Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Tatínek si s Františkem Hrubínem psali od konce války až do jeho smrti, je to román té doby, říká spisovatel Martin Petiška v rozhovoru, plném křehkých vzpomínek

04.02.2021
Tatínek si s Františkem Hrubínem psali od konce války až do jeho smrti, je to román té doby, říká spisovatel Martin Petiška v rozhovoru, plném křehkých vzpomínek

Foto: Archiv autora

Popisek: Petiška Martin na fotce Neffa Ondřeje aneb SYN spisovatele FOTIL SYNA spisovatele

ROZHOVORY NA OKRAJI Každé školní dítě zná jméno Eduard Petiška. Méně známý, ale neméně plodný je i jeho syn Martin, spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, a to ještě nekončíme – též třeba vysokoškolský pedagog. Martin Petiška navíc stále oživuje olbřímí dílo svého otce… Interview s ním pořídil kolega spisovatel, Ivo Fencl, který k tomu píše: V sobotu 27. 3. se Martin Petiška dožije sedmdesátin, i chutě vystupuji v také JEHO ´Brandejse´ (nad Labem) z pomalého vlaku a takřka mu padám do náruče. Už mě totiž vyhlížel.

Ahoj, Martine. Tak co, ještě pracuješ na tom projektu?

Který projekt máš na mysli?

Přece onu první společnou knihu dvojice Hrubín – Petiška. Anebo z toho sešlo?

Ne. Institut Eduarda a Martina Petišky opravdu připravuje k vydání obsáhlou korespondenci, kterou tatínek a František Hrubín vedli od konce války do konce Hrubínova života. A je to v podstatě klíčový román o době, o politice, o umění. V Brandýse se nyní rušily, jako i jinde, poštovní schránky. Prý nejsou třeba, psaní nahrazují maily... Soubory dopisů nebudou asi vznikat, maily se píší stručně. A psané korespondence na dopisním papíře, v zalepených obálkách, možná zůstanou vzpomínkou na starodávné časy. I když dopisy bývají napínavou četbou a dokumentují dobu z nezastupitelných úhlů... Člověk si myslel, že píše dopis jednomu člověku, kterému jej adresuje, ale psal ho i lidem, kteří se ještě nenarodili. Mohu ti, abych to zaostřil, uvést příklad z korespondence sedmatřicetiletého Hrubína s mým tatínkem.

Bylo mu tehdy třiadvacet, když mu Hrubín onen dopis napsal. Měl jsem se mu teprve narodit, za čtyři roky. Roku 1947 Hrubín psal: „Našimi poslanci jsou Verlaine, Laforgue, Appollinaire, Toman, Hora – a nikdo jiný nemá právo sáhnout na jediné naše slovo…”

Bohužel se poslanci v oné době nevybírali a ani dnes nevybírají pomocí poezie… Dopis pokračuje slovy, jaká byla v té době dost... hm... nepublikovatelná.

 

Martin Petiška je spisovatel, básník, dramatik a vydavatel, syn spisovatele Eduarda Petišky, píše pod pseudonymy Eduard Martin, Eduard P. Martin nebo Martin P. Edwards. Je autorem více než padesáti titulů. Celkové náklady jeho knih přesáhly hranici několika tisíc výtisků a byly přeloženy do několika jazyků. V současné době vycházejí také jako audioknihy a elektronicky v edici vybraných spisů Martina Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení a patří k nejstahovanějším ebookům v Google books. Už během studií začal Petiška psát divadelní hry (Synové a dcery, Černobílý večer, Tři japonské hry o lásce), psát prózu i verše (sbírka veršů Můj Faust, 1975). Po dostudování se věnoval jak psaní divadelních her, scénářů, tak i psaní veršů (Nespálené deníky 1980, Báj o Omarovi, 1987, Můj Faust...), divadelních her (Podivuhodná událost v podivuhodné rodině, 1980) a próz (řada knih z oblasti sci-fi byla zahájena svazkem povídek Největší skandál v dějinách lidstva 1984, v redakci Iva Železného). Hodně pracoval pro rozhlas, spolupracoval i s československou televizí a filmem. Po revoluci se věnoval svému nakladatelství Martin, ve kterém se zaměřil především na vydávání knih v cizích jazycích (knihy v deseti jazycích, mezi nimi i japonsky a arabsky), česky vydal ve svém nakladatelství např. zpracování příběhů Starého zákona (Příběhy Starého Izraele) od svého otce Eduarda Petišky, nebo paměti Viktora Fischla, sekretáře Jana Masaryka, k jejichž napsání autora inspiroval. Jeho zájem o výtvarné umění se projevil i v galerijní činnosti, několik let vedl největší soukromou pražskou galerii, která představila desítky umělců. Po léta se věnuje i genealogie, stále píše (od sci-fi přešel k dílům ze současnosti), pokračuje také v psaní veršů, vydávaných v četných sbírkách (např. Srdečné pozdravy z Titanicu).

 

A korespondence jako taková?

Píše se v oněch dopisech velmi krásně o kdečem, o „tajemstvích tvorby”, o životě... Čtu si to jako napínavý příběh… Někdo by řekl, že je to pouze zpráva o vztahu dvou básníků. Ale je to i román v dopisech, o desítkách let života jejich vlasti. O osudech jejich domova... Podobně jako tatínkovy Staré řecké báje a pověsti nejsou jen příběhy z odplynulé antiky. Jsou klíčový archetypický román o životě v každé současnosti… A navíc jsou dokumentárním románem o životě v Čechách v padesátých letech.

Jak to?

Otec v době, kdy nemohl vydávat knihy s přímým sdělením, psal o současných politicích v symbolech, v podobě zástupných olympských božstev... Uložil do příběhů nejen zoufalství doby... I její naději. Uložil do řeckých bájí nadčasovou naději. A báje vyšly od jeho psacího stroje k zástupům čtenářů v řadě zemí. V češtině i v cizích jazycích nacházely a nacházejí nové čtenářské generace. „Strejček” Hrubín, jak jsem o něm v dětství mluvil (tak se mi podepisoval do věnování v knížkách a já ho opravdu za strejčka bral), byl jedním z prvních čtenářů bájí, otec byl z prvních čtenářů jeho knih. V Brandýse byl neoficiální literární klub, kde se scházeli přátelé, přijížděla jich k nám řada. Například Jiří Kolář, který chodil s tatínkem podél Labe, když ho v padesátých letech pustili z kriminálu a on se k nám rozjel… Chodili stejnou cestou na břehu Labe, jako dnes my, a chodí tu stále, protože tatínek, když nemohl publikovat, fotografoval i filmoval. A nafilmoval jednu procházku s Jiřím Kolářem, Emanuelem Fryntou a s jejich manželkami. Z otcových znamenitých fotografií už byla uspořádána výstava a z filmů byly v televizi sestaveny tři dokumentární filmy. Je tam asi první filmový záběr Jiřího Koláře a jediný z jeho mládí… Má na noze kotevní kruh, jako okov. Byla doba tuhé totality a tatínek ji otiskoval do zpracování antických bájí jako zprávu o současnosti. Druhé vydání řeckých bájí bylo zakázáno s odůvodněním, že kniha šíří víru v bohy - myslím, že by se Zeus na Olympu zaradoval, ještě ve dvacátém století se ho někdo v Čechách bojí… Důležité je nejen to, co se dá v literárních textech číst na první pohled. Důležitější bývá, co za slovy prosvítá… A za antickými příběhy prosvítá současnost.

Ale proč tu stojíme? Pojďme.

Kupuje nám oběma kávu v automatu čekárny… Nakupuješ tu teď možná častěji.

Při cestách covidovým Brandýsem nevynechávám tuhle oázu… Tohle je nádraží, ze kterého jsme jezdili s tatínkem za babičkou do Čelákovic. Cestou mi vyprávěl příběhy, slýchal jsem je dřív, než se dostaly do knížek, než doputovaly k dětem v Čechách i v dalekých zemích. Z tohohle nádraží vyjížděly pohádky Pohádkového dědečka i příběhy Birlibána, příběhy o krtečkovi… Vyprávění o Martínkovi, kterého malovala Helena Zmatlíková například v knížkách O jabloňce, Kam se schoval nůž, Martínkova čítanka… V oněch letech jsem byl roztomilý blonďáček.

 

Martin Petiška, snímek Facebook / Pavlína Nováčková

A právě teď mi v Euromedii vychází knížka, která svým způsobem navazuje na Pohádkového dědečka. Jmenuje se Pohádková maminka. Martínek z dětských knížek vyrostl a vypráví pohádky dětem sám a jako je vyprávěl tatínek mně. Kéž by mohl někdy na tohle nádraží přijet kouzelný vagon, ve kterém by se dali najít ti, co z našich životů odešli… Jaroslav Seifert mi řekl, že si mohu brát z tatínka příklad ve všem, jen ne, co se týká vlasů. A já na něj nedal. Teď už vím, že se rady nositelů Nobelových cen mají poslouchat...

Mezitím kráčíme Brandýsem nad Labem. Ty máš i důležitou vazbu na zdejší městskou knihovnu; ale těch vazeb na různá místa Brandejsa asi bude víc, ne?

Knihovna byla pojmenována po otci, a tak jsem s ní přes jméno i příbuzný. Je to… Jak to říct? Nevlastní sestra? Knížky jsou přátelé a některé jsou dokonce něco víc, jsou to příbuzní… Patří do rodiny. Knihovna je místo, kde člověk může nalézt báječné příbuzné; takové, kteří nezarmucují… Kdo má knížky, má domov. Kdo má knížky, není sám. Na světě je pár míst, kde jsem doma, a Brandýs mezi ně patří na prvním místě. Napsal jsem na brandýské motivy sbírku veršů, která se jmenuje Brandýský poutník. A letos by měla vyjít jiná sbírka veršů: Brandýský zámek. Z dalších domovů, které mám rád, bych připomněl Mariánské Lázně. Jezdívali jsme tam po desetiletí... Bydleli jsme u našich přátel Sovových. A v pokoji, ve kterém kdysi bydlel Richard Wagner. Teď se onou ulicí tatínek rozhlíží z bronzového portrétu, z pamětní desky umístěné na domě, kde jsme bydleli. Domovem je pro mne i Český ráj, domov našeho rodu. V padesátých letech, kdy se nedalo jezdit po světě, jsme trávívali letní měsíce na hradě Valdštejn, kde je od loňska na připomenutí otcova pamětní deska… Mezi mými dalšími domovy je i domov, který je zvlášť lákavý pro mne, autora pětisetstránkových knih z oblasti sci-fi... Mám na mysli vesmírný domov: asteroid Petiška. Ten byl po otci pojmenován... Když se dívám na třpytící se hvězdnou oblohu, vznáší se na ní i planetka Petiška… Létá mezi Marsem a Jupiterem. O obou bozích těchto jmen otec psal... A teď se na nebi, v jejich společnosti, nachází jeho asteroid. Kdyby ses tam někdy chtěl, Ivo, vypravit, povím ti, kudy se tam dostaneš zkratkou. Nebo víš co? Dám ti radši hned, pro všechny případy, adresu, kde asteroid najdeš. Letí se tam sice dlouho, ale stojí to za to.

A když si budeš potřebovat odpočinout od pozemských starostí, stačí říct, zavolej a nechám ti klíč od chaty na asteroidu pod východním meteorem. Můžeš si tam oddechnout. Není třeba mít strach, že se nakazíš covidem. Nikdo tam většinou nebývá, je tam idyla, klid, ticho. Nikoho nepotkáš, jak je den dlouhý. Až na pár milých mimozemšťanů a pár krásných a ještě milejších mimozemšťanek… Myslím, že se tam nebudeš nudit...

Recenzoval jsem pro Literární noviny dlouhatánskou řadu tvých povídkových knížek, ve kterých se během let objevilo více než tisíc (neuvěřitelné!) krátkých próz, i ozvu se teď jako prodejný, chci říct PRODEJNÍ agent: Jak bys tento neskutečný „sumář“ doporučil?

Hmhm. Člověk, který se doporučuje, je podezřelý… Spíš bych je měl pomlouvat nebo zakázat. Zákaz je nejlepším doporučením. Onehdy jsem byl v knihkupectví a přišla do něj čtenářka se slovy: „Co je zakázaný?”

Řekli jí, že nic zakázaného nemají. A ona zklamaně odešla. Nic nekoupila. Měli bychom se teď raději domluvit, abys moje knížky zakazoval číst, místo abys je doporučoval.

Ale když říkáš, jak bych je doporučil, ocituji slova neznámé čtenářky, jaká jsem nalezl na databázi knih (a velmi jí za ně děkuji): „...jeho knížky (…) jsou plné moudrosti, něhy a lásky. Je to výborná duševní strava.”

Tak takovéhle věty jsou pro spisovatele živá voda. Rozsvěcí mu náladu...

Nedávno jsem četl úvahu na téma, kdo by dnes vládl Čechům, kdyby kdys nebyla jistá návaznost přerušena po Karlu Posledním. Věříš v šanci návratu k monarchii?

Samozřejmě… Monarchie bude. A brzy... a na 100 %.

Ovšem pouze v alternativním vesmíru. Koneckonců, i tam to může být příjemné… Nakladatelství mnoha krásných knih, a totiž Olympia, chystá na jaře moji knížku o dějinách české země. Přesněji o jejích alternativních dějinách. O těch, které nebyly v tomto vesmíru. To samozřejmě neznamená, že jinde třeba právě neprobíhají... Podle jedné teorie je nesmírné množství světů a my sice hovoříme v jednom, v brandýském, ale v jiném vesmíru jsme se narodili jako polynéští domorodci a koupeme se v modrých lagunách… Když jsem se o téhle teorii dozvěděl, napsal jsem knížku… Jedna z novel v oné knize (nazvané Podivuhodné cesty Ámose Goldsilbera) pojednává o naší vlasti, ve které Přemyslovci nevymřeli. A není v oné době potřeba uvažovat o návratu k monarchii. Monarchie nebyla přerušena a je ještě pevnější, než bývala a dnes v oněch alternativních dějinách vládne ne republikánské zřízení a ne poslanci, kteří zápolí u řečnického pultu v parlamentu, ale panovníkem je Přemysl 48.

A představa, že by v Čechách někdy byla republika, je pro obyvatele alternativního vesmíru podivná. Jako je dnes pro nás zvláštní uvažovat o budoucí monarchii. Jak jinak mohly vypadat české dějiny, pokud by Přemyslovci měli jen o jedno jediné dítě..., o jednoho syna... víc?

V jiné povídce z oné knihy, povídce o Máchovi, velký básník nezemřel a dožil se požehnaného věku.

V jiném příběhu prezident Edvard Beneš nepřijal demisi ministrů a „únor” v roce 1948 nebyl tak památný mezník, jak ho známe… V onom roce sice proběhl „vítězný únor“, jenže vítězný pro buržoasii. A já líčím osudy Čechů v alternativní republice. Praha je po světové válce rozdělená podobně jako poválečný Berlín a lidé se pokoušejí z východní zóny unikat před střílejícími pohraničníky, kteří hlídají vnitropražskou hranici. Obyvatelé prchají, plavou přes Vltavu... Ze Smíchova k Národnímu divadlu… V alternativním vesmíru se nalézá mnoho dobrodružných dějin. A do nich cestují - v oněch „historických“ novelách - dva mladíci a mění události… Chtějí historii napravit. V jedné novele husité nebojují v naší zemi a neničí, ale odjedou do Jižní Ameriky a Jan Žižka vyvrátí říši Inků.

A dnes? Dnes se proto v Jižní Americe mluví staročesky...

Jsi rovněž autor řady příběhů Sherlocka Holmese. Řekni: jak je to možné, že nikdy nezemřel?

Vysvětlení je jednoduché: nesmrtelní neumírají. V našich milovaných knížkách dokáží sice hodně, ale jedno ne: umírat neumějí... Napsal jsem řadu příběhů o tomto velkém detektivovi. Byly opakovaně vydané v Čechách a pouze knižně také v angličtině.

U řady knížek ti taky bylo líto, že mají konec... A tak...

A tak jsem psal jejich pokračování... Nejen pokračování těch detektivních pátrání Sherlockových, ale sepsal jsem si i osudy dobrého vojáka Švejka po druhé světové válce, jeho osudy za stalinismu.

Nebo jsem psal knížku o pokračování rodiny Káji Maříka. Jmenuje se Vnuci Káji Maříka a je u ní připojená i kuchařka dobrých jídel, která se vařila v Lážově a na samotách... Těší mne, že jsem poznal čtenáře, kteří uvěřili, že osudy v oné knížce nejsou „jen beletrie”, ale ve skutečnosti představují skutečný a zajímavý dokument o jedné z nejslavnějších českých literárních rodin... My, čtenáři Káji Maříka, se s ním kamarádíme od dětství. A v lážovských lesích s ním rádi trávíme čas… Slyšel jsem dokonce termín „fetovat Káju Maříka“ a takovéto fetování je na rozdíl od tolika nebezpečných fetování zdravé.

V jedné mé povídce se v budoucnosti vynaleznou kouzelné pilulky a budou doplňovat četbu. Povýší ji na silnější prožitek. Čtenář se soustředí na oblíbenou knihu a... Polkne literární pilulku. Ocitne se v knize, jako by jej přestěhovala droga. Snícímu připadá sen jako opravdová skutečnost. A zde se čtenář ocitne ve snu o knize, v „knižním snu“. Možná to jednou skutečně bude možné: člověk si vybere knihu a knihovnice mu s ní podá i pilulku. A čtenář bude moci ve světě, virtuálním, prožívat osudy, které nalezl v knize. Může žít vedle některé postavy z knížky. Chce žít vedle Sherlocka? Vedle Káji?... Může se rozjet na mustangovi po purpurových prériích… Cválat s Vinnetouem, Old Shatterhandem. Procházet se s Nšo-či… Přátelit se s postavami, jaké si zamiloval. Dítě se stane spolužákem Harryho Pottera na jeho kouzelnické škole. Bude možné vzít si i pilulky pro společné snění. A pak se do knihy vypravit na výlet s přítelem. A představ si: co kdybychom, Ivo, my dva spolu mohli dneska vycestovat do nějaké ze svých oblíbených knih? Třeba i do nějakého z tvých poutavých příběhů?

Dostaneš se nadále ke čtení? Co tě v poslední době zaujalo?

Úvahy Paula Valéryho… Tlustý svazek výboru z jeho zamyšlení, který vydala Academia pod názvem Sešity. Mám rád knížky, které mají přesah do života toho, kdo je čte… Jsou knížky, které umí třeba jednou větou posvítit čtenáři na život… Někdy stačí paprsek jedné věty a... Ten posvítí na řešení, o kterém čtenář přemýšlel… Mám rád autory, kteří nabízí věty jako paprsky. Takovým paprskem je věta..., snad ji cituji správně: „Všechno, co říkáš, říkáš o sobě. Zvláště když mluvíš o druhých.”

Taková věta pomůže tomu, kdo o někom mluví, chápat nejen to, jaký je ten, o kterém hovoří, ale poví mu, jaký je on sám. Posvítí poznáním, jaký by mohl být. Ale myslím, že kdo se nad takovou větou zamyslí, neřekne mnoho z toho, co by jinak řekl… Nemůže to vyslovit. Ne proto, že by to někdo zakazoval, ale uvědomí si, že by štětcem své věty maloval nejen sdělení, nýbrž i svůj portrét...

A co jsi čítal jako hoch?

Řeky knih… Výčet titulů by zabral místo na tohle interview. Oba Karly, o kterých jsem mluvil, Maye i Maříka. V rodinné knihovně máme dosud dětskou četbu několika pokolení… Četl jsem rád i ročníky svázaných časopisů. Tatínkova knihovna s jeho dětskou četbou byla rozlehlá. A prošel jsem se během čtenářských cest nejen současnou, ale i předválečnou dětskou četbou… Obyvateli mých vzpomínek jsou tak lidé, které jsem osobně poznal, jenže podobně životné jsou postavy, které jsem potkával v literatuře… Byla by dlouhá přehlídka, kdyby prošly před tribunou mého dětství postavy z knížek, které jsem miloval. Od kocoura v botách (ten by na přehlídce pochodoval první, je postavou z první knížky, jakou jsem přečetl) přes další a další... I přes hrdiny Poláčkovy knížky o pěti kamarádech. Přepochodovaly by zástupy pohádkových postav... Před tribunou by rázovaly postavy z obřích svazků Galopinových leteckých románů... Patnáctiletý letec, skaut putující kolem světa. Hrdinný kapitán Korkorán, doprovázený svou úžasnou tygřicí Jiskrou... Před tribunou by přetančily dívky z dívčí četby, kterou jsem neodmítal... Kolik kamarádů žije v našich dětských četbách. Prošly by postavy Maupassantových a Čechovových povídek, postavy z Balzaca i Flauberta, které mne také bavily už v dětství, když pojmenovávaly tajemství dospělosti, na jaká chce dítě dohlédnout… A naznačují mu budoucí svět, svět věrnosti i zrad, úzkostí i štěstí. Svět, který na dítě čeká za vábivým obzorem. Kolik mých kamarádů vyhlíží v dětských knížkách... Cromptonové Jirka postrach rodiny, kterého jsme s tatínkem milovali a který se stal z anglického chlapce naším báječným čelákovickým i brandýským kamarádem. Ransome: s jeho postavami jsem proplul dětstvím na lodi, spolu s oddílem Vlaštovek a Amazonek... A samozřejmě detektivky, Dumas… Byla to nesourodá četba, ale jako jsou v mozaice zdánlivě nesouvisející kamínky, a přesto vytvářejí celistvý obraz, bylo tomu tak i u mé četby: i knihy, které jsem příliš nechápal, mi pomáhaly nasvítit svět, do kterého jsem dorůstal. Každá kniha je dveřmi k poznání a o jakém poznání by mohl člověk s odstupem říct, že bylo pro něj zbytečné?

Mnoho by si jich rád odpustil, ale zbytečná nebyla... U mnoha knih mi bylo líto, že skončily, a jak jsem se už zmínil, když jsem pak vyrostl, psal jsem jejich pokračování…

Jsi dnes autor jistě sta knih, které se ovšem vyskytují v určitých shlucích. Na která svá díla bys ty sám zpětně poukázal?

Mám rád postavy, které procházejí z jedné mé knížky do druhé. Tak například konstruktéra Daidala. Žije ve dvaadvacátém století, v Modré galaxii; v galaxii známé například z mých knih Největší skandál v dějinách lidstva, Manžel z Marsu, Manželka z Venuše… Nebo třeba postavy z mého nejnovějšího románu Chceš být král? Ten je o životě budoucí „hvězdné aristokracie“ a použil jsem tady své zkušenosti z vydávání Almanachů českých šlechtických rodů, největšího rodopisného díla o české šlechtě, jaké bylo vydáno od doby císaře Rudolfa II...

 

Martin Petiška je autorem takřka stovky knih, v tom se dokonale potatil, foto Facebook

No, a mám taky nakladatelství Martin, ve kterém vyšly knihy v řadě jazyků a které se zabývá i genealogií. Jestliže jsem vydal hodně přes tisíc povídek a spočítáme v každé několik postav, byla by z těch vymyšlených lidí už velká vesnice. Nebo i městečko… Nu, a z těch tisíců postav mám rád třeba i profesora Kesslera, toho podivuhodného, poetického vědce, známého třeba z trilogie Vybraná tajemství profesora Kesslera, Andělé a démoni, Kniha upírů.

A pak je zde zhruba třicet knížek již tebou zmiňované „andělské řady”: příběhy o chvílích, které mění lidem životy. A v andělské řadě, kterou píšu už přes patnáct let, jsou i povídky o mnoha zvířátcích, například v knížkách Kočičí příběhy, Tajný život koček nebo Tajný život psů. Rád jsem ale psal i o dětech… A o babičkách, měl jsem totiž úžasné babičky. A napsal jsem trilogii o babičkách i jejich vnoučatech: Babičky jsou nejmoudřejší, Babičky a andělé, Babičko, máme tě rádi. Vydal jsem také řadu rodinných povídek o tatíncích a o maminkách, o dědečcích… Jen doufám, že se během doby tyhle příběhy nestanou disidentskou literaturou a místo Maminko, máme tě rádi a Tatínku, máme tě rádi se tituly nebudou měnit na „Rodiči číslo 1, máme tě rádi“ a „Rodiči číslo 2, máme tě rádi“.

Co plánuješ?

Rád bych dopsal českou ságu rodu Forsythů. Velký román jedné epochy. Kdysi, v dětství, kdy se zdá všechno možné, jsem chtěl napsat mnohosvazkovou rodinnou ságu od příchodu praotce Čecha do současnosti, o osudech jedné české rodiny, která prochází dějinami…, ale dnes je mi jasné, že se to nedá stihnout; člověk nežije tak dlouho, jak by si přál… Napsal jsem ale na podobné téma asi nejobsáhlejší sbírku veršů, jaká vyšla v Čechách v novém tisíciletí. Jmenuje se Česká kniha mrtvých a vypráví o osudech jednoho místa v Čechách: jeho osudy líčí na životech lidí, kteří v onom místě během staletí žili. A to, co by v próze bylo třeba líčit v mnoha knihách, se dá v poesii povědět v jediné knížce. Je to soubor epických básní a koláž o osudech jednoho čtverečního kilometru naší země... Soubor výpovědí obyvatel, doprovázený skvělými kolážemi rodinného přítele Jiřího Koláře.

Ale chtěl bych napsat i román o jedné české rodině. Prozaickou výpověď, která by nebyla koláží z poesie. Propojily by se v ní osudy národa s archetypickým osudem obyvatel jednoho místa a dějiny rodiny by líčily dějiny českého národa... Má to být obsáhlý, třídílný román o „českém století”, přesněji o sto letech jedné šlechtické rodiny... Začíná přípitkem na Silvestra roku 1900, končí cinknutím skleniček na Silvestra roku 2000. Mezi dvěma přípitky prochází pět pokolení jedné rodiny… A jsou to osudy žen.

Ženy mívají pohnutější, zajímavější osudy - z hlediska románu – a české osudy byly navíc dobrodružnější než osudy lidí v řadě jiných zemí. Chtěl bych použít jako látku osudy, jaké mi líčili přátelé a jaké mi líčili čeští šlechtici z baronských, hraběcích i knížecích rodin. Naslouchal jsem vyprávěním o dobrodružných životech, naslouchal jsem mu u plápolajících krbů i při procházkách zámeckými parky… A měl příležitost poznat mnoho pozoruhodných lidí a často jsem už asi poslední, kdo uchovává v paměti jejich dávná dobrodružství… Příliv těch vyprávění byl fantastický... Snad se mi podaří mít tolik přízně múz a tolik nerušeného času, abych mohl onen román dokončit. Je tolik vzpomínek, jež mi pamětníci předali a jež uchovávám, a rád bych je uchoval před rozplynutím...

 

Vložil: Ivo Fencl

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace