Po 17. listopadu 1989 mi zakázali Standu Hložka a Studio kamarád. Komentář Štěpána Chába
komentář
17.11.2018
Foto: Zusti.cz / repro
Popisek: První demonstrace v Ústí nad Labem (Rumburk, kde se Štěpánův příběh z větší části odehrává, jsme nenalezli, bohužel) se konala 22. 11. 1989
VIDEO S mírným zhnusením jsme se sourozenci povinně koukali v televizi na probíhající demonstrace v Praze. Matička nám zakázala, v neděli 20. listopadu 1989, přepnout na Studio Kamarád, ostrouhal i Standa Hložek se svým pořadem Vega pro malé i větší zvídavé diváky. Museli jsme sledovat hnutí doby, protože v matičce se hýbalo dojetí. Tatíček křepčil po Praze a s nadšením podepisoval Chartu 77 jak za sebe, tak i za matičku (za což dostal od matičky naloženo, protože podepsat Chartu po revoluci bylo, no, takové zbabělé a hloupě nadšené).
V týdnu po hlavních událostech v Praze jsme pak s tatíčkem zajeli do nedalekého Rumburka projevit trochu občanské neposlušnosti. Na náměstí se tam sešlo několik desítek lidí. Pamatuju si vlajky a křik. Pamatuju si, že jsem seděl tatíčkovi za krkem a skuhral, že je mi zima.
Deprimující soužka učitelka
Nejhorší to bylo ve škole. Po svrhnutí komunistického režimu na nás, nebohé děti, přišla povinnost přestat soudružce učitelce říkat soudružko, ale přejít na dobovější paní učitelko. Všem se nám to ještě měsíc pletlo a soudružka učitelka nás vždy s úsměvem poopravila. Zbavit se závislosti na oslovení soudružko bylo stejně obtížné, jako přestat s kouřením. To bylo tak jediné, co mě na revoluci deprimovalo. Není toho moc, to uznávám. Však mi bylo osm a na svět jsem koukal ještě přes korbu mé Tatry na pískovišti.
Komunální volby 1990
Při komunálních volbách u nás na vsi bylo mnoho radosti. Volební komisi obsadili nadšení svobodomyslní. Mezi nimi i má matička. Při sčítání hlasů na ni jedna svobodymyslná osůbka neustále syčela – máte stejnou tužku – na což má matička reagovala neustále – ne, nemám, ta má je s mamuty – máte stejnou tužku – ne, ta má je s mamuty. O přestávce na oběd pak má matička vyrazila za tatíčkem, řka – ona mě nutí, abych přepisovala dějiny tím, že budu přepisovat hlasovací lístky – tatíček ji zatáhl za roh a syčel – ticho, ticho, ani slovo. A tak díky počestnosti mé matičky se do vedení obce nedostalo Občanské fórum, v čele s mým tatíčkem, ale opoziční strana. Tatíček pak jistě zaplakal tajně do polštáře.
Pohled přes korbu Tatry
Ale když se zahledím na dobu, kdy jsem musel na příkaz chodit spát v osm večer a přeučovat se ze soužky na pančelku, získávám neodbytný pocit, že na hnutí doby drtivá většina křepčících zírala přes korbu mé Tatry na pískovišti. S takovou tou dětskou naivitou, kdy viděli jen vedlejší pískoviště s hezčími Tatrami a lopatkami a bábovkami, a jala je taková ta nadšená a zdravá závist a chuť si také pohrát s multifunkčními pazdráty doby, nevěda, že nad jejich pískovištěm se právě zakládá šrotovna skla a že jen co skloní hlavu, aby se dál věnovali své hře, už si nebudou hrát na písku, ale v záplavě střepů.
Ve výsledku a na primitivní bázi si nikdo nechceme hrát na to, kdo je zlý, kdo hodný, nechceme se přetahovat, uplácet, přeplácet, okrádat a lhát si. Jediným cílem, stále na té naivní lince, je, že se budeme mít všichni dobře. Ne po komunisticku, ale lidsky. Že nebude až na blbý program v televizi na co nadávat. Nevedlo se to za komunismu. Nevede se to ani teď. Brblajících je čím dál víc, Václavák se neustále plní jako záchodová mísa řevem proti něčemu zásadnímu. Pořád to řešíme blbě. Pořád nevíme, co ze sebou, pořád jsme ještě nedospěli. Pořád bereme agresi jako fajn argument. Pořád koukáme na svět přes korbu Tatra z pískoviště a závidíme sousednímu pískovišti jeho Tatru. Spojilo by nás jen napadení mimozemšťany. Nic jiného.
Vložil: Štěpán Cháb