Jak jsem navzdory všemu neumřel. Poděkování nemocnicím v Ústí nad Labem a v Děčíně. Komentář Štěpána Chába

Foto: Facebook

Popisek: Nemocnice Děčín

Před dvěma týdny jsem měl infarkt. Proběhlo to fajnově. Prostě si tak jdu a najednou bolest na prsou. A bolest ošklivá. Nepříjemná, která nejde odehnat. Snažil jsem se ji dvě hodiny rozchodit, řka si – chřipku jsem rozchodil i infrc rozchodím. No, nešlo to tak, jak jsem si plánoval. Bolest byla intenzivní a stále vzrůstala, nepřestávala. Po dvou hodinách jsem se tedy odhodlal zvednout telefon a nesměle poprosit o pomoc. Bolí, bolí to, přijeďte mě, prosím, utlouct svou odborností.

O půlnoci přifrčela rychlá pomoc. Nahodili mi měření EKG a řekli – jede se. Za chvíli jsem byl na sále, tepnou v ruce mi hnali drátek kamsi k srdci a vyztužili ucpanou cévu. Bolelo to, no jako kráva. Ve tři hodiny s ránem už mě krásné a hodné sestřičky krajské nemocnice v Ústí nad Labem ukládaly na lůžko JIPky, přistrčily bažanta a pravily – žij. A já žil. Jako spolupacienty jsem si užíval tří vtipných pánů, kteří si na JIPku objednávali pizzu, vyprávěli si vtipy a hlomozili na celou nemocnici. Sranda to byla.

Druhý den jsem proležel, prospal, proumíral. Nic už nebolelo, jen trochu vědomí toho, že hrob ode mě byl na dosah ruky. Každou chvíli mi odebírali krev, měřili EKG, starali se o mě jako o miminko. Jediné utrpení mi tak způsoboval bažant a povinnost jej používat. Třetí den ráno koupel s asistencí sestřičky („co se stydíte, já už jich viděla“) a hned do sanity a převoz do děčínské nemocnice na běžné lůžko. To bylo úterý.

Ve středu ráno už jsem doktorku rozzuřil

Ve středu ráno při vizitě už jsem paní doktorku Hanu Martincovou rozzuřil. To víte, bylo mi hej, nic nebolelo, měl jsem pocit, že můžu jít lámat skály. A tak hned – paní doktorko, já vám podepíšu reverz, já tu nebudu, já mám moc práce. Paní doktorka mi srdnatě oponovala, vysvětlovala, trpělivě mi dokazovala, že lámat skály prostě nemůžu. Konec, mládí skončilo, teď jsi kardiak, vidina hrobu se zkrátka přiblížila, viděl jsem. Paní doktorka byla profesionální, ale zároveň lidská. Velmi lidská. Zklidnila mé touhy po svobodě. Ve čtvrtek ráno, při velké vizitě, pak doporučila mé propuštění. Ve čtvrtek odpoledne už jsem stepoval před dveřmi, za kterými jsem objevil mou téměř kolabující krásnou paní, která byla přesvědčena, že jsem se jal v nemocnici zemřít.

Velký dík dvěma špitálům a třem sanitkám

Tímto chci moc poděkovat za rychlou a profesionální péči o mé bídné tělo. Lidé v sanitkách byli moc milí, hovorní (byla to doslova akce Bororo, protože mě ve výsledku převážely tři sanitky, přehazovaly si mě jako horký brambor, jelikož do civilizace je to od nás daleko a na celou oblast tu je jen jedna „rychlá“, tak mě musely postupně přebrat další dvě sanitky) Chci poděkovat lékařům z Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem, kterým jsem vyrušil noční směnu svým úpěním a nutností ho umlčet rychlým a profesionálním zákrokem na sálu. Sestřičkám na kardiologické JIPce, které prostě byly na pravém místě. A samozřejmé lékařům samotné JIPky, kteří mě střežili.

V děčínské nemocnici patří mé velké poděkování MUDr. Haně Marvancové. Poradila si nejen s mým zdravotním stavem, ale i s mou vzpurnou osobou. U paní doktorky to je nutné brát jako heroický výkon, protože ukrotit zdravotní stav, to je, ve srovnání s ukrocením mé osoby, brnkačka. A ano, pokud toto paní doktorko kdy budete číst – vaše povely plním, vašich rad si vážím a za svou touhu podepsat reverz se omlouvám. Jsem jako divoké zvíře. V kleci úpím. Přesto jsem Vám nesmírně vděčný, že jste tam, kde jste. Děláte nádhernou práci a děláte ji výborně.

Sestřičky děčínské nemocnice byly moc hodné, vtipné, všímavé, ohleduplné. Kdybych byl ředitelem nemocnice, hned bych jim nasázel takové prémie, že by mohly jet na dovolenou na Bahamy třeba i na půl roku. Dělají práci, která není hezká. Musí se rýpat v lidech, řešit jejich tělesné pochody, být po ruce lidem, kteří už leckdy prostě nemůžou. A ač v mnoha ohledech jejich práce není příjemná, dělají ji s láskou a pečlivě. Sakra, proč se těmto lidem nedává státní vyznamenání. Vždyť oni skutečně pracují a pracují pro člověka. Byla velká čest být v jejich péči. Děkuji.

Akorát ta kuchyně...

Za jediné, za co poděkovat schopen nejsem, je kuchyně. Ta byla v obou nemocnicích velmi experimentální. V ústecké nemocnici na JIPce zvolal jeden z mých kardiologických spolupachatelů po předložení večeře – fuj, pávi v máku – a objednal si dovoz pizzy. Ono to jídlo vypadalo skutečně jako páv… v máku. A chutnalo to ještě hůř. Ale o to v nemocnic nejde, mhuřme oka nad kuchyní nemocnic. Díky nim občas přežijeme náš život k nepřežití. Díky nemocnicím, nikoliv díky kuchyním.

Za dobu pobytu v nemocnicích jsem přečetl Kámen mudrců od Ankera Lankera. Je to krásná kniha. Dobrá na umírání. Ještě lepší na zmrtvýchvstání. Ovšem doporučuji ji i do běžného žití.

Vložil: Štěpán Cháb