Z osady vystoupal s bratrem až na muzikantský Olymp. A pak se něco pokazilo… Tajnosti slavných
26.07.2021
Foto: Chromart
Popisek: František Nedvěd po koncertu v Třeboni v roce 2006
AUDIO / VIDEO Na první album čekal s bratrem třináct let a kdekdo jim házel klacky pod nohy. Životní moudrost dvou trempíků a natvrdo servírovaná pravda, podbarvená čistou melodií, ale dokázaly vyprodat i Strahovský stadion.
S jejich písničkami jsem se kdysi učila hrát na kytaru, provázely mé první lásky i tišily emoce, vyvolané životními kotrmelci… Frankie dlouhán býval hymnou naší party, která přežila pár desetiletí, zpočátku ještě bratři Nedvědi hráli a zpívali s Brontosaury. S přibývajícími roky postihlo i jejich vztah několik krkolomných salt, aby se nakonec nějak domluvili, i když třeba až po letech. Naposledy se těšili, že by spolu mohli vyprodat pražskou O2 arénu. Osud jim to už ale nedopřál. Mladšího Františka Nedvěda už nikdy naživo neuslyšíme, jeho písničky s námi ale zůstávají dál.
Toronto:
Dětství na osadě
Narodil se 19. září 1947 v Praze a dětství prožil s o rok starším bratrem Janem a sestrou Ludmilou na Spořilově. Spoustu času ale trávili u Sázavy. Na půl cesty mezi Žampachem a obcí Luka pod Medníkem tam totiž v dvacátých letech minulého století vyrostla jedna z prvních trampských osad Toronto. Když ji chcete najít, musíte vyrazit z Luk po neznačené cestě proti proudu řeky a po zhruba půldruhém kilometru narazíte na dřevěnou ceduli s nápisem Toronto. Osadu snadno poznáte i podle toho, že všechny chaty v ní jsou označeny zeleným javorovým listem. Jednu si tam po druhé světové válce, v roce 1947, postavili i rodiče Nedvědovi a rodina jí prý říkala bedýnka na zeleninu. „Dědeček vyučoval hru na klavír a táta měl ve čtyřicátých letech kapelu Pražská parta...“ zavzpomínal František Nedvěd letos v červnu v rozhovoru pro magazín Téma. „Táta hrával pravidelně každou sobotu i v osadě. Sešli se s kamarády, jedli, pili, bavili se a zpívali. A dokud byli ti staří pardálové naživu, tak je to drželo. A my jsme v tom pak pokračovali.“
Kamarád:
Kluci z Toronta
Přestože František vyrůstal obklopen trampskou muzikou, stejně jako většina vrstevníků začínal s beatem. Bylo to zákonité, protože právě byla šedesátá léta a s postupným uvolňováním poměrů k nám stále více pronikala západní muzika. Nejprve hrál s The Three Long Fingers, pak s The Preachers, jejímž předobrazem byla garážová rocková skupina, která vznikla v roce 1964 v Los Angeles. Návrat k trampské romantice nastal počátkem normalizace, která předchozímu boomu beatových skupin rázně přistřihla křídla. A tak František s bratrem Janem, Jitkou Markovou a Gustavem Blažkem založili v roce 1972 na ‘domovské‘ osadě skupinu Toronto a brzy do sestavy přibyli Jiří Bartoň, Alexander Bezega a Luboš Schuss. Zpočátku hráli částečně převzatý repertoár, brzy ale byli autorsky soběstační především díky Janovi, který se stal lídrem skupiny.
Toronto v roce 1974:
záznam vystoupení v pražské Lucerně
Po dvou kolejích
V roce 1974 získali s písní Kamarád autorskou Portu a díky tomu se začali objevovat i na televizní obrazovce. Jitka ale ze skupiny odešla, krátce nato zemřel bandžista Gustav Blažek, takže je v sestavě nahradili zpěvačka Zdenka Tosková a kontrabasista Petr Zadina ze skupiny Ještěři. A pár minut před zahájením koncertu v pražské Lucerně se Toronto přejmenovalo na Brontosaury. V roce 1975 vyjela skupina na osudový zájezd do Belgie společně se Spirituál kvintetem, s kterým František, Jan a Zdenka začali vystupovat a Zdenka se o tři roky později provdala za šéfa Spirituál kvintetu Jiřího Tichotu. Brontosauři získali uznání za autorský přínos v oblasti angažované tvorby na Festivalu politické písně v Sokolově za píseň Mosty a nahráli pro Supraphon první dva singly. V letech 1975 až 1978 nasbírali čtyři interpretační Porty a bratři František s Janem získali 1977 i Zlatou portu za práci ve svém žánru a koncepci repertoáru.
Mosty:
Legendy festivalů
Charakteristický folktrampský zvuk i repertoár skupiny přineslo již první album, nejdůležitější byly v jednoduchém aranžmá se dvěma akustickými kytarami a kontrabasem výrazné a barevné vícehlasé vokály. Jejich písničky mají sice jednoduché texty, nikdy jim ale nechyběla nápaditost a myšlenková hloubka, takže se staly kultovními songy všech trampských potlachů i folkových festivalů. Za čas Jan skupinu rozpustil a chvíli hrál se Smolaři, už po zhruba půlroce se ale Brontosauři znovu sešli v původním složení. Prvního profilového alba, nazvaného Na kameni kámen, se dočkali až v roce 1985, o dva roky později vyšla ve vydavatelství Panton Ptáčata a po dalších dvou letech ještě Kamínky. Bratři vystupovali souběžně s Brontosaury i Spirituál kvintetem až do roku 1988, kdy se Jan rozhodl pro samostatnou dráhu a brzy ho následoval i František. Brontosauři ale hráli dál až do roku 1992, kdy nahráli Sedmikrásku. Pak se rozpadli a bratři začali vystupovat i jako duo. O dva roky později se skupina znovu sešla jenom proto, aby společně nahrála další album Zahrádky.
Na kameni kámen:
Velkolepá oslava
Přípravy začaly už v prosinci 1995, kdy ve studiu vznikla nahrávka Vstupenka na Strahov. Dne 21. června 1996 pak Jan s předstihem oslavil s Františkem a tisíci fanoušky své padesátiny v největším amfiteátru u nás, na pražském Strahovském stadionu. „Vůbec nic si z toho nepamatuju. Viděl jsem tisíce lidí a bylo strašně těžké, abych se nerozbrečel, abych neudělal chybu, aby mi to dobře hrálo a zpívalo,“ zavzpomínal František letos v rozhovoru pro magazín Téma na dobu, kdy byli na vrcholu slávy. „Bylo to fantastické a měli jsme ohromný úspěch. A bylo to trošku i takové zadostiučinění. Vystoupali jsme na Olymp, i když o nás do té doby hodně lidí pochybovalo a házelo nám klacky pod nohy. Prostě jsme pro ně byli jen dva trempíci.“ Pak se ale něco pokazilo a od roku 1997 už vystupovali každý sám. Tak se nepohodli, že spolu téměř jedenáct let nepromluvili jediné slovo. Šuškalo se, že se František nedokázal vyrovnat s tím, že je Jan populárnější, jak to bylo doopravdy, to ale věděli jen oni dva.
Jsem jenom chlap:
(Pokračování ve středu 28. července)

Vložil: Adina Janovská