Vzbudil svou tchyni a řekl jí: Teď mluví Bůh! Ráno ho rodina zavezla na ústeckou psychiatrii… Známý český spisovatel teprve nyní prozradil, co stálo za jeho zmizením a co vše zažil; jsou to úžasné věci

Foto: Stránky spisovatele

Popisek: Spisovatel Josef Formánek žije v Malé Tatimerzi, nejmenší vesnici Českého středohoří

Kdysi založil magazín Koktejl, pak psal cestovatelské knihy o prsatém muži, odehrávající se na jeho milovaném Siberutu (ostrov v západní části Indonésie – pozn. red.). Také si prožil alkoholickou epizodu, ze které se vypsal románem Úsměvy smutných mužů. A pak už to vypadlo, že bude spisovatel Josef Formánek konečně v pohodě, s druhou ženou se usadil na chalupě kousek od Milešovky, čekali další dítě, nepil – a uslyšel hlas Boží…

„Dokázal jsem propít půl milionu za rok,“ vzpomíná na doby Koktejlu v rozhovoru pro magazín Reportér.  „Jako mladý kluk jsem si potřeboval něco dokazovat, ale pak mi začalo připadat, že jsou všechny vztahy mezi lidmi jenom účelové, dostal jsem chuť vypadnout a koupil tuhle chalupu v Českém středohoří.“ A chvíli to vypadlo, že bude plodný český spisovatel v pohodě. Vyléčil se z pití a psal. Jenže pak začal pro změnu hulit. Aby se mu líp psalo.

Marihuana a meditace, aby mohl psát

„Byl jsem alkoholik se slabou vůlí, který se tvrdých drog bojí, ale občas se omámit potřebuje, tak jsem vsadil na marihuanu společně s meditací a ono to fungovalo, cítil jsem pak klid, všechno špatné se rozplývalo,“ vzpomíná na to, jak objevil další způsob, jak psát. A tak denně meditoval a denně kouřil trávu.

Psal o smrti -  a vystoupil z těla

Jenže pak se začalo něco dít. Ten večer se pokoušel popsat umírání své postavy v novém románu.   „Meditoval jsem, představoval si, že duše odchází z těla, a najednou jsem spatřil sám sebe z výšky, jak tam sedím v tureckém sedu. Tělo se zvrátilo, padlo k zemi a já to pohledem seshora nechápal, jen jsem pocítil úzkost – došlo mi, že jsem umřel. Pak úzkost rychle zmizela a nahradil ji pocit, jako když se vracím domů; pocit velké úlevy. Vlastně jsem zjistil, že se není čeho bát, protože nás po smrti nic špatného nečeká, jenom se rozplyneme v absolutní lásce,“ vzpomíná na začátek sešupu spisovatel.

Ten den, co teroristé zaútočili na Paříž

Nemohl jíst, ani psát  - a pak se to jednoho dne stalo. Byl to ten večer, kdy teroristé zaútočili na Paříž. „Sešel jsem dolů, kde žena vařila večeři – všechno už se zdálo být v pořádku, dokud v televizi nezačaly záběry z Paříže. Hned se mi udělalo zle, rozklepal jsem se. Když si pak šla žena lehnout, já si sedl k internetu a četl spoustu hnusných statusů na Facebooku. Ano, taky jsem byl plný zloby vůči těm, kteří zabíjeli, ale teď jsem četl věty o jiných lidských bytostech coby čmoudech nebo opicích, které je třeba postřílet, a bylo mi příšerně,“ říká Formánek.

Mluvil z něj Bůh

Začal psát, ale slova jakoby nebyla jeho. Vzbudil svou tchyni a mluvil na ni strašidelným hlasem: „Teď mluví Bůh!“ Ráno ho rodina zavezla na ústeckou psychiatrii, kde si spisovatele týden nechali. „Když jsme dorazili na příjem, sestra nás usadila do židlí a mě najednou spatřila starší paní. Začala plakat a padla na kolena: Ježíš Kristus se vrátil! Oroduj za nás! Líbala mi ruce a já – nevím proč – řekl: ‚Mír s tebou, sestro, ale prosím tě, nech nás tady o samotě...‘ Takže se moje žena zase hned rozbulela,“ popisuje Josef Formánek.

Končím, řekla žena

Lékaři si mysleli, že má bludy způsobené marihuanou. Nechal je při tom a za týden ho pustili. A on si znovu zahulil. Nic se nestalo – krom toho, že trávu ucítila jeho těhotná žena. „Končíme, řekla. Odcházím. Mě, dcerku ani syna, který se má teprve narodit, už neuvidíš… „A žena je Býk. Buď miluje, nebo kaněc filma, nemělo smysl ji přesvědčovat. Sbalila kufry, odjela a já věděl, že mi ji nic nevrátí,“ otřese se spisovatel.

Sloup světla mi řekl: Jdi

Jenže halucinace začaly znova. „Objevil se sloup světla a kdesi za uchem zazněl mohutný hlas: Když jsi zůstal od všech opuštěn, tak si sbal to nejcennější, co ti kromě lidí zůstalo, a vydej se na cestu. Jdi tam, kam tě nohy povedou, a dělej, co ti srdce řekne.“ Sbalil například svou sbírku archeologických nálezů, pero Oty Pavla nebo notebook s rozepsaným a neuloženým románem. Cestou se věcí zbavoval. Na chodníku před ústeckým Globusem nechal Josef Formánek například mobil, notebook s rukopisem románu a sbírku pazourků.

Apage Satanas, křičel na dálnici

Hlas to po něm prý chtěl. A pak po něm chtěl ještě něco.  „Vstoupil jsem do dálnice, rozpažil ruce, auto začalo brzdit, dotklo se mé nohavice, řidič vytřeštěně koukal, pak couvl a objel mě. Já pokračoval po středovém pásu a padal na kolena do štěrku, měl jsem je do krve. Modlil jsem se v jazycích, které neznám, ale zároveň křičel Apage Satanas! – odstup, satane!, přičemž mi do vzduchu vystřelovala levá ruka. Brečel jsem a před očima mi běžely všechny špatnosti, které jsem v životě udělal, tváře lidí, kterým jsem ublížil. Prosil jsem za odpuštění a děsil sám sebe: Apage Satanas! Potom hlas řekl: Sundej si boty a jdi dál bos, kaj se, hříšníku! A za chvíli: Vrať se pro boty! Chceš, aby tě všichni považovali za blázna?! Takhle jsem kráčel a padal k zemi snad tři hodiny, musela být strašná zima, ale nevnímal jsem ji,“ vzpomíná na noc s hlasem Božím spisovatel.

Dva měsíce na psychiatrii

Dva měsíce strávil v jemnické léčebně, kde lékaři tvrdili, že takhle podivně usměvavého a až příliš vyklidněného pacienta nepamatují. Věci se našly, dokonce i notebook s románem, díky pátrání celé rodiny. Sice mu hrozí žaloba za přepadení benzinky, kde se cestou zastavil, ale trest prý chce přijmout pokorně.

Vážně už hlasy neslyší?

Manželka se vrátila, a navzdory faktu, že prožila těhotenství ve stresu, porodila naprosto zdravého syna Josefa. A Formánek? Pořád žije duchovně. „Nedá se říct, že se ze mě stal věřící člověk – pro mě prostě Bůh existuje. Otevřel jsem mu srdce a veškeré depky nebo černé myšlenky zmizely,“ tvrdí. „Jinak nevím, co mě čeká dál, ale hlavně chci být se svojí rodinou. Tak jako s ní jsem v posledních měsících. Musím totiž zopakovat – jsou to možná nejšťastnější měsíce mého života,“ tvrdí člověk, který překonal alkoholovou závislost. Aby spadl do další, ještě nebezpečnější?

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .     

Vložil: Dáša Vrchotová