Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho komentátora

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Uplynulý týden očima šéfredaktorky. A zvířátko nakonec

Český poutník

Český poutník

René Flášar a jeho dobrodružné putování Českem na našich stránkách

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Kauza uprchlíci

Kauza uprchlíci

Legální i nelegálni migranti je problém, který hýbe Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Po 17. listopadu 1989 mi zakázali Standu Hložka a Studio kamarád. Komentář Štěpána Chába

komentář 17.11.2018
Po 17. listopadu 1989 mi zakázali Standu Hložka a Studio kamarád. Komentář Štěpána Chába

Autor: Zusti.cz / repro

Popisek: První demonstrace v Ústí nad Labem (Rumburk, kde se Štěpánův příběh z větší části odehrává, jsme nenalezli, bohužel) se konala 22. 11. 1989

VIDEO S mírným zhnusením jsme se sourozenci povinně koukali v televizi na probíhající demonstrace v Praze. Matička nám zakázala, v neděli 20. listopadu 1989, přepnout na Studio Kamarád, ostrouhal i Standa Hložek se svým pořadem Vega pro malé i větší zvídavé diváky. Museli jsme sledovat hnutí doby, protože v matičce se hýbalo dojetí. Tatíček křepčil po Praze a s nadšením podepisoval Chartu 77 jak za sebe, tak i za matičku (za což dostal od matičky naloženo, protože podepsat Chartu po revoluci bylo, no, takové zbabělé a hloupě nadšené).

V týdnu po hlavních událostech v Praze jsme pak s tatíčkem zajeli do nedalekého Rumburka projevit trochu občanské neposlušnosti. Na náměstí se tam sešlo několik desítek lidí. Pamatuju si vlajky a křik. Pamatuju si, že jsem seděl tatíčkovi za krkem a skuhral, že je mi zima.

Deprimující soužka učitelka

Nejhorší to bylo ve škole. Po svrhnutí komunistického režimu na nás, nebohé děti, přišla povinnost přestat soudružce učitelce říkat soudružko, ale přejít na dobovější paní učitelko. Všem se nám to ještě měsíc pletlo a soudružka učitelka nás vždy s úsměvem poopravila. Zbavit se závislosti na oslovení soudružko bylo stejně obtížné, jako přestat s kouřením. To bylo tak jediné, co mě na revoluci deprimovalo. Není toho moc, to uznávám. Však mi bylo osm a na svět jsem koukal ještě přes korbu mé Tatry na pískovišti.

Komunální volby 1990

Při komunálních volbách u nás na vsi bylo mnoho radosti. Volební komisi obsadili nadšení svobodomyslní. Mezi nimi i má matička. Při sčítání hlasů na ni jedna svobodymyslná osůbka neustále syčela – máte stejnou tužku – na což má matička reagovala neustále – ne, nemám, ta má je s mamuty – máte stejnou tužku – ne, ta má je s mamuty. O přestávce na oběd pak má matička vyrazila za tatíčkem, řka – ona mě nutí, abych přepisovala dějiny tím, že budu přepisovat hlasovací lístky – tatíček ji zatáhl za roh a syčel – ticho, ticho, ani slovo. A tak díky počestnosti mé matičky se do vedení obce nedostalo Občanské fórum, v čele s mým tatíčkem, ale opoziční strana. Tatíček pak jistě zaplakal tajně do polštáře.

Pohled přes korbu Tatry

Ale když se zahledím na dobu, kdy jsem musel na příkaz chodit spát v osm večer a přeučovat se ze soužky na pančelku, získávám neodbytný pocit, že na hnutí doby drtivá většina křepčících zírala přes korbu mé Tatry na pískovišti. S takovou tou dětskou naivitou, kdy viděli jen vedlejší pískoviště s hezčími Tatrami a lopatkami a bábovkami, a jala je taková ta nadšená a zdravá závist a chuť si také pohrát s multifunkčními pazdráty doby, nevěda, že nad jejich pískovištěm se právě zakládá šrotovna skla a že jen co skloní hlavu, aby se dál věnovali své hře, už si nebudou hrát na písku, ale v záplavě střepů.

Ve výsledku a na primitivní bázi si nikdo nechceme hrát na to, kdo je zlý, kdo hodný, nechceme se přetahovat, uplácet, přeplácet, okrádat a lhát si. Jediným cílem, stále na té naivní lince, je, že se budeme mít všichni dobře. Ne po komunisticku, ale lidsky. Že nebude až na blbý program v televizi na co nadávat. Nevedlo se to za komunismu. Nevede se to ani teď. Brblajících je čím dál víc, Václavák se neustále plní jako záchodová mísa řevem proti něčemu zásadnímu. Pořád to řešíme blbě. Pořád nevíme, co ze sebou, pořád jsme ještě nedospěli. Pořád bereme agresi jako fajn argument. Pořád koukáme na svět přes korbu Tatra z pískoviště a závidíme sousednímu pískovišti jeho Tatru. Spojilo by nás jen napadení mimozemšťany. Nic jiného.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.Další informace