nebo kastrůlků personálu, který tak měl pro své děti navařeno. Upřímně, když jsem dělal v domově důchodců, často to byla jediná záchrana. Plat byl mizerný a jíst se muselo.

Mám v hlavě uloženou nepěknou vzpomínku na to, jak jsem byl se svou paní domluvený na tom, že přijde v půl jedné pod okno, dám jí tam oběd pro děti. Nafutroval jsem sklenice omáčkou, přidal knedlíky a uloupený oběd pak v dohodnutou dobu propašoval k oknu, z kterého jsem vše spustil na šňůře. Normálně si člověk oběd odnášel na konci směny, když byl všude zmatek a všichni pospíchali z nebo do práce. Odnášet jídlo bylo samozřejmě přísně zakázané. Z pochopitelných důvodů – hladový zaměstnanec pak začne obírat na přídělech klienty, aby nakrmil svou rodinu. Ale jednalo se o domov důchodců. Polovina ze seniorů si místo čtyř knedlíků dala jeden, protože víc nesnědli, druhá polovina nechtěla maso. Z obědů tak zůstávala tradičně minimálně polovina toho, co na oddělení přišlo. Všichni pečovatelé měli připravené sklenice. I když k jejich pašování nepoužívali praktiky hodné Indiana Jonese, které jsem ono odpoledne byl nucen použít já. Kdyby si nenasyslili zaměstnanci, zbytky se vyhodí. Teď co je horší, že jo.

Stereotyp

V péči člověk postupem času klesne ke stereotypu. Přestává vidět bolest nebo poslouchat bědování nad životem. Vypne a odpovídá automatizovaně. Péče o člověka tak nutně klesne na kvalitě. Tělesně je o klienty postaráno perfektně, po psychické stránce mizerně. Ale to je vlastně pochopitelné. Na dvě pečovatelky je dvacet a více lidí, kteří by si chtěli povídat, vzpomínat, navázat vztah, ale je čas pouze na krmení, uklízení, na hygienu, na prádlo, na administraci. Na člověka místa už moc není. Stereotyp utlumí péči o duši.

Hledání konfliktu

Když jsem chodil do domova důchodců, ptala se mě máma – tak co – odpověděl jsem – než do domova důchodců, tak to radši spáchej sebevraždu. Nikoho tam nemučí, člověk je v teple, nají se, umyje, nic mu nechybí. Jen je to taková trouchnivá existence na chodbě a v plném provozu. Fabrika na stáří. V tomto ohledu spíše selháváme jako společnost. V Polsku je na počet obyvatel mnohonásobně méně domovů důchodců než u nás. Rádi se svých starých zbavujeme, neradi se o ně staráme. Ti lidé pak dožívají v neosobním prostředí s perfektním servisem, ale bez vztahů. Je to jen odkladiště před márnicí. Beru to z pohledu oněch seniorů, kteří jako psíčci každý den vyhlíželi, jestli za nimi někdo přijde. Většinou nepřišel. Tam by se měl stát pochlapit. Většina lidí své staré rodiče dává do domova důchodců, protože nemá jinou možnost. Prostě by finančně neutáhli, kdyby jeden z nich zůstal doma a staral se o svého rodiče. Stát mu nepomůže. Stejně jako u všeho, pokud má pomoci, dělá to neskutečně zdráhavě a tak, aby vlastně nepomohl. To znamená, že člověk doma nemůže mít svého rodiče, který vyžaduje celodenní péči, protože stát je podpoří jen několika stovkami na celý měsíc. Tam je zásadní selhání.

Problémem jsou i přecpané domovy důchodců a minimum personálu. Vinou toho je služba částečně odlidštěná, protože pečovatelky prostě nemají čas věnovat se každému tak, jak potřebuje. Je najedený, umytý, je v teple, na víc není čas. Jde to jinak? Jistě, podporovat domácí péči a navýšit počty personálu… potažmo, zvýšit jim platy, protože v sociálních sféře chybí lidé. Práce neskutečně namáhavá jak fyzicky, tak i psychicky, k tomu plat, za který se dá, při lovu slev, jen přežít, žít se za něj nedá. Kdo by do něčeho takového lezl, že.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace