Většina historických textů vzniká bez nároku na odměnu, anebo za symbolický honorář, říká rakovnický historik

Foto: Se svolením Jan Krško (stejně jako snímky v článku)

Popisek: Jan Krško

ROZHOVORY NA OKRAJI PhDr. Jan Krško (*17. 10. 1972) je známou osobností nejenom na Rakovnicku. Je archivářem okresního archivu, veřejným přednašečem, ale také, a především odborným spisovatelem. K jeho badatelským tématům patří zejména tramping, jemuž sám či s kolegy zasvětil několik knih a zviditelnil se jimi v celostátním měřítku. Stopu však zanechal též v bádání o středověku a zpochybnil například tradovaný fakt, že Jan Hus pobýval před svým odchodem do Kostnice na Krakovci, což byla pro leckoho velmi překvapivá informace. A krom jiného nás dr. Krško pozve i na exkurzi do rakovnického archivu a zmíní Církev československou husitskou, v níž ve svém volném čase dělá faráře.

Honzo, ty jsi povoláním historik a archivář. Co tě dovedlo právě k těmto profesím? Následoval jsi nějaký rodinný vzor, anebo to byla tvá vlastní cesta? 

V naší rodině nebyl široko daleko žádný historik či archivář, většina příbuzenstva ani neměla vysokoškolské vzdělání. Rodiče mě ale už jako malého brali na hrady a zámky, a tím ve mně probudili zájem o dějiny. Nikdy jsem však nevěřil, že by se tento zájem mohl spojit i s mým budoucím povoláním. Na základní škole jsem patřil k průměrným žákům, trojky na vysvědčení mě doprovázely už od druhé třídy. K nabiflovaným spolužačkám jsem měl rozhodně daleko a znalosti z dějepisu to rozhodně nemohly převážit. Učitelé mi neustále omílali: „Krško, střední škola? Ty ses úplně zbláznil. Vždyť jsi blbej! Na to nemáš. Budeš rád, když uděláš učňák.“ Přes jejich povzbudivá slova jsem se drze přihlásil na gymnázium a k překvapení všech mě přijali. Z počátku výsledky nebyly valné, ale s dozráváním jsem se již zvládl učit a maturitu dotáhl na vyznamenání. Na vysoké škole už člověk povětšinou dělá to, co ho baví, takže zde jsem již žádné větší problémy neměl.

Celoživotní tramp

Původně se mi líbily dějiny středověku a raného novověku. Souviselo to s mým trampováním a navštěvováním hradů a zámků. Postupně jsem se však přesouval k moderním dějinám, které jsem vnímal jako více uchopitelné. Hned po ukončení školy se mi naskytla příležitost nastoupit do Okresního archivu Rakovník, což jsem více než přivítal. 

Lidé zvenčí se mylně domnívají, že archivář sedí denně ve svém archivu, tam si třídí různé písemnosti, a pak na jejich podkladě píše knihy. Ale ono to tak jednoduché není. Jak bys v kostce shrnul náplň archivářské profese? 

Takovým způsobem fungovali archiváři možná před padesáti lety. Dnes se publikační činnosti věnuje minimum zaměstnanců archivů. Základem práce je plnění úkolů na úseku státní správy, předarchivní péče, skartační řízení, vyřizování žádostí o dohledání v dokumentech. Té kulturní, osvětové a odborné činnosti již tolik prostoru nezbývá.   

V politických kruzích se objevují i názory, že samotná odborná práce archivářů je přežitek, že jde jen o takové samoúčelné sepisování dějin obcí. Regionální historie prý nemá žádný význam. Osobně si myslím, že archivy měly nejlepší situaci v devadesátých letech. Především díky intervencím tehdejšího ředitele archivní správy Oldřicha Sládka se zlepšilo materiální vybavení archivů a vznikla řada účelových budov. 

Jsi také archivní inspektor. Toho školního si představíme snadno všichni. Ale jak funguje ten v archivu? A slýcháš občas o sobě od kolegů, že ten Krško je jako inspektor „pořádný pes“, nebo si tě kolegové spojují spíše s vlídnou kritikou? 

Archivní inspektor zajišťuje státní kontroly ohledně stavu spisů a spisové služby v různých institucích. V principu jde o to, aby se žádné důležité dokumenty nezničily. Rozhodně nikdo z rakovnických archivních inspektorů nemá potřebu realizovat své ego na tvrdých postizích při nějakém formálním pochybení. Vždycky je snaha najít nějakou cestu, aby se problém odstranil.

Archivář

Mám okolo sebe kupodivu dost lidí, kteří se domnívají, že psaním historických knih nebo článků do různých sborníků si lze vydělat „velké“ peníze. Co bys jim na to řekl v souvislosti s vlastní praxí? 

Psaním odborných knih a článků málokdo zbohatl. Většina textů vzniká bez nároků na odměnu, a pokud některé periodika honoráře poskytují, jde o symbolickou sumu, která rozhodně neodpovídá vynaložené práci. 

To bohužel s lítostí potvrzuji… Vydal jsi již celou plejádu historických knížek. Jedna z nich byla věnována dějinám Pavlíkova na Rakovnicku, ovšem jen do roku 1918! Sepsání moderních dějin si vedení obce nepřálo? Nepřekvapilo tě jako autora takové zadání? A kde vidíš příčiny tohoto stavu? Je to v praxi zkušenost spíše ojedinělá? 

Horní časová hranice rozhodně nevznikla z nějakého oficiálního požadavku, ale vyplynula z momentální situace. Na začátku všeho byla prosba tehdejšího starosty Míry Truxy, zda bych nenapsal nějakou propagační knížečku o vesnici. Nabídl jsem mu dvě varianty. První obnášela sestavit kompilační text bez práce s prameny s tím, že publikace vyjde bez uvedení autora. Přece jen si každý řemeslník hlídá to, pod co se podepíše. Druhou možností bylo, že komplexně zpracuji pavlíkovské dějiny s využitím co největší šíře pramenů, ale bude to trvat roky. Starosta nadšeně kývnul na delší variantu a já se pustil do práce. Pavlíkov jako většina obcí na Rakovnicku má poměrně dost zachovalých pramenů z raného novověku. Od 16. století tak můžeme rekonstruovat řadu životních osudů běžných lidí. Jejich sousedské spory, soudy, majetkové převody, lásky. Tím, jak jsem se dostával do mladších období, mi došlo, že se řada citlivých věcí z minulosti pavlíkovských obyvatel může dotknout i jejich současných potomků. Po dohodě se starostou jsem tak ukončil knihu vznikem republiky.

Chápu, že rok 1918 působí trochu nezvykle, ale je to dáno opravdovou šíři pramenů, která nám umožnuje přiblížit každodenní život našich předků. Kniha ukazuje, jak poznatky z regionálních dějin mohou změnit i pohled na celostátní vývoj. Pro příklad, jak vehementně se vrchnost postavila za svého poddaného, pokud měl soudní problémy s obyvateli jiných panství. Podobně snaha udržet si poddaného i v době nevolnictví na svém panství, kdy majitel velkostatku neváhal investovat do obnovy celých gruntů. Z mladšího období pak jak u zrodu zdejšího socialistického hnutí stáli synové bohatých sedláků, zatímco jejich čeleď řešila zcela přízemní věci. 

To je velmi zajímavý postřeh. Mně připomněl i dobu po roce 1989, kdy se náhle začali objevovat dodateční a velmi odhodlaní bojovníci proti komunismu, z nichž některé jsme pamatovali přímo jako agilní nástěnkáře nebo oddané účastníky prvomájových, lampionových a jiných prorežimních akcí. Když jsem pak občas, jako člověk z rodiny silně postižené za doby tzv. komunismu, kritizoval asociální prvky současného uspořádání, nadávali mi tihle novo-bojovníci proti rudé totalitě do komunistů a označovali za exemplární příklad pro nový systém nebezpečného extremisty. – Ale odbočím dál. Několik knih, a musím říci, že též velmi čtivě podaných, jsi zasvětil s kolegy trampingu. Dnes patříš k předním českým znalcům tohoto odvětví. Čím tě upoutal právě tramping? 

Já začal jezdit ven už od puberty. Nejdříve s bratrem a pak často i sám bez kamarádů. Trampuji do současnosti, třebaže toho času již není tolik. Nadchnula mě romantika toulání, poznávání přírody, večerní táborák v odlescích stromů nebo na zřícenině hradu a noc pod hvězdnatou oblohou. Nikdy jsem však nepatřil do žádné trampské osady. Jezdil jsem s různými partami a ani trávení víkendu na jednom místě mě nikdy netáhlo.

Jak se mimochodem liší např. prvorepublikový tramping od toho současného, co do obliby, podob či masovosti? Dá se to nějak shrnout? A je stále v kurzu, nebo je to dnes záležitost spíše středních a starších generací? 

Ten prvorepublikový se samozřejmě liší v mnoha směrech. Například se příznivci trampingu nedali často rozpoznat podle oblečení, ale spíše podle určitého způsobu chování a kamarádské družnosti. Velký důraz byl kladen na svobodomyslnost. Dnes řada trampů považuje jako základní znak své subkultury přesný dress code a vybavení, což hraničí až s náboženskou horlivostí a snahou o ochranu čistoty své víry. V majetkoprávní rovině pak v časech první republiky vadívala nemožnost reálně tábořit, aniž bych k tomu neměl souhlas majitele. Na druhou stranu ale prakticky neexistovaly problémy ze strany ochrany přírody. A pochopitelně, už zde není masovost. Trampů skutečně ubylo a věková skladba celkově zestárla. Odráží se to i v politickém zájmu o tuto subkulturu. Pokud za první republiky hrozilo v souvislosti s tzv. Kubátovým zákonem jisté omezení táboření, postavila se za trampy řada politických stran. Vycítily politický potenciál a masovost trampingu. V předchozích letech vyhnali ochranáři trampy z Českosaského Švýcarska a došlo k likvidaci historických tábořišť v Českém ráji a nyní se k něčemu podobnému schyluje na Kokořínsku. Pokud se k tomu někteří politikové vyjadřují, tak na straně ekologů. Rozdíl oproti první republice je více než markantní. Různí aktivisté tohle všechno ví a podle toho konají…je přece krásné získat ostruhy, aniž by mě to přivedlo do většího rizika.

Pozoruhodnou knihu jsi věnoval také Janu Husovi a jeho údajnému pobytu na Krakovci. V čem je její obsah pro laického i odborného čtenáře překvapivý? 

Veřejnost nejvíce zaujala možnost, že Hus na Krakovci vůbec nemusel být. Chtěl jsem poukázat, že většina pramenů, dokumentující život Husa na Krakovci, vůbec hrad nezmiňuje a vše se točí kolem jednoho pramene z počátku jagellonské doby. Naopak starší prameny hovoří o odchodu Husa do Kostnice z Prahy. V knize se však zabývám i následnou husovskou tradicí, kde otevírám řadu jiných otázek. Především zda vyvolání tzv. Marmaggiho aféry po opadnutí poválečné revoluční atmosféry nebylo ze strany prezidenta Masaryka spíše plácnutím do vody. Následně se dotýkám radikalizace církevního prostoru v době hospodářské krize, kdy v katolické církvi vzrůstal vliv autoritativní pravice, zatímco v Církvi československé prokomunistické ideje. Pro období předlistopadového režimu ukazuji, že podpora husitské tradice měla na Rakovnicku krátké trvání a v době normalizace protežoval bývalý režim z pragmatických důvodů naopak katolickou církev.

S ředitelkou vašeho archivu Renatou Mayerovou i s dalšími kolegy či pracovníky jiných historických institucí na Rakovnicku pořádáte pravidelné konference k různým dějinným tématům. To rozhodně – a s lítostí říkám i bohužel – není stran okresních archivů pravidlo, podíváme-li se jen do blízkého sousedství, nýbrž spíše pozitivní výjimka. Už proběhly konference věnované Janu Husovi či Zikmundu Wintrovi. Účastnila se jich tradičně i širší veřejnost. Na jakou další zajímavou konferenci se mohou lidé na Rakovnicku těšit v dohlednu? 

Kromě zmíněných témat se uskutečnily konference o trampingu a k otázce opětovného získání křivoklátského panství státem za první republiky. V případě trampingu se jednalo o vůbec první vědeckou konferenci. Snažili jsme se zde dát prostor jak historikům, tak etnografům a archeologům. Právě vystoupení archeologů má klíčový význam pro současnou situaci na Kokořínsku, kde hrozí další likvidace tábořišť. Ukazuje se, že trampská tábořiště jsou cennými archeologickými nalezišti, což v nastalé diskuzi znamená silný argument. V trampských periodikách se nicméně tato konference paradoxně setkala s kritikou. Něco ve smyslu, že o trampingu se mohou vyjadřovat jen trampové a samozřejmě jen tací, kteří ten tramping vnímají jako dotyčný kritik. Ale abych odpověděl na otázku. Příští konference by se měla týkat přímo hradu Křivoklát a měla by tak suplovat dlouho postrádanou českou monografii o tomto hradě.   

A co třeba zvědavci, kteří by rádi vyzkoumali v praxi, co se dá zajímavého nalézt v rakovnickém okresním archivu? Existují pro ně nějaké možnosti exkurzí? A pokud ano, jaký je o takové akce zájem? 

Během roku pořádáme několik tematických výstav a exkurze v rámci dne otevřených dveří. O tyto akce je kupodivu stále velký zájem, a kromě pravidelných návštěvníků sem často zavítají nové tváře.

Sepsal jsi taktéž různá pojednání o dějinách Církve československé husitské na Rakovnicku, ke které se hlásíš. Před pár lety ses stal dokonce jejím farářem. Co to obnáší navíc vedle tvé práce archiváře? A dá se to kloubit? Kolik máš na starosti farností a věřících? 

Pastorační činnost samozřejmě probíhá ve večerních hodinách a o víkendu, takže s prací archiváře nijak nekoliduje. Jde především o návštěvy věřících, řešení jejich starostí, pravidelná biblická sezení a bohoslužby. V současné době mám na starosti náboženské obce Lužná, Kněževes, Podbořany a Žatec. Některá místa jsem zdědil jako mrtvé obce, kde se dlouhá léta nekonaly bohoslužby, a nikdo nejevil o církevní aktivity zájem. V současné době jsou všude malá společenství, která se snad s Boží pomocí budou rozrůstat. 

Církev československá husitská patří spíše k těm se znatelně klesající členskou základnou. Kde vidíš příčinu daného stavu v kontrastu s tím, že jiné církve, jako třeba Církev bratrská, naopak rostou? Nevedlo k postupnému odchodu a odklonu části členstva také to, že vaše církev pozvolna opustila původní liberální pojetí dr. Farského a dalších zakladatelů a posunula se konzervativnějším směrem? Zdá se mi, že lidé s radikálnějším viděním typu Farského dnes prakticky nemají svoji církev, do které by se mohli případně zařadit… 

Máš samozřejmě pravdu, že nastolení myšlenky osobního Boha namísto konstrukce svaté Trojice znamenalo v českém církevním prostředí revoluční čin. Na druhou stranu je otázka, zda každý věřící Církve československé do důsledku chápal teologický obsah své konfese. Církev se při svém vzniku toužila stát nejsilnějším vyznáním v republice. Snažila se tak často získávat členy bez ohledu na jejich vnitřní obrácení. Pokud se podíváme na místa, kde Církev československá získala podporu, zjistíme, že nacházela sympatizanty napříč sociálními, politickými a geografickými oblastmi. Jediným pojítkem je osoba faráře. Občané vstoupili do nové církve především tam, kde do ní vstoupil i místní katolický farář. Trochu nadneseně můžeme říci, že asi 50 farářů, kteří do Církve československé konvertovali v roce 1920, získalo přes půl milionů členů. Ukazuje to, jak velké popularitě se zakladatelská generace kněží u svých farníků těšila. Současně ale dokládá, že i v presbyterně-episkopální církvi hraje vztah ke svému knězi zásadní roli. V poválečných časech začala úroveň duchovních výrazně klesat, kdy na fary byly dosazovány osoby bez patřičného vzdělání a morálních předpokladů. Celé náboženské obce se tak začaly rozpadat. Situace částečně připomínala poměry tzv. úpadkového utrakvismu na sklonku 16. století. Za první republiky sice v řadách nové církve nacházíme řadu aktivních žen, ale naprostou většinu rad starších řídili muži. Poválečné svěcení žen tak především v některých venkovských, tradičních oblastech naráželo na odpor věřících. Vyčíst ale všechny důvody katastrofálního propadu věřících u Církve československé vyžaduje dlouhodobé studium. Nesměli bychom třeba úplně zapomínat i na takové záležitosti, jako je jazyková stránka liturgie či obsah zpěvníku.

A obecně sympaťák...

Nedávno překvapila část veřejnosti svým coming-outem vaše známá mediální tvář, farářka Martina Viktorie Kopecká. Jaký je vlastně postoj husitů k homosexuálním párům a případnému manželství pro všechny? Nevšiml jsem si, že by jej vedení vaší církve podporovalo. Ale co jednotliví faráři? Jsou v této věci jednotní, nebo se vedou vnitřní debaty na toto téma a někteří možná manželství pro všechny podporují? 

Vyjádření sestry Kopecké vyvolalo v církevním tisku krátkou diskuzi. Kritické hlasy se v souladu s odkazováním na známé biblické citáty vyjadřovaly v tom smyslu, že by nadále neměla vykonávat duchovenskou činnost. Na druhou stranu zaznívala upozornění, do jaké míry máme tyto texty chápat jako dobově podmíněné. Rovněž nesmíme zapomínat, zda se biblická kritika týká přirozené homosexuality, či zvráceného střídání pohlaví. Oficiální stanovisko církve se tak teprve krystalizuje a bude patrně řešeno na příštím sněmu. Osobně vidím v naší církvi mnohem závažnější krizové jevy, které je potřeba řešit. Zabývat se v této situaci sexuální orientací sestry Kopecké je podobné, jako když ve filmu Sedm statečných nechtěli pohřbít Sama na místním Boot Hillu, jenom proto, že byl Indián. 

Osobně si odvahy vaší paní farářky velmi vážím, i když bráno z jiného hlediska, je to krásná, inteligentní a oduševnělá dáma, takže je mi jasné, že její coming-out musel zároveň rozesmutnit některé muže v její blízkosti, kterým jako žena určitě imponovala, a teď vidí, že by u ní jako případní nápadníci neměli šanci. Vzpomínám ostatně, jak smutnily některé dámy na jednom z mých někdejších pracovišť, když si náš pohledný kolega-kulturista přivedl na firmou sponzorovanou dovolenou svého přítele… „Bože, proč právě on?“ zněly nám pak do uší neveselé ženské hlasy… Nu, vrátím se zpátky ke spisovatelství. Jednu otázku kladu tradičně snad všem „písmákům“, ježto dobře vím, že ne v každé domácnosti je takový spisovatel vítán a oblíben. Jak vnímá tvé publikační snažení tvá choť a vůbec rodina? Podporují ho, nebo občas slýcháš výtky, že pro různé psaní nemáš dostatek času na své blízké? 

Kdysi jsem tyto výtky slýchával, ale pak jsem si uvědomil, že rodina je opravdu to nejdůležitější. Ke psaní se můžu kdykoliv vrátit, ale svoje děti už po druhé vyrůstat znovu neuvidím. Píšu tedy tak, abych už nemusel dávat k výtkám důvod. 

A jaké jsou tvé osobní i tvůrčí plány do budoucna? Kterou další knihu mohou očekávat čtenáři z tvého pera? 

Kromě několika odborných článků připravuji knihu věnovanou bojům mezi Církví československou a katolíky o kostely ve dvacátých letech. Jedná se o dosud opomíjenou problematiku, kdy se nová církev snažila prosadit socializaci katolických sakrálních objektů. V principu jde od josefínských reforem o největší pokus o zabrání katolického majetku. Celý proces nepostrádal dramatičnost, která se příliš nelišila od podobných socializačních pokusů v rámci poválečné generální stávky. 

Přeji, ať se dílo zdaří, a věřím, že bude čtivé i pro běžného čtenáře, neb tehdy se o kostely vedly mezi církvemi občas i fyzické bitky a nechyběly různé kuriózní situace…

Vložil: Radovan Lovčí