|
Vážená paní Nováková, uvedený příklad otřesné učitelky jsem zvolil pro ilustraci. Stejně tak mohu ilustrovat z vlastních zkušeností dalších pět češtinářek, které byly, jak se říká, jedna za osmnáct, druhá bez dvou za dvacet. Jedna alkoholička, která neměla zájem o nic jiného, než si to odemlít, další, která literaturu řešila tím, že neukazovala krásu psaného slova, ale pouštěla o hodinách cajdáky z Hollywoodu vycházející z knižních předloh, další, která pohlavkovala děti za hrubky a chyby, případně pak za mlčení, když se dožadovala správné odpovědi, další, která jako kdyby z řitě vypadla mnou původně popisované soudružce ředitelce, poslední pak, která byla prostě zlá a vůči dětem nenávistná. Tyto zkušenosti mě dokonale vyléčily z důvěry ke školství.
Ale ano, Vás to jistě nepřesvědčilo, musím se zahrabat i do zkušeností s ostatními učiteli. Jak za svou vlastní úsměvnou dráhou žáka a studenta, tak i dráhu mých dětí, jsem potkal 3 učitele, kteří si skutečně zasloužili úctu za to, co a jakým způsobem dělají. A to jsem měl tu čest setkat se se 49 učiteli (trvalo mi čtvrt hodiny to spočítat). Takže na 3 učitele, kteří skutečně učiteli byli, je tu 46 učitelů, kteří chtěli jen zvyšovat plat a mít velkou společenskou prestiž za to, že neumí předávat vědomosti tak, aby byly využitelné a zajímavé. A promiňte, ale těch 46 učitelů si vážit nelze. Jejich selhání je prostě obludné a nevratné.
Všechny předměty, které se ve školách učí, jsou ve své podstatě fascinující, nádherné, ukazují lidskou velikost, chápání. A učitelé, kteří mají předávat všechen ten fascinující materiál, dosahují jediného – děti začínají vědomosti chápat jako trest. A k probíranému získávají odpor. Často nepřekonatelný. Péče našeho chemikáře – začal jsem nenávidět chemii, začal jsem se jí bát. Když jsme se pak učili chemii s mými dětmi, s překvapením jsem zjistil, že mě fascinuje a baví mě se nořit do jejích záhad. Obdobné to je s fyzikou – nádherný obor. Skutečně. A věřte, že jsem se do chemie i fyziky na stará kolena ponořit musel, protože nedůvěra ke školství u nás vedla k tomu, že učíme v domácí škole. Neplácám, praktikuji.
Ale nahodím ještě jeden příklad. Má vyženěná velmi vzdálená příbuzná si postupně pořídila se třemi partnery čtyři děti. Děti jsou všechny koktavé, bojácné, ustrašené, nesebevědomé. Ona příbuzná je nevyrovnaná s přechody do nezvladatelné hysterie, těkavá, hektická, zmatená a se silným komplexem méněcennosti (vinou jejího otce, který ji nebral vůbec v patrnost), v koupelně má šuplík nacpaný antidepresivy a uklidňováky. Při návštěvě u ní doma má člověk pocit, že by jí nesvěřil do opatravnictví nic, co má jakoukoliv hodnotu. A co dělá? Učitelku prvního stupně základní školy. To ona provádí minimálně 20 dětí od první třídy do páté. Na ní si budují ten nejzákladnější vztah ke škole a k vědomostem. Není to děsivé?
Co tím chci říct? Ví rodiče, komu svěřují své děti? Je jim to jedno? Nebylo by v jejich zájmu, aby jejich dítě učil mistr? Protože má vyženěná příbuzná si vyrobila doma čtyři koktavé nesebevědomé a už od počátku zničené děti.
Reakce redakce...
Tak ta je rozličná. Neb redakce Krajských listů.cz nejenže není názorově jednotná, naopak – byť malá, je názorově rozrůzněná, jak to jen jde, a navíc, názorová uniformita není vyžadována. Čili ´reakce redakce´ je eufemismus, je to reakce toho člena redakce, který je pod článkem podepsán… Tento oznam dáváme dosud pod každou reakci, aby bylo jasno jak v poledne na rovníku.
|