Roční studijní volno pro učitele? Odvážil bych se jít i dál. Komentář Štěpána Chába
komentář
30.05.2019
Foto: Pixabay
Popisek: Péče o seniory v domovech důchodců? Pro psychiku člověka galeje
STAN navrhuje zavést studijní volno pro učitele. Po deseti letech práce nárok na roční volno, které bude podmíněné tím, že učitel se bude dál vzdělávat ve svém oboru, nebo se vrhne na nějakou kreativní činnost. Dejme tomu třeba sepsání knihy. Dovolil bych si jít o kousek dál.
„Být učitelem v dnešní době není nic jednoduchého, motivace mladých lidí začít učit je minimální. My ale potřebujeme moderní vzdělávací systém, jehož součástí budou kvalifikovaní, motivovaní a zapálení učitelé,“ řekla k tomu navrhovatelka poslankyně Věra Kovářová. K tomu rozhodně povede i benefit ve formě ročního volna, které bude moci učitel využít po deseti letech práce. Ale kdo na takové volno dosáhne? Pouze vysokoškolští pedagogové? Nebo i učitelé za středních škol? A co ze základních? A opomineme mateřské školy? Doufám, že předmětem projednávání budou všichni učitelé.
Ale proč jen učitelé?
Potřebujeme motivovat mladé lidi, aby se hlásili na pedagogické fakulty. Aby nám tu učitelské řemeslo nezemřelo na úbytě. Pak ale dejme stranou vznosná slova o těžkém údělu učitele a rovnou přiznejme, že budoucí učitele chceme prostě uplatit benefity, které jiná zaměstnání mít nebudou. Je to prostý úplatek. Nic proti němu. Hledět dlouhá léta do tupých obličejů, kterým máte předat vědění lidstva, ač je zajímá jen vlastní sebestřednost a pudová touha se prostě rozmnožit, to jednoho odrovná. Připočteme-li k tomu neustále drzejší rodiče, kteří si na učitele běžně otevírají hubu jako na toho nejposlednějšího. Přímá cesta k vyhoření? V lecčems. Ale jsou tu i jiní.
Sociální péče. To je krásné povolání, které vede přímou cestou do pekel osobního vyhoření. Učitelé se starají o děti, které mají perspektivu, vyrostou, zmoudří. Motivace učitele, že jednou svého svěřence uvidí na stupínku vítězů, dokáže zázraky. Ale pečovatel v ústavu sociální péče? V domově důchodců? V léčebně dlouhodobě nemocných? Ti jsou brutálně finančně demotivovaní, nemají výhled na to, že jejich péče povede ke svěřencově úspěchu. Jsou to takoví oukropci naší společnosti. Přesto se starají o nemocné, o umírající, jejich práce je psychicky i fyzicky nesmírně náročná. U této profese je boj proti vyhoření nekončící a neutuchající. Nejdřív přijde otupělost, pak nevraživost a nakonec pocit, že skočit z mostu je vlastně dobrý nápad.
Kdysi jsem pár let dělal pečovatele v domově důchodců. Většina obslužného personálu polykala Lexaurin, který člověka hodil do klidového stavu. Vedle koňských dávek Lexaurinu (musím si dát, jinak dneska směnu nedám, to fakt ne) pak nekonečné zástupy pilulek proti bolestem hlavy a mnozí pak na předpis antidepresiva. Na Lexaurinu vzniká regulérní závislost. A takhle to tam jelo bez vidiny jakéhokoliv konce nebo benefitu. Vyhoření? Běžný úkaz. Neskutečná vystresovanost, na očích neustále nemoci, stáří, demence, Alzheimer a samozřejmě smrt. A to do doby, než si odrovnáte záda. Nebo psychiku. Případně než si dokonale odrovnáte vlastní empatii.
Pozměňovací návrh z lidu?
Je moc pěkné, že se STAN snaží zaujmout benefitem pro učitele, kteří by si mohli po deseti letech služby na jeden rok odpočinout. Ale jsou tu další profese, které jsou obdobně, nebo i daleko víc stresující. Jedná se samozřejmě převážně o práci s lidmi. Je dobré STANu poukázat třeba na Francii, kde je ‘studijní‘ volno pro všechny obory pracující s lidmi. Tedy včetně personálu v sociálních službách. Když už, tak už.
Vložil: Štěpán Cháb