Městský idiot si vždy utahuje z venkovského blbečka. Komentář Štěpána Chába
komentář
14.08.2019
Foto: KVIFF
Popisek: Anna Geislerová zdraví z červeného koberce, který očividně určuje i její myšlení
Titulek komentáře mi nevědomky vymyslel francouzský myslitel Jacques Prévert, budiž mu hlína lehká. Titulek perfektně definuje to, v čem se naše, a nejen naše, společnost koupe už dobrých deset let. Pohrdání města vesnicí a vesnice městem, které tu bylo odjakživa, ale snad nikdy v tak vyhroceném stavu, jako nyní. V našem provedení se pohrdání dostává pražské smetánce a částečně i smetánce brněnské. A naopak, z Brna a Prahy jde pohrdání a nevšímavost vůči zbytku republiky.
Městské elitářství nádherně ilustroval v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas režisér Petr Zelenka, za jehož slovy se neustále ozývalo rozčarování z toho, že volební právo má i blbec (bez místní specifikace). Rozčarování jej vedlo až k tomu, že vyzýval ke změně režimu. K jaké, netušil. Ale hlavně, ať do něj nemá co mluvit zmíněný blbec. Což je perfektní vyjádření iluzí o své důležitost. Hlas Petra Zelenky by podle takového uvažování měl mít mnohonásobně vyšší hodnotu oproti bezvýznamnému blbcovi, který někde oře a vláčí. Připomeňme, že Petr Zelenka je autorem vedle mnoha filmů i politického spotu ‘Přemluv bábu,“ který ve své době zarezonoval republikou a byl mnohými označený za buranskou ohavnost plnou hloupých předsudků.
Další ukázka elitářského uvažování
Dalším příkladem je Anna Geislerová a její vcelku trapné vystoupení v DVTV. Tady je potřeba přímá citace, kde se vyjadřuje konkrétně k lidem z vesnic: „Dokážu si představit jejich frustraci, s čím jako by oni zápolej a s tím, že jejich přísun informací, asi, nebo informovanost není tak velká jako naše, možná je to ani nezajímá, nebo jsou třeba pod nějakým cíleným dezinformačním tlakem, to všechno tam figuruje. Proto si právě myslím, že je důležitý z Prahy vyjíždět, s těmahle lidma mluvit a dát jim ty informace o tom, co je naším problémem, proč my chodíme na to náměstí, aby to pochopili stejně.“
Ze slov Anny Geislerové čiší pohrdání a nádherná svazáckost, kdy jiný pohled na svět, politiku, dění ve společnosti, nedokáže nazvat jinak, než jako malý přísun informací nebo přímo podléhání nějakému záhadnému dezinformačnímu tlaku odkudsi. Jako kdybychom žili, my z vesnice, v jiném státě, jako kdyby náš internetový provider jel přes ruské kabely a dodával nám záměrně něco jiného než do Prahy. Což je absurdní. Ale herečka Geislerová to bere jako skutečnost.
Z reality do filmu
Pak je tu kulturní fronta a její zpodobnění vesnice jako takové. Jako příklad bych použil film Díra u Hanušovic. Scénáře i režie se chopil Miroslav Krobot a do hlavních rolí obsadil pražskou kulturní smetánku. Děj filmu se točí kolem obyčejných (z pohledu pražské kulturní elity) osudů obyčejných (opět z pohledu pražské smetánky) obyvatel vesnice. Jak tedy vidí Pražáci vesnici? Tupé buranství, podrazáctví, zlolajnost, zaprodanost, alkoholismus, prostituce. Takové pojetí už nejde brát ani s nadhledem, nejde v něm hledat něco víc. Protože hledá-li člověk, najde jen pražského skřeta, který pohrdá, pohrdá, pohrdá a nenávidí a pohrdá, čímkoliv jiným, než je on sám. A to samo o sobě vypovídá víc o Pražácích než o nepražácích. V Praze tomu určitě říkají sonda do duše národa. Jinde tomu zase říkají šmíra. Protože celý film stál na karikatuře, ovšem na karikatuře bez nadhledu, bez satiry. Film byl důkazem velmi, ale velmi malé informovanosti Pražáků o životě na vesnici. A z toho pak plynou slova Zelenky, který by rád vesnického blbečka zbavil práva volit, nebo slova Geislerové, která má pocit, stejně jako předsametoví komunisté, že jiný názor je nutně špatně a měl by se odeslat i s jeho nositelem na převýchovu, ne-li rovnou do kriminálu.
A na příkladu Zelenky i Geislerové jde vidět ta hrůznost posunu v jejich myšlení, které pomalu, jemně, nejistě, směřuje zase k nějaké podobě totality. Z jejich pohledu začíná být patrné, že umlčování je cesta, kterou by vítali, stejně jako by vítali zavedení jednoho jediného povoleného světonázoru. A ač u nich můžeme vysledovat i dobré úmysly (myslí to dobře s námi blbci, vždyť my, z jejich pohledu, volíme sami proti sobě), přesto nejednoho může napadnout – i komunistická strana u nás měla své pionýry, kteří to mysleli skutečně dobře. Do čeho se to zvrhlo, víme všichni.
Dalším příkladem jednolitého svazáctví kulturní smetánky je Martin Dejdar a jeho prohlášení podpory Miloši Zemanovi u první přímé prezidentské volby. Ten lynč, který se na jeho hlavu sesypal, byl ohromný. Div jej pražská kulturní smetánka nenechala digitálně mazat ze všeho, co kdy udělal, obdobně, jako hysterické Spojené státy mazaly Kevina Spaceyho v rámci rudých gard MeToo. Další prezidentské volby už Dejdar hlasitě deklaroval, že volit bude Drahoše. Zda z přesvědčení, nebo ze strachu z dalšího lynče, se můžeme jen dohadovat.
I na vsi jsou lidé pro i protizemanovští
Na vysvětlenou - kdybych se dočista zbláznil a jal se prosadit jako herec pražských divadel, mohl bych hrát sebelépe, nikdy bych nebyl do jejich kruhů a divadel přijat. Neproběhla by selekce mého hereckého umu, ale selekce mého politického smýšlení. Sekta kuturní pražské smetánky by mě s opovržením odkopla. A v tom je nesmírná slepota. I u nás na vesnici jsou lidé prozemanovští a protizemanovští, i tady volí TOP 09, Piráty, ale také komunisty nebo Okamuru. Ale, a v tom je ten rozdíl, na vesnici se neprovádí selekce, nevytváří se spolky 'lepších' a 'horších'. Tady se prostě okamurovec s Pirátem dokáží dohodnout, shodnout, pohádat se, usmířit se, žít spolu. Ač to mezi nimi politicky skřípe, neskřípe to mezi nimi lidsky (a pokud to u nich skřípe lidsky, to politické už je jen dodatek). U pražské smetánky, a nejen kulturní, se politické přelilo do toho lidského a začíná to lidské přebíjet. To vede k fanatismu a ke ztrátě soudnosti.
A, žel Bohu, selekce politického smýšlení nekončí jen u bran pražských divadel. Nedokážu si představit, že by na mě přišlo další pomatení smyslů a já se chtěl hlásit u nějaké milé korporace o funkci. Dejme tomu třeba u Vodafonu. Mohl bych být pro tu funkci tím nejlepším, mohl bych Vodafonu nesmírně prospět, přesto by mě selekce mého politického smýšlení diskvalifikovala hned v úvodu. Nedostal bych se ani přes vrátnici. A ne, skutečně nejsem extrémista, který žere děti. Jen vyznávám, po zdlouhavém osobním vývoji, konzervativní hodnoty, které by mě, ani přes největší sebezapření, nepustily třeba do průvodu Prague Pride. Není to svého druhu kriminalizování na základě názoru a politického smýšlení?
Ta agrese, už ne skrytá, ale otevřená, je čím dál větší a nebezpečnější. Začíná dávat lidi na index a zbavovat se bohatství mnohosti ve společnosti. Začíná požadovat jednolitost v názoru. Tím se blížíme čínskému systému. Sice z druhé strany, ale ke stejnému cíli. Ale, a to mě na tom děsí snad nejvíce, stádnost kulturní smetánky, a nejen té, je obludná. Ta připravenost kohokoliv sestřelit za jeho jiný názor. A to všechno je ve své škaredosti násobené tím, když člověk tuší, že kultura má být odrazem vědomí a svědomí společnosti, a přitom se mění v ideologii. Nebo spíše ve sluhu ideologie.
Tímto textem rozhodně nechci idealizovat obyvatelé vesnice. Upozorňuji jím na to, že pražští umělci hledí na vesnici a vidí úplně něco jiného, než čím vesnice skutečně je. Na druhou stranu to, jak mluví vesnice o městě, v sobě nese střípky pravdy, protože městská elita se ráda a často vyjadřuje do médií, takže na vesnici jejich postoje zarezonují. Opačně je to velmi skoupé na slovo, protože mediální prostor je vyhrazen výše uvedeným lidem. Pochopitelně, jsou to přeci celebrity.
Vložil: Štěpán Cháb