Víte, že už kvetou první kytky? Už je co natrhat. Komentář Štěpána Chába
komentář
08.03.2019
Foto: Irena Čani / Facebook
Popisek: Poklad nalezený k včerejšímu dni - oolovek z Facebooku
Vyrazil jsem včera s haranty na výpravu. Chodíme každý den po okolí, do lesa stavět domečky, objevovat hnízda obrů, lézt po stromech a po šutrech, mečovat se klacky, házet kameny, nebo jen tak čumět po světě. S sebou vždycky igelitku na bordel, co se válí všude. Včera jsme vyrazili podél potůčku, prošli strašlivou bažinou, která žere lidi (takový pěkný mokřad, v holinkách se to dalo… jo, jo, nám na vesnicích nečouhá sláma z bot, ale přímo z holin), a pak jsme objevili poklad.
To, že se z půdy vyhrabaly první sněženky a bledule, toho už si asi všiml kdekdo. Ale my jsme objevili něco víc. Na hrázi zaniklého rybníku na nás vybafly dvě hlavičky podbělu. Žloutly se v hnědavé širočině přerostlé suché trávy a měly se k světu. Fakt jsem si zaúpěl radostí. Haranti hned, že je utrhnou a donesou mámě. Ale hned jsem přiskočil, řka – ne, ne, první se netrhají, první se jen tiše obdivují. I vyrazili jsme dál, houštím z hráze do vyschlé prohlubně bývalého rybníku, protože v houštině se tam leskla jedna odhozená petlahev, museli jsme ji ulovit. A přišla odměna. Pár metrů za sebranou flaškou jsme narazili na sakra poklad. První plicník. To už jsem si připadal jak Krakonoš při probouzení přírody na jaře.
Starší haranti
Starší haranti už s námi na výpravy do bažin a za obry nechodí. Tvrdošíjně poslouchají hudbu a nasávají světový rozruch. Už se jim totiž probudily hormony z nečinnosti a tak se rozhlíží po tom, kde nechal tesař díru. Někdy snad i doslova. S úžasem hledím na sílu přírody, která z roztomilého a rozumného dítěte udělá turbínu chutí po opačném pohlaví. A ta příroda, která narve do právě dopékaného člověka, že se musí, stůj co stůj, rozmnožit a zachovat tak rod, to je tedy síla. Podlehne tomu vlastně úplně všechno v životě puberťáka. Veškeré jednání je podřízené touze zachovat rod a vyplodit do světa co nejvíc potomků.
To radikální odmítání rodičovské autority, ať už je podlomená v kolenou jakkoliv, to naparování se, ty směšné tanečky (z pohledu již dospělého) kolem toho, jak vypadat co nejpřitažlivěji, zaujmout, přitáhnout… a plodit a plodit. A fascinující hra toho, co puberťákovi příroda určila jako, no, řekněme, evoluční výhodu pro výběr druhého rodiče budoucích dětí. Kdyby haranti věděli, že je to jen hra prakticky s exekutorskými pravidly. Ono – musíš – je u puberťáka nesmírně výkonné. Kdyby na pubertu šla vyrábět elektřina, celý světadíl mohou napájet tak dva nebo tři průměrní puberťáci. Taková je to síla.
Mezinárodní den žen
A pak je tu samozřejmě už vyčpělá součást přírody. Rodiče. Jejich výbuch hormonů už je za zenitem. U nich už, alespoň u většiny, troufám, zbylo takové milé a příjemné doživotní zakoukání se do sebe s přechody do mrzení se kolem nezaplacených účtů, špatných prospěchů dětí, protékající střechy nebo neodtékající kanalizace. Ale to zalíbení tam prostě je. Hormony už neurčují všechen běh života, ty už jsou jen hezkou součástí života, kdy se, ať jeden, nebo druhý, podívá na svého partnera a řekne si – sakra, mám štěstí. Určitě to tak má většina manželství. A to je nejspíš základ.
|
Manon je můj osud. Manon je můj osud.
Manon je všecko, co neznal jsem dosud.
Manon je první a poslední můj hřích,
nepoznat Manon, nemiloval bych.
Manon je motýl. Manon je včela.
Manon je růže hozená do kostela.
Manon je všecko, co neztratí nikdy svůj pel.
Manon je rozum, který mi uletěl!
Manon je dítě. Manon je plavovláska.
Manon je první a poslední má láska.
Manon, ach Manon, Manon z Arrasu.
Manon je moje umřít pro krásu.
Vítězslav Nezval: Manon Lescaut
|
Vložil: Štěpán Cháb