Ujeli jsme na fascinaci mládím. Padesátiletí puberťáci jako důkaz. Komentář Štěpána Chába
komentář
23.08.2018
Foto: Pixabay
Popisek: Starej-mladej, to je cíl
Přifáral na longboardu (takový ten skateboard, akorát delší), na očích šik černé brýle, na hlavě kšiltovka s logem nějaké milé korporátní firmy, kraťasy značkové, triko značkové, tenisky značkové. Přisedl a rozhovořil se. Všechno pro něj bylo „hustý, drsný, in“. Razil populární – užívej života, dokud to jde. O politice nevěděl nic. Nečte. O smrti nepřemýšlí. Děti neplánuje (snad toto jediné je dobře). Neustále se chová pasivně agresivně s jemnými přechody do aktivní agresivity. Podle popisu tak patnáctiletý hejhula, který z toho vyroste. No, chyba lávky. Je mu 42 let.
Vedle něho jde postavit mnohé jeho vrstevníky. Jeden od puberty hulí trávu, teď je mu 41… a hulí trávu. Další, v pubertě o sobě smýšlel jako o umělci, smýšlí tak o sobě doposud, jen přerostl do pětatřicátého roku a frčí na pervitinu, umění provozuje už jen ve smyslu počmárám si zeď, když mi dávka perníku dá dost energie. Další, 40 let, sedává v hospodě u piva a řeší nové aplikace do telefonu. Jiný, v mládí nadějný vysokoškolák s humorem, teď infantilní alkoholik pětačtyřicátník s vzezřením bezdomovce, který příležitostně jezdí do Říše za prací. Další, 42 let, pervitin, extáze, rychlé motorky. 43, alkoholik, podprůměrný truhlář. 50 let, věčně mladý travkař s přesahy do pervitinu. 39, bydlí v maringotce, hra na svobodného mládence s přesahy do kreténismu. 41, rychlá auta. 37, posilovna, rychlá auta. Polovina z nich mezi sebou a spolu spí, protože ženy o ně nemají zájem. O mladších ročnících nemám zdání, ti už existují mimo mou pozornost.
Prachy, sex a drogy
Výše vypsané osoby jsou k nalezení v naší vesnici. Zoufalé existence, které prostě jen existují od půllitru k dávce nějaké drogy. Mezi tím nějaký ten homosexuální styk ze zoufalství a jednorázový kšeft, aby byly nějaké prachy. Na vesnici to prostě žije. Chlapci, i ti padesátiletí, se druží kolem svých vyprázdněných životů a hospodských stolů a brblají na své rodiče, že za to mohou oni. Za ty jejich zpackané životy. No, měl bych o tom jisté pochybnosti.
Popkultura
Mottem jejich mládí byl reklamní slogan – nevaž se, odvaž se. Vše se točilo kolem milého carpe diem bez hranic, bez omezení. Popkultura jim vetkla do myslí, že vzorem jsou postavy ze seriálů Přátelé, Sex ve městě. Jejich školstvím bylo masově nastupující porno. Popkultura jim nacpala do hlav téma „věčného mládí“, nevázanosti. Pro ně je in a hustý a drsný se ve dvaačtyřiceti letech projíždět s pýchou v srdci na longboardu a dělat oči na puberťačky. Nebo na mámy od rodin. A jejich počet není jen bezvýznamná odchylka ze statistiky. Ze sta chlapů podobného věku jich je dvacet v zastydlé pubertě vlastně až do stáří. V životě nedokázali vytvořit a udržet si dlouhotrvající a hluboký vztah, děti nemají, společnost je nezajímá, žijí s heslem carpe diem i s výraznou kocovinou, ve kterou se jejich život proměnil.
Škola
Drtivá většina z nich si vyšlapala místní základní školu. Co ta jim dala do vínku? Kulové. Jen hrůzu z toho, že by jim informace mohly dát něco do života. Dostojevský? V pojetí školy jméno, datum narození a úmrtí, k tomu několik zásadních děl – a zopakuješ mi to několikrát v testu, ty idiote. Záruka toho, že si ani jeden z nich Dostojevského nepřečte. Že si nikdy nic nepřečte. Praktika místní základky, která se projevila před rokem – pokud dítě zlobí nebo chybně vypracuje úkol, je vyvoláno před třídu a vyzváno k tomu, ať udělá 50 dřepů nebo ať si dá facku. Každé dítě zvolilo facku. Učitel děti třískat nemůže, no, tak je donutí, ať třískají samy sebe. Mluvit se o tom nesmí, ředitelka vyhrožuje rodičům žalobou. Ovšem drtivá většina rodičů napříč desetiletími si stejně myslí, že si to ten jejich spratek zaslouží, tak mlčí. Výroba frustrátů jak na továrním pásu, není-liž pravda.
Rodiče
Sedření jako mezci, kteří se snažili naplnit další požadavky popkultury – mít hodně, hodně moc zbytečností. A na hodně, hodně moc zbytečností je potřeba hodně peněz. A aby bylo hodně peněz, je potřeba hodně pracovat a tím pádem hodně moc se nevěnovat dětem, ale předat je na hlídání výše popsané škole. Začarovaný kruh, z kterého pak vypadávají padesátiletí kluci, kteří žijí život v kocovině.
Popkultura Numer Zwei
Ale vrátím se k popkultuře, protože rodiče i školství jde překonat, jistě, za cenu ztráty třetiny osobnosti, jak říká Ladislav Klíma, ale tlak společnosti, tlak popkultury, ten je téměř nepřekonatelný. Protože popkultura vyvíjí tlak na puberťáky, i na ty zastydlé s pěti křížky na hrbu, jak se mají chovat, aby byli in a hustý a drsný. Ve dvaačtyřiceti na longboardu? Za to nemůže rodič a ani zdegenerované školství. Za to může popkultura. Kdyby se ve školách učila jízda na longboardech a dalších boardech, ulice nám křižují spořádaní chodci, na prkně by nebyl viděn nikdo. Kdyby popkultura razila Dostojevského, chodí nám tu stovky tisíc lidí, kteří by řešili Raskolnikova a jeho duševní muka po utlučení lichvářské důchodkyně.
Z toho mi tak nějak vyplývá, že záměrem popkultury je mít hloupoučké a dokonale závislé pitomečky, kteří budou rádi nakupovat, nakupovat, a pak, když mají věk na to, nabrat trochu rozumu, odpadnou jako hnisavý vřed někam na periferii, kde mohou v klidu chcípnout. Tímto oficiálně žádám Ministerstvo školství, aby zcela překopalo osnovy. Jako základ nových osnov bych navrhoval pití coca coly, ježdění na prknech a přetěžkou, snad až osudovou volbu mezi Nike a Adidas. Vláda nechť se pokusí u marketérů korporací prosadit, aby začali prodávat Dostojevského. Uvidíte, že společnosti rapidně naroste inteligence.
Vložil: Štěpán Cháb