Kdyby každá informace musela být ověřená, neexistovala by kultura, aneb neberte mi, co jste mi nedali. Můj vlastní rozum. Monitor Jana Paula
21.07.2023
Foto: Se svolením Jana Paula
Popisek: Jan Paul: Komunikace, akryl, plátno, 2015
Když Mikuláš Koperník v roce 1543 lidstvu sdělil, že Země obíhá kolem Slunce, zcela tím naboural dosavadní nevyvratitelnou představu, že je naše planeta středem vesmíru. Tehdy nebyl nikdo, kdo by Koperníkovu informaci ověřil, až o mnoho desítek let později matematik a hvězdář Johannes Kepler. Lidskou kulturu ale také utvářely informace, které se ani ověřit nedají, a tak má například intuice v životě lidí stejnou důležitost, jako empirie. Dokonce bych řekl, že intuice předchází zkušenosti.
Každý člověk občas intuitivně cítí, že něco není v pořádku, neboť je tvor citový a vnímavý. Lze mu naservírovat jakékoliv informace, vždy je ale podrobuje kritice, pokud není úplný trouba pasivně přijímající vše, co mu je doručeno jako pravda. Chceme-li člověka něčím oslovit, musíme ho pro myšlenku získat, ne ho do ní nutit. Jak? No přece přesvědčivou argumentací. Je trapné opakovat základní psychologická schémata vývoje osobnosti člověka v době, o níž establishment tvrdí, jak je vyspělá a pokroková, protože má přece svá lidská práva, svoji „archu úmluvy“. Z tzv. práv a svobod člověka, která jsou prosazována pod líbivými hesly často i za cenu lží, se stal novodobý kult a modla, bič v rukách moci, která by nám zase chtěla pod hrozbou postihů vnucovat své postoje a normy. Třeba o spravedlivé válce a nutnosti přinášet oběti na oltář té jediné správné pravdy.
Jenomže to, co je na samém počátku nanejvýš aktuální a naléhavé, časem obvykle zevšední, a stane se – což je nejhorší – součástí života. Lze si ale zvyknout na to, že někde blízko zbytečně umírají lidé na obou stranách konfliktu? Lze si zvyknout, že kdekoliv na světě zbytečně umírají lidé? Tak by se nejspíš zeptal rozumný člověk, jenže v této válce prý stále jedni umírají zaslouženě, a ti druzí nikoliv. Občan by prý měl mít jasno, ale já už mám plné zuby poučování o tom, co bych si měl myslet a jak bych měl jednat. Rodiče vložili do mé výchovy to nejlepší, co mohli, a bylo to v době „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Mám jako mnozí moji vrstevníci přímou zkušenost rozporu mezi oficiální morálkou a hodnotami, ke kterým jsem byl rodiči vedený. Vepsalo se do mě drsné příbramské prostředí s tisíci uranových brigádníků, i epifanie Svaté Hory, tyčící se nad světským městem. Tenkrát jsme, řečeno obrazně, my Příbramáci, vyhodili do vzduchu sochu Klementa Gottwalda.
V té době snil vojenskou karieru prezident Petr Pavel na Vojenském gymnáziu Jana Žižky z Trocnova v Opavě, když horník Ondřej Stavinoha, hlavní aktér odstřelení Gottwalda, a František Polák promýšleli protestní akci. Útok na symbol režimu v roce 1978 neprovedl žádný agent imperialismu ani reakční živel, horník uranových dolů Ondřej Stavinoha chtěl dát jen najevo nesouhlas s politickou situací. Od Listopadu uplynulo pár desítek let, a už se zase nálepkuje a cejchuje. Už zase mají někteří patent na rozum, a přesvědčují dezinformované občany, jak mají správně vyhodnocovat informace a jaký k nim mají zaujímat postoj. A tak jsme opět zasaženi rozdělováním na ty správně uvažující a pomýlené, na ty, kteří vědí, kde je pravda, a na ty zbývající, kteří prý podlehli dezinformacím. Kde se vlastně vůbec vzali, ty dezinformace, které občana manipulují a svádějí ke scestným úvahám?
No, kde jinde než v možnosti publikovat, vyjádřit názor, postoj, hledisko, a tuto možnost přinesl internet. Zatím ještě svobodná komunikační sféra je už přece pěknou řádku let běžným prostorem sociálních kontaktů a svobodného vyjadřování, do kterého vstupují miliony lidí na celém světě. Poskytuje člověku to, co kdysi neměl, možnost sebeprezentace a sebe-publikování. Publikovat, zveřejňovat své názory a postoje, mohli kdysi jen ti, kteří splňovali určité profesní, a jiné podmínky, ti ostatní mohli psát jen dopisy, nebo nápisy na záchodcích. Připomínám rozumbradům, že potřeba svobodného veřejného vyjadřování, a vyslovování se k různým otázkám života, je součástí lidské přirozenosti, a internet tuto možnost poskytuje, je na této službě založený, a existenčně závislý, v čem je tedy problém? Jistě ne v tom, že jsme omylní lidé s různými názory. To tak v životě bývá.
Problém nastává tehdy, když lidé, tvrdošíjně propagující jediný správný názor, mají peníze, moc a vliv, zastávají významné postavení, vyznávají určité hodnoty a priority, a chtějí naplnit představy o tom, jak by měl svět vypadat a kam by měl směřovat. Své představy považují za správné, nevyvratitelné, a tak se spojují s ostatními podobnými, protože spolu se to lépe táhne. A mají samozřejmě cíle, tu hezké, přitažlivé i odvážné, a mají signály, na které by se lidé měli zcela určitě spolehnout. Jenže cíl je jedna věc, a jeho naplnění věc druhá. Jediná možnost, jak mohou lidé mající vliv ovlivňovat virtuální prostor, tedy korigovat to, co by lidé měli číst, psát, a čemu mají věřit, je omezení práva na sebe-publikování, svobodu projevu. Aby ovšem bylo možné institucionálně manipulovat s informacemi v demokratické společnosti, je nutné vytvořit mýtus o nebezpečnosti některých informací pro demokracii, označit je za dezinformace, a určit, co dezinformace je a co není.
A tak kvalifikují nevyhovující informaci třeba jako zbraň, protože zbraně je přece nutné mít pod kontrolou. Problém ale je, že společnost zatím není jednolitá masa, která nekriticky zhltne vše, co ji ochránci pořádku předloží, a tak se společnost rozdělí. Pro ty, kteří uvěřili oficiálnímu tvrzení, je dezinformace skutečně zbraň, nebezpečí, zlo, přestupek, zločin apod. Pro ty druhé zůstává stále jen informací, neboť mentálně průměrně zdatný člověk, vyvinutý s přirozenou kritičností a schopností tvorby vlastního názoru, si s informacemi poradí sám a nenechá se dezorientovat. Potíž ovšem je, že občana s vlastním názorem nelze manipulovat, a tak přijde na řadu to, co je nástrojem všech totalit: sankce, zákaz, hrozba, omezení, vězení. Jinými slovy: definitivní diskreditace lidí, kteří mají moc tyto praktiky prosadit. Dosavadní zákony jasně stanovují rámce chování člověka ve společnosti, a o nic jiného by v prostředí deklarované svobody projevu jít nemělo.
Jak známo, vše souvisí se vším, a má svoji příčinu. Pojem dezinformace nejvíce začal rezonovat v období covidu. Lidé se rozdělili na poslušné a odpírače, na rozumné, kteří se umějí „zorientovat“, a chtějí cestovat, a na dezorientované. Z antivaxerů se stali tzv. dezoláti a ještě k tomu proruští trollové. Jak je život jednoduchý, stačí problém opatřit přiléhavými nálepkami, a je jasno. Jako by šlo o to, mít vždy pravdu, a ten jediný správný všeobecně sdílený a různými způsoby podporovaný názor. Člověk má ale právo se mýlit, a má právo svůj omyl uznat, to jen ti neomylní se nemýlí, protože mýlit se v neomylné době, v níž je svět striktně rozdělen na dobré a zlé, je etický prohřešek. Člověk se v demokratické společnosti ale nerodí do předem nadiktovaných a definitivních pravd a jistot, rodí se možná do jistoty rodiny, která svého potomka zahrne, má-li to štěstí, láskou, péčí a odpovědností, zatímco venku za zdmi se odehrává život plný nejistot a především různých názorů.
Co dodat závěrem?
Kultura není jen obrazem lidského snažení a umu, ale i myšlení, jeho schopnosti orientovat se v hodnotách, které utvářely a utvářejí náš svět. Člověk má přirozenou snahu svět proměňovat, snad k lepšímu, ale nemělo by to být za cenu ztráty přirozeného rozumu. Analfabetizace začíná tam, kde člověk začne popírat sám sebe, svoji intuici, vnímání, když přestane kriticky myslet. Lidé si už možná naivně mysleli, že potíže s cenzurou skončily v roce 1989 na Letenské pláni, a proto zřejmě mají tendenci přijímat nekriticky vše, co přichází z demokraticky volených míst. Jenže demokracie, aby byla skutečnou demokracií, se musí stále ozřejmovat v čase, a především v názorových střetech, demokracie není něco, co je definitivně hotové jednou pro vždy. V zásadě celý problém s dezinformacemi lze vyjádřit touto nadsázkou k těm, kteří v této zemi jen dočasně vládnou: Neberte mi možnost používat to, co jste mi nedali, můj rozum.
Zdroj: Paměť národa

Vložil: Jan Paul