Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Poznala jsem pachuť nicoty, zoufalství, dusivou úzkost, jakési podkluzování srdce, vzpomíná příbramská královna horroru

25.02.2021
Poznala jsem pachuť nicoty, zoufalství, dusivou úzkost, jakési podkluzování srdce, vzpomíná příbramská královna horroru

Foto: Facebook Kristiny Haidengerové

Popisek: Kristina Haidingerová na stylovém snímku

ROZHOVORY NA OKRAJI Pracuje v divadle v Příbrami, kde i žije. Čím? No přeci uměním, ale tak trochu atypickým, zato se realizuje v mnoha jeho oblastech. Kristina Haidingerová (*1980) je spisovatelka, ilustrátorka, editorka, redaktorka, textařka písní a teď i básnířka. Hororrová. Ne, opravdu, je to tak. Je organizátorkou HorrorConu a editorkou jeho knižní řady, autorkou knih Richardovy živé hračky, Ti nepohřbení a Děti Raumy. O sbírce ze zmíněné knižní řady ´Co číhá v temnotách´ recenzent Petr Boček napsal: „Soudobá horrorová poezie? Na první pohled zdánlivě bláznivý nápad. Na ten druhý: pokračování poněkud zapomenuté tradice. Děsivé a tragické příběhy, stejně tak líčení rozervané a temné lidské duše je s básněmi spojeno už od dávných dob. Pro náš český rybníček si stačí vybavit alespoň ikonickou, dodnes působivou Erbenovu Kytici. Nebo dekadentní lyriku. Ale horrorová poezie není jen dávná minulost, existovala tu neustále, tu v oné, tu v jiné podobě.“

A není to na jednu pěknou ženskou moc? Nebo se pletu?

Ono se to nabalovalo a jedno přecházelo v druhé.

Všechny Rozhovory na okraji najdete ZDE.

A naprostý bod nula?

Začala bych tím, že jsem vždycky ráda vyprávěla nebo poslouchala příběhy a že mě už v dětství fascinovaly hororové a vědeckofantastické filmy. Pořizovala jsem si proto VHSky (schválně, kdo ještě ví, co to je?) a poslouchala soundtracky.

Což si pokouším představit...

Ne, to řeknu. K televizi jsem přinesla magneťák a na kazety nahrávala hudbu v titulcích filmů; a jelikož můj táta i můj starší bratr jsou zatvrzelí rockeři, brzy přišla první cédéčka, která mě oslovila: jelikož právě jejich skladby více či méně připomínaly filmovou hudbu.

A pak?

Jakmile jsem trochu dozrála v angličtině, objevovala jsem v tom další příběhy. A tou dobou je už i psala. Nejprve trochu drsnější pohádky a básničky a krátce na to horory; a jelikož jsem od dětství navíc kreslila a měla ráda fotky z filmů a různé grafiky, láska k obrázkům se ve mně usídlila a žádný z mých výtvorů nebyl ponechán bez autorčiných ilustrací.

Ale to byla facha, ne?

Nevím. U kreslení jsem si často prozpěvovala, a tak táta využil šanci a přijal mě do jedné ze svých kapel. K psaní hudebních textů tím chyběl jen krůček, a jelikož jsem ukrutná trémistka, líp než za mikrofonem jsem se cítila v zákulisí u papíru, s tužkou v ruce a hudbou v uších. S příběhem v hlavě.

Jednou jsi mi ale přiznala, že je ve tvé tvorbě předěl a že souvisí s miléniem.

Na tom něco je. Kolem roku 2000 jsem se rozhodla nechat všechny ty náhle staré příběhy nadobro v šuplíku a vrhnout se na tvorbu něčeho většího. Nejprve jsem měla v hlavě horor, nebo spíš vlastní upírskou ságu. Právě hororu a upírů jsem ALE byla tou dobou přímo přesycená, takže se na světlo světa začal drát Richard a jeho extravagantní svět.

 

Článek o knize Richardovy živé hračky

Ale dral se zvolna...

Knihu jsem začala psát v roce 2002, ale vyšla teprve roku 2016 - jako Richardovy živé hračky. Vznikla totiž nečekaná desetiletá pauza, ve které jsem hodně cestovala, jezdila na koncerty, příležitostně textovala nebo dokonce zpívala a užívala si navíc nově manželského života. K psaní a ilustraci jsem se naplno vrátila teprve v roce 2012, kdy ty jsi obletoval jakousi Joriku.

Ale nás zajímají upírky. A upíři! Zkušenosti tvé se od mých liší. Co bylo dál?

Během tvorby jsem postupně získávala zkušenosti. Od toho byl krůček k vlastní edici a dalším projektům. Zpěv jsem definitivně pověsila na hřebík, ale některé moje hudební texty dosud kolují příbramskými kapelami. Další ovšem netvořím a vzhledem k časové vytíženosti jsem před rokem - po třech románech a účasti v mnoha antologiích – i sekla s psaním.

Nechala jsem ale vše uzavřené a hlavně dokončené: s tím, že je mi jedno, zda někdy ještě začnu psát. Asi jsem chtěla vědět, zda psaní skutečně potřebuji, anebo dokonce tolik, abych mu věnovala veškerý volný čas.

Nicméně v edici HorrorConu jsi společně s dalšími autory pokračovala.

Ale jiným směrem, a sice básnicky. Vážně. Dali jsme dohromady poetickou sbírku Co číhá v temnotách, a právě ta mi přinesla kýžené uvolnění a změnu, kterou jsem potřebovala. K poezii jsem se tím vrátila po dvaceti letech... a bylo to osvěžující.

 

V Městské knihovně v Praze

Počkej, ale jak se u tebe vlastně rodí nápad? Navíc... Nepíšeš zrovna pro každého, a tak mě zajímá vznik prvotní myšlenky a příběhu a co za tím stojí.

Často muzika. Při poslechu hudby, nebo když procházím určitým místem, jako by ke mně něco promlouvalo. Miluju navíc historii (matka je nadšená sběratelka historických příběhů), a tak na sebe leckde nechám dýchnout dávné osudy. A pak, ve fázi psaní, kdy už mám vytvořené a psychicky i vzhledově ukotvené postavy, prostě se do nich převtělím a prožívám jejich příběh. Je to jednoduché, leč poněkud nepraktické. A možná tu je ještě cosi. Když mi bylo osmnáct, roztrhla jsem si podkolení tepnu a dostala jsem se hodně blízko smrti. Za záchranu života vděčím otci mé spolužačky a kamarádky (a taktéž spisovatelky) Jany Dvořáčkové. Právě ten mi nohu pohotově, i když v poslední chvíli, zaškrtil, podal mi sklenici vody (kterou už jsem nebyla schopna uchopit) a zavolal záchrannou službu. Na jakémkoli jiném místě bych zemřela, protože tu zapracovala panika a následovala totální slabost. Byla ohromná náhoda (anebo to musel být osud), že Dvořáčkovi bydleli jen kousek od místa oné nehody.

A to ses, s prominutím, srazila s nějakým upírem?

Ne. Ale přelézala jsem kovovou, ostnatou bránu a... A nebudu tuto svou moudrou aktivitu raději komentovat, protože jsem vzápětí poznala pachuť nicoty a zoufalství a dusivou a hodně nepříjemnou úzkost, jakési podkluzování srdce a nezastavitelné propadání, kdy se snažíte zachytit posledního vlákna života. Tou dobou jsem paradoxně studovala vyšší zdravotní školu, a ne snad raněná, ale těžce nemocná byla moje babička, tedy žena, která mě de facto vychovala. Právě od onoho úrazu mi mnoho hororových scén ve filmech i knihách přišlo už nereálných, ba k smíchu, a právě proto jsem se rozhodla, že ten svůj upírský příběh nakonec dopíšu, ale upozorním na všechny aspekty ztráty krve, umírání, respektive i možného zmrtvýchvstání a vůbec na aspekty všeho, čemu se autoři upířin a hororů kdovíproč vyhýbají. A to je vše. To je celé. Tak vznikly romány o Violetech nazvané Ti Nepohřbení (s velkým N) a Děti Raumy.

 

Knížky Kristiny Haidingerové

A ta hračková kniha, kterou jsem chtěl nejvíc?

Aha. (Úsměv.) S erotickým dramatem Richardovy živé hračky to bylo hodně podobné, jen u toho stojící zážitky nebyly tak nepříjemné.

Zajímalo by mě, Kristy, jak na tvoji tvorbu reaguje okolí?

Smíšeně. Píšu pro úzký okruh čtenářů, a navíc se nedá odpárat řada předsudků, takže horko těžko své romány dostávám k těm čtenářům, kterým chybí. Když se to ale podaří, reakce jsou velmi pozitivní. A co se týká rodiny a přátel, i tady je problém, protože se jim jaksi vytrácím. Při psaní musím být sama!

Tak to zná každý. Jak něčemu totálně propadneš, jsi pro své okolí mrtvá. Řekl mi to jednou Neff. Poslyš, a co považuješ při psaní za nejdůležitější?

Co? Ač píšu z větší části fantastický žánr, je to autenticita. A vše, co lze, vždy zkouším na vlastní kůži.

A co nelze?

To se pokouším vyzvědět od jiných. A když tvořím postavu, tvořím ji kompletně – s povahovými vlastnostmi i minulostí, od které se jedině může odvíjet její jednání. A většinou se inspiruji u reálných osob.

Ale ty solidně tvoříváš i prostředí.

To si nakreslím plánek. K ději časovou osu. Se všemi událostmi dané doby. A scény musí mít skutečný význam a na konci do sebe pěkně zapadat; takže dalším bodem by asi byla pečlivost. Jo. Snažím se být precizní - i co se jazyka týče, protože knihy plné gramatických chyb mě doslova iritují.

 

Kristina a její díla, foto Lucie Černá

Vzpomeň na úspěchy, vzpomeň na průšvihy.

Asi bych neměnila nic za každý křest knihy, kterou jsem sama (anebo s autorskými souputníky) dala dohromady, asi bych neměnila čtenáře, kterého příběh nebo ilustrace osloví. Ohromným překvapením byla velká návštěvnost hned na prvním HorrorConu, nebo když účast přislíbili herec Pavel Soukup, kapela Ľahká múza nebo (a nevyškrtni to) pornohvězda Angel Vicky. A když jsme pro ErotiCon 2015 získali na přednášku Piráta Ivana Bartoše.

Nadšená jsem taky byla, když autor hororů Honza Vojtíšek pro naši knihu v edici HorrorCon získal jako autora Svatopluka Doseděla anebo když jsem pro knihu další získala tebe.

Což ale byl nejméně podle jednoho z amatérských kritiků průšvih, ne? Vůbec mé povídce nerozuměl.

Průšvihy se konají samozřejmě též. Minulý rok (2020) jsem musela zrušit účast na mnoha akcích, ať už to byl Svět knihy, slovenský SlavCon nebo křest naší nové poetické sbírky. Taky mě mrzelo, když od spolupráce na knihách HorrorConu odešel už zmíněný autor a editor Honza Vojtíšek, jelikož jsem si jeho úsudku a zkušeností vždy vážila, a navíc jsme dobří přátelé.

A je edice HorrorConu tvým projektem?

Je a není. S prvotní myšlenkou jsem přišla, ale bez Honzy bych edici nedokázala nastartovat. Neměla jsem tehdy žádnou zkušenost s prací editorky, ale Vojtíškovy postupy mi byly blízké. Ve většině názorů na povídky jsme se shodli, anebo jsme v rámci knih udělali kompromis - a kombinovali. Pak se to dál nabalovalo i dík našim dalším vlastním projektům, ale i rozdílnosti našich vizí.

 

Ortodoxní metalistka? Foto Lucie Černá

Sám jsem spoluautorem vaší knihy Dokud nás smrt nerozdělí (2019).

Ale tady se mnou především a na plný úvazek spolupracoval manžel Tislav Trefil. Vybíral a hodnotil povídky a navrhoval jejich pořadí. No, a na zatím poslední, poetické sbírce Co číhá v temnotách jsem zase spolupracovala s básníkem Zdeňkem Záleským. Zkrátka a dobře, já i on jsme získali skupinu poetů... a knihu dávali dohromady.

A pak? Na nejnovějším – i když už skoro tři roky připravovaném – projektu, a totiž velké antologii ryze českého hororu České tajemno pracuji už víceméně sama. A příští rok by měla pod hlavičkou HorrorConu vyjít antologie podobného ražení taky na Slovensku.

Zajímalo by mě (asi jako Freuda či Junga), jaké filmy nebo knihy tě ohromily v dětství?

Jako malá jsem milovala Erbena a nedokázala pochopit, že určité básně ostatním neimponují tak jako mně. Pak ale převážily právě filmy. Návrat žijící smrti, Dracula z roku 1979 i ten z roku 1993 (Frank Langella a Gary Oldman), Terminátoři, Vetřelci, pak Interview s upírem podle Anne Riceové, avšak i Moje soukromé Idaho či Alexandr Veliký… Po absolvování povinné školní četby jsem se ke knihám vlastní krevní skupiny vrátila a oblíbila si Mary Renaultovou, romány od Victora Huga i Dostojevského. Vzhledem k mému a matčinu historickému zápalu jsem hned dvakrát přečetla i Paměti kata Mydláře od Josefa Svátka a taky - pro mě dosud nejdrsnější - horor Kladivo na čarodějnice Václava Kaplického.

Pak však i tebe začal ovlivňovat Stephen King.

Ale i J. A. Lindqist, Dan Simmons a... A hlavně už zmíněná Anne Riceová, jejíž Vampýří kroniku jsem z velké části přečetla v angličtině. Podobně mě ale uhranula taky česká autorka Jenny Nowak, která má jako Draculova představitele ráda Lugosiho.

Hm, ten stavěl i na tom, že neuměl moc dobře anglicky, a neopakovatelně říkal „I – am - Dracula.“ I mě zaujal. Ale Frank Langella fascinuje taky a Gary Oldman jakbysmet... A co ty dnes?

Momentálně vyhledávám spíš netradiční díla vynikající jinakostí jako třeba Mlýn na mumie skvělého Petra Stančíka, Hru doopravdy Richarda Weinera, Jom Kipur Pavla Batela, Mrkací panenku Jana Paula, nebo zrovna nedávno tvoje sladce psychedelické Ochránce morčete, na jejichž další díl se těším.

 

A ještě jeden ikonický snímek s hadem

A filmy už nic?

Přesedlala jsem na televizní seriály, které se snažím i recenzovat.

Tak to smekám. Poslyš, a jaký vůbec máš názor na současnou situaci v Česku?

Nic se nemá zlehčovat ani podceňovat, ale masivně se to děje. Dochází k ohromnému rozdělení společnosti, k rozpadu rodin i přátelství, a to jen kvůli názoru nebo politickému přesvědčení. A to nikdy nevedlo k ničemu dobrému.

 

QRcode

Vložil: Ivo Fencl