Pak starý muž natáhl ruce, podal jsem mu ručník, utřel se a šouravým krokem se vydal vstříc… čemusi. Komentář Štěpána Chába
komentář
25.11.2019
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Péče o seniory je, ač se to nemusí zdát, psychicky náročný obor
Předtím, než se ze mě stal státem neuznaný kripl, jsem většinu svého pracovního života věnoval přímé obslužné péči. (Přibližně) osm let jsem strávil (jako zaměstnanec, dovolím si zdůraznit) v ústavu pro mentálně postižené, tři roky pak v domově důchodců. Jelikož server Seznam Zprávy otevřel kauzu ostravského domova pro seniory Slunečnice, kde dochází k šikaně, byl jsem naší šéfredaktorkou jemně popostrčen, abych se o zkušenosti z předchozí práce podělil. Abych ukázal, kde může a je chyba v matrixu. Je jich tam dost.
Před dvěma dny jsem začal před spaním dětem číst knížku Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové. Stejně jako jejich starším bratrům, kdysi, před lety, kdy je ještě zajímaly příběhy a jejich pomalinké bublání do lidské představivosti. A stejně jako před lety, ani teď jsem nedokázal přejít první dvě kapitoly bez zajíknutí, bez zlomeného hlasu a sem tam podivného zakvílení. Nezešílel jsem, normálně děti při večerní pohádce neděsím, ale první dvě kapitoly Bratrů Lví srdce napsala Lingrenová tak, že nejdou bez přípravy přečíst. Jsou nacpané až k prasknutí emocemi. Ale natolik, že při každém odstavci chce člověk zařvat – už dost, já už to nevydržím, nejde to. A tak jsem před dvěma dny během půl hodiny polykal několik záchvatů pláče… polykal, abych si před dětmi zachoval dekorum silného fotra, ač mě písmena drtila svou silou natolik, až jsem chtěl vyběhnout před dům a prostě se vybrečet z podoby. Ne, běžně doma nebrečívám do duchen, tohle ve mně dokáže vyvolat snad právě jen kniha Bratři Lví srdce, kde první dvě kapitoly popisují na smrt nemocného desetiletého chlapce a jeho vyrovnávání se smrtí a smrtelností. Švédská spisovatelka Lingrenová napsala právě první dvě kapitoly nesmírně silně. Obzvláště, pokud je máte číst nahlas dětem před spaním. Další kapitoly už jsou naplněné krásným dětským dobrodružstvím.
Práce v sociálnu
Proč Lingrenová a její kniha? Protože práce v sociální sféře je vlastně podobná. Naplněná emocemi, naplněná koncem, marností, nemocemi, umíráním, ztrátou důstojnosti, naplněná ochotou slyšet a poslouchat… a nakonec naplněná touhou už nic neslyšet. V domově důchodců mě po přebalování chytila bývalá učitelka hry na klavír, na duchu krásná a hodná paní, za ruku a povídá – já se bojím, bojím se umřít. Večer vidím příbuzné, chodí k mé posteli. Ale chybí jim kusy těla. Jeden má urvanou ruku, další má díru do břicha, všichni jsou potrhaní, nikdo z nich není šťastný. Brečela, byla zlomená, děsila se smrti. Umřela jednoho večera, sama v pokoji, nikdo u ní nebyl, jen jsme ji našli při běžné kontrole pokoje.
Pan K.
Dvoumetrový chlap, pan K., zvyklý, že ho okolí poslouchá, chlap s autoritou. Jenže mu bylo k osmdesáti letům a užíval si fest rozvinutého Alzheimera. Většina personálu se ho trochu bála. Při Alzheimerově chorobě se člověk vrátí v mysli časem a žije v letech, kdy mu bylo třeba čtyřicet, ale zároveň téměř naprosto ztratí krátkodobou paměť, takže si nepamatuje nic, co se stalo před pěti minutami. Pan K. neustále odcházel do práce. Nebo za partou na pivo. Prostě vstal, v papučích, a vyrazil. Když proklouzl pozornosti, zastavili ho až na vrátnici a pak volali – pojďte si rychle pro něj, nebo nás tu zabije. Šel z něho strach, protože kdyby se rozpřáhl, srazí jednou ranou vola. Fungovalo neodporovat mu, říkat mu - musíte. Nejlepší bylo, sednout si s ním na vrátnici a začít klevetit o tom, kam jde a proč a pak dodat – no jo, pane K., ale měl byste se oholit, takhle mezi lidi nemůžete vyrazit. To se zarazil, byl to pán se svou pevně danou důstojností, elegán. Při holení na oddělení pak zapomněl, že se někam chystal. Za hodinu už se ale zase domáhal toho, že musí do práce.
Běžné situace, které v sobě ovšem skrývají to, co musí člověk v sociální péči vydržet každodenně. Narážení na realitu, která se trochu vymyká, ztrácí se v návalech umírání, zmatenosti, nemocí, bolestí jak fyzických, tak i vnitřních, ukazuje opuštěnost jako běžnou součást života. Psí oči téměř všech seniorů, kteří žili trochu v realitě, když se otevřely dveře a vcházela návštěva – je to pro mě? Je to moje návštěva? Přišli za mnou? Chtějí mě ještě vidět? - a následné neskutečné zklamání těžko skrývané za mrzuté nebo ubrečené žertování o obědě nebo večeři. Lidé v domově důchodců slintají, mnozí z nich už nejsou schopní chodit na záchod, křičí, brečí, mlčky zírají celý den na jedno místo, nebo se bez zjevné příčiny smějí. Je to někdy těžké vydržet. Ale pak přijde den, kdy pustíte vodu v koupelně, umýváte žínku po výkalech, kterou pak hodíte do pytle pro prádelnu a pomalu se přišourá starý muž, jehož Alzheimer jej umístil někam mezi třetí a čtvrtý rok jeho života. Stoupne si vedle a začne vás jemně odstrkávat od umyvadla. Necháte ho. Strčí své ruce pod tekoucí vodu a začne si hrát. Prostě si nechá protékat vodu mezi prsty, snaží se ji chytit, nabírá ji do dlaní a zase vylévá. A vy na to koukáte. Ne tupě a s únavou, ale fascinovaně. Na krásu starých rukou, na krásu vody, na krásu života. Stačí jeden takový malý okamžik, zdánlivě bezvýznamný, který trvá jen pár minut, a všechna bída popsaná výše ztratí ten nádech tragédie. Pak starý muž natáhl ruce, podal jsem mu ručník, utřel se a šouravým krokem se vydal vstříc… čemusi. Než prošel dveřmi koupelny, jistě zapomněl na celou hru s vodou, mně ten okamžik ovšem utkvěl jako chvíle, kdy jsem zažil něco… nepopsatelně krásného.
Nemocnice
Časté byly doprovody do nemocnice na vyšetření. Člověk nafasoval babičku a jelo se do čekárny. Výborné, když sloužíte na oddělení se zvláštním režimem, kde trpí všichni buďto hlubokou demencí nebo Alzheimerem. V čekárně pak sedíte, držíte babičku za ruku, protože to prostě uklidňuje (teď nevím, jestli více vás, nebo tu babičku), a co chvíli zpoceně odrážíte hněvivé pohledy dalších čekajících, protože vaše babička prostě vyluzuje zvuky, blouzní, podivně se kroutí, nebo si prostě vyrazila na velkou aniž by vstala z vozíku. V ordinaci se pak setkáte s vyhořelým lékařem. Jeden z nich byl obzvláště vypečený. Už nemám tušení, co konkrétně trápilo za neduh ‘mou‘ babičku, ale slovo od slova si pamatuju, co vypustil lékař, když jsme vstoupili do ordinace – takové bych házel ze skály. Velmi nedbale ji vyšetřil a vyrazil nás za dveře.
S další babičkou jsem jel jako doprovod na rentgen. Upadla, muselo se zjistit, jestli si něco nezlomila. Babička měla už stářím kulatá záda, zatuhlé ruce, proto se na rentgenovém lůžku sama neudržela. Spadla by. Následně se mezi mnou a obsluhou rentgenu rozvinul následný rozhovor.
Obsluha rentgenu: Pojďte za zástěnu.
Já: Proč?
Obsluha: Aby do vás nešly paprsky.
Já: Vždyť spadne.
Obsluha: Jsme v nemocnici, když spadne, jede na lůžko.
Já: Podržím ji.
Obsluha: Ozáří vás to.
Já: Jinak by spadla, musím.
Pověsili na mě jakousi protiradiační vestu. Při odjezdu neodpověděli na pozdrav. Dva zážitky, které mi utkvěly, protože byly extrémní, ukazovaly nemocniční personál jako zrůdy. Ale byl bych sám za zrůdu, kdybych nepřiznal, že jsem absolvoval několik desítek doprovodů do nemocnic, a zažil jen tyto dva, které byly trochu za hranicí běžné konverzace. U ostatních doprovodů jsem se většinou setkal se slušností a se snahou a ochotou pomoci. Obzvláště jeden mladý lékař, který prováděl na ‘mé‘ babičce gastroskopii, tedy vyšetření žaludku za pomoci kamery. Když lékař spatřil, jak fascinovaně zírám na monitor, kde jsem mohl sledovat žaludek člověka, udělal mi přednášku o tom, kde co je a jak to funguje. Překvapilo mě, že útroby starého člověka vypadají… mladě a neopotřebovaně.
Příště o vyhoření, o šikaně, o rasismu, o omývání mrtvol.
Vložil: Štěpán Cháb