Natlačit polovinu lidstva do jitrnic a spláchnout. Na vlastní pěst na vesnické zabíjačce. Komentář Štěpána Chába
komentář
04.11.2019
Foto: Pixabay
Popisek: Zabíjačka; ilustrační foto
Nejradši mám, když se ještě teplému praseti prořízne hrdlo a krev se chytá do pořádného hrnce. To pak ponořím ruku do té červené malinovky a kvedlám a kvedlám, několik minut, aby krev neztuhla, aby se nesrazila, aby byla prdelačka taková, jaká má být. V zahraničí naši vášeň pro polévku z krve příliš nechápou. Jsme pro ně barbaři z východu, nedá se nic dělat.
Už jsem byl na jedenácti zabíjačkách a jen dvakrát mohl míchat krev. Protože míchat krev se musí hned ráno, hned po tom, co se prase majzne. A já se k práci v poslední době přihlásím, až když je vlastně po práci. Kroupáky a jitrnice už jsou hotové, v brutaru vře prdelačka, tlačenky chladnou na stole a nabírá se první porce guláše. A tak nezbývá, než se chopit půllitru a zpít se do němoty.
Hysterie na zabíjačce
V jedné místnosti se čile muzicíruje… ne, žádné lidovky, hezky bigbít… a po různu po chodbách a před statkem se diskutuje. A kupodivu, letošním tématem byla ekologie, kůrovec, lesy. A hádalo se to do krve, jeden zapálený ekolog, vedle něho lesník a řvou na sebe. Jeden chce nechat všechno tak, jak je, druhý řve, ať si tedy jede někam do tajgy mezi zakrslé pazgřivce, kterým tam říkají stromy, my že musíme na lesy myslet jako na peníze. Je to prostě pole na stromy. Hospodářství, kde musíme plánovat a řezat a plánovat a sázet. K tomu dodá, že současná hysterie kolem vysazování listnáčů je ale úplně mylná a zhovadilá. Protože listnáče prostě nefungují, jak my potřebujeme.
Deset let a je konec
Pak se přejde na apokalyptické vize, kterým vévodí výkřik, cituji – lidí je jako sraček. A dochází se k závěru, že teď zažíváme posledních deset let klidu, pak že to půjde do kytek. Lidí je moc, jsou přemnožení jako kobylky a do deseti let zažijeme první fázi jistého nepohodlí, které s tím bude spojené. Mluvčí to doprovází slovy – mám vás všechny rád, ale je vás moc – pak se zadívá na mě a povídá – děti máš hezký… ale máš jich moc. A to je to vcelku racionální člověk, který nesází na hysterii. Co teprve se musí dít v hlavách těm, kteří hysterií žijí? Co až se někdo rozhodne, v rámci zachování rovnováhy, začít redukovat populaci svépomocí?
Let‘s dance
Ale argumenty ochabují, někteří, zmožení neustálým zvedáním argumentačních výzev a půllitrů, usínají nebo odpadávají v půlce věty. Docházím tedy k přesvědčení, že debatní koutek přetáhl svou dobu trvanlivosti a přesouvám se k hudební sekci, která naopak dostává grády, protože polovina osazenstva už jamuje na všechno, co je po ruce. Hukot do dvou do rána, kdy i muzikanti začnou jeden po druhém odpadávat. Z reproduktorů se tedy začínají linout zvuky profesionálních hudebníků. Začíná ‘diskotéka‘ pro nezmary, tančit se přestane až kolem páté ráno, kdy už jsou tři sudy piva vypité, kdy padlo několik lahví kořalky, kdy si většina začíná uvědomovat, že je vlastně neděle a že zítra se jde do kolbenky, tak se tváře zase krapet zakaboní, ale jen trochu a jen na chvíli, na deset let, pak to prý začne ve světě báječně vřít a mlátit se kyji po hlavách. A to bude svět. V tom nikoho nebude zajímat, jestli hadi také prdí.
V rámci zabíjačky padla dvě prasata a zásadní informace, že v Japonsku jsou v každém vlaku pro kuřáky kuřácké kabinky, kam si kuřák může kdykoliv zalézt a natahat do organismu trochu nikotinu. Tak se to dělá – ne striktně něco zakázat, ale dát možnost všem pro vlastní seberealizaci. Ať už je ta seberealizace třeba v touze po zvýšené možnosti zařvat na rakovinu. Na zabíjačce se, samozřejmě, kouřit mohlo (a doufám, že to ještě není trestné).
Vložil: Štěpán Cháb