Neříkám, že adopce je jednoduchá, ale je to stejné, jako kdybyste se rozhodovali, jestli mít děti, ze sledování zpráv. Tam taky slyšíte, že vlastní syn ubodal matku, prozradila režisérka kultovní Pustiny

Foto: KVIFF

Popisek: Alice Nellis žije s rodinou v Černošicích u Prahy

Vždycky točila sama. Až loni přijala výzvu stanice HBO a spolu s Ivanem Zachariášem ve dvojici natočila seriál Pustina, který právě válcuje vysílání. Jak se jí pracovalo na pochmurném příběhu z pohraničí, kde dojde ke zločinu? A jak se trojnásobné matce točí o zmizelém dítěti?

„Samozřejmě se projeví, že točíte temnou věc. Snažili jsme se udržovat atmosféru klidu, ve které herci můžou hledat polohy, které potřebují, protože je těžké hrát něco srdceryvného, když kolem ostatní juchají. Ale na druhou stranu ve chvíli, kdy to jen šlo, jsme se tohle snažili nějak kompenzovat. Přelévalo se to mezi soustředěním na to, o čem ten film je, a nadsázkou, kdy jsme si potřebovali odpočinout,“ říká Alice Nellis v rozhovoru pro OnaDnes.cz.

To nejhorší, co se může stát

Seriál řeší zmizení dítěte, jak se na něm pracovalo trojnásobné matce? „Pro mě je zmizení dítěte to nejhorší, co se může stát. V některých okamžicích, když o tom s herci chcete mluvit, si od té tragédie nemůžete držet úplný odstup, ale zároveň v rámci nějakého duševního zdraví to musíte dělat. Samozřejmě jsem si to někdy připouštěla, ale stejně je to nepředstavitelné,“ říká režisérka.

O své děti se bojím, říká Alice Nellis

O své děti se bojí. „To si myslím, že úplně každý rodič, aniž by natáčel detektivní drama. A čím jsou děti starší, tím víc, protože je nemáme úplně pod dohledem.“ Jak se strachem bojuje? „Říkám si, že většina dětí své dětství přežije. Snažím se v tu chvíli uvědomit, jestli je něco, co můžu udělat, aby nějaké věci nenastaly. A pokud ne, pokouším se ten scénář z hlavy dostat, protože tím ničemu nepomůžu,“ vysvětluje Nellis.

Pustina je o komunitě

Proč Pustinu vzala, když jinak dělá pouze své autorské věci? „Obecně scénáře nerada čtu, teď už to ani nedělám, ale producentka Tereza Polachová mě přemluvila. A stalo se mi to, co se mi nestává - nejenže jsem to přečetla s chutí, ale volala jsem jí, ať mi pošle další díly. Potřebovala jsem vědět, co bude dál. Líbilo se mi, že se scenárista Štěpán Hulík vzdal toho, co je teď populární - cool, nebo naopak nějak divný detektiv, který provází seriálem. Naopak zvolil o dost těžší cestu, sledovat kriminální příběh skrz rodinu, přes komunitu,“ popisuje Alice Nellis.

Druh duševního cvičení

Další rozhodující moment podle ní byl, že u celého projektu stál Ivan Zachariáš. „Je nesmírně talentovaný a má spoustu zkušeností v oboru, kde se já objevuji jen čas od času, tedy v reklamě. Zajímalo mě, jak chce točit. Filmy jsem zatím dělala sama a tady jsem se musela dokázat přizpůsobit. Brala jsem to jako velmi dobrý druh duševního cvičení,“ vysvětluje režisérka.

S Ivanem Zachariášem představili Pustinu v létě na karlovarském festivalu

Jeli jsme fifty fifty

Jak se při natáčení střídali? „Ivan tím, že byl u projektu dřív, svým způsobem volil celkovou koncepci. Než jsem se rozhodla nabídku přijmout, vyprávěl mi, jak si to představuje, koho chce oslovit. Dělal to s absolutně plným nasazením, velmi poctivě, a to mě na tom taky lákalo. Líbilo se mi, když jsem viděla, že je do toho zažraný, že mu není líto ničeho navíc. Dlouze jsme si povídali a já se snažila pochopit, co má v hlavě. A pak už jsme natáčení měli rozdělené tak, že on udělá první dva díly, já další dva, pak zase on... Jeden z nás vždycky točil, druhý stříhal,“ popisuje Alice rozdělení práce.

Natáčení v zimě bylo peklo

Natáčení prý bylo těžké. „Bylo dlouhé a bylo fyzicky náročné. O těch asi 102 natáčecích dní jsme se s Ivanem dělili dvěma, ale natáčelo se hlavně přes zimu, a i když jste v interiérech, tak pokud nejsou vytápěné, je to snad ještě horší než být venku. Na druhou stranu fakt toho dlouhého společného úsilí se relativně projevil ve stmelení kolektivu - v té zimě jsme byli všichni, nikdo neseděl v karavanu, takže když mrzlo, mrzli jsme všichni, když bylo v létě vedro, byli jsme všichni zpocení,“ vzpomíná Nellis.

Klasická česká vesnice neexistuje

O Pustině se píše jako o drsném obrazu typické české vesnice. „Myslím, že klasická česká vesnice neexistuje, každá vesnice je nějaká. Je to vesnice, která je kvůli těžbě těsně před svým rozpadem, někteří z ní utíkají, někteří se tam zuby nehty drží, je to vesnice, ze které má být za chvíli díra do země, nebo třeba ne, ale rozhodně je v takovém rozpoložení. Tenhle příběh hlavně popisuje, že když člověk nectí svůj domov, když je mu jedno, kde žije, rozpadá se komunita,“ líčí Alice Nellis.

Jednou chci utéct od civilizace

Sama na vesnici žije. „Já zas v takové vesnici nežiju, svým způsobem je to okraj Prahy, který je natolik velký, že se tam navzájem všichni neznáme. Ale mám štěstí, že nejbližší sousedy máme fajn a cítíme se tam dobře. Vím, že když se něco stane, můžu zazvonit vedle. Ale náš cíl je, až děti odrostou, se ještě více civilizaci vzdálit. Čekáme, že jednoho dne najdeme místo, kde ucítíme, že by to bylo ono, ale v tuhle chvíli jsou nejdůležitější děti. Nechci tímto naším rozhodnutím určovat, co budou dělat, jaké budou mít kroužky, nebo si to místo neužít, protože budu dělat taxikářku,“ říká režisérka.

Děti nemají strašidelné vztahy

Svět podle ní není tak strašný, jak by na základě Pustiny člověk mohl mít dojem. „Mám děti a neměla bych je, kdybych věřila, že to tak je, i když některé vztahy strašidelné jsou. Právě v dětech vidím největší naději aspoň o píď tohle zlepšit. Byla bych hrozně ráda, kdyby se děti naučily a zjistily, k čemu je dobrý vzájemný respekt, slušnost a láska. Malé děti nemají strašidelné vztahy, až s věkem se to mění, jak věci odkoukají. V tom máme možnost to změnit,“ říká s nadějí.

Škola nás na život nepřipravuje

„A důležitá je i škola, v ní leží budoucnost, ale někdy mám pocit, že školství jako celek nereaguje na posun světa a politiky, na to, co člověk reálně potřebuje k životu.  Co ze znalostí základní školy jste použila ve svém praktickém životě? Do páté jsme se naučili číst, počítat a jazyk, ale od páté dál to byly povětšině informace faktického rázu, které máme dnes všichni stále na dosah. Ve školách je věnován prostor encyklopedickým znalostem, ale věci praktické, ty, které bude potřebovat úplně každý, se neučí,“ rozčiluje se Nellis.

Hodně rodin neví, jak hospodařit

Jak by podle ní tedy měla výchova vypadat? „Jsou to banality, ale každé dítě by mělo umět dobře a zdravě jíst, vařit, vést finance, pochopit občanské věci, praktické domácí záležitosti. I já se je často učím, protože mi je nikdo nevysvětlil. A i neznalost těchto základních věcí mnohdy dělá hrozně složité soužití. Kolik rodin pohoří na tom, že si nevědí rady s financemi, že nevědí, jak se pohybovat v dnešním světě? A tohle všechno ztěžuje praktický a vztahový život,“ tvrdí.

Dvě děti adoptovala

Děti má Alice tři. Syn Oliver a dcera Ela jsou adoptovaní, syna Františka má s kameramanem Matějem Cibulkou. Jak se dostala k adopci? „Měla jsem jako malá kamarádku, která byla adoptovaná a byla bezvadná, přišlo mi to normální. Můj první muž byl Američan, žil v Africe, kde se narodil, cestoval s rodiči po světě, a když jsme začali plánovat děti, byl v tomto směru velmi otevřený. Pro nás oba to bylo naprosto normální a řekli jsme si, že aspoň jedno dítě bychom chtěli adoptovat,“ vzpomíná Alice.

Adopce není žádná hrůza

Adopci fandí, natočila o ní i dokument. „Neříkám, že adopce je jednoduchá, ale je to stejné, jako kdybyste se rozhodovala, jestli mít nebo nemít děti ze sledování zpráv. Tam taky slyšíte, že vlastní syn ubodal matku. Z toho se dá udělat závěr, že mít děti je strašně nebezpečné. Anebo byste si udělala obraz o manželství po přečtení bulvárního plátku. V tom případě je to taky jedna z nejhorších věcí, která by vás mohla potkat – manžel vás zcela jistě podvede, okrade, zneuctí, vy jeho zřejmě taky a pak se na veřejnosti zase budete smiřovat... Ale takhle většina normálních vztahů přece nevypadá. Adopce je jedna z lidsky přirozených cest, jak se stát rodičem, která není nepodobná tomu, když dítě vyženíte nebo vyvdáte. To je dnes běžné, přitom nikdo nemá pocit, že by na tom bylo něco divného,“ říká matka tří dětí Alice Nellis. 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .    

Vložil: Dáša Vrchotová