Jen pár vteřin od smrti aneb Extrémní zážitky českého režiséra. Záhady života

Před několika týdny jsme vám nabídli rozhovor s režisérem Viliamem Poltikovičem o jeho nevšedním setkání s dalajlámovým jasnovidcem.

Tentokrát si budeme povídat nejen o jeho dokumentu Tajemství smrti, ale i o tématech, která se do filmu už nevešla. Představme si svět, kde naše fantazie o možném jsou jen omezením toho, co dnes známe. Před dvěma sty lety by málokdo věřil, že stroje jednou dokážou myslet, učit se, tvořit a komunikovat, že umělá inteligence překoná schopnosti svých tvůrců. Dnes je to realita.

Stejně tak se vynořuje otázka, která lidstvo provází odnepaměti. Co se děje po smrti? Život po životě je pro mnohé záhadou, pro jiné vírou a pro další jen předmětem filozofických úvah. Blízké zážitky smrti, duchovní rituály či zkušenosti meditativních stavů ukazují, že lidské vědomí dokáže překročit hranice, jež se zdají pevné a konečné.

Dokument Tajemství smrti nás vybízí k zastavení a zamyšlení nad tím, co skutečně znamená žít – a co znamená umírat. Připomíná, jak křehký je náš život a jak snadno se sekundy mění ve chvíle, které rozhodují o bytí a nebytí. Současně ukazuje, že i přes tuto křehkost existuje prostor pro porozumění, hluboké prožitky a přijetí smrti jako nedílné součásti života. Možná jednou, stejně jako se stroje naučily myslet, objevíme i způsoby, jak nahlédnout tajemství, která dnes považujeme za nepřekročitelná. A možná právě otázky, které si klademe dnes, nás připravují na pochopení zítřejších možností.

Pane Poltikoviči, v roce 2024 měl premiéru váš celovečerní film Tajemství smrti, který je dnes k vidění například na Netflixu. Nedá mi, abych se hned v úvodu nezeptala na velmi osobní věc. Měl jste i vy někdy prožitek blízké smrti, podobně jako lidé, které jste ve filmu zpovídal?

Už jako malý kluk jsem prožil to, čemu se říká zkušenost blízké smrti. Přestože jsem tehdy nebyl v přímém ohrožení života, mé vědomí opustilo fyzické tělo. Vznášel jsem se nad ním a pozoroval svět z úplně jiné perspektivy.

Byl to sen?

Velmi živý sen. Pro dění, které přesahuje naši běžnou realitu, bohužel nemáme jiné slovo, a tak mi nezbývá než ho použít. Sen ale není správné označení pro to, co jsem tehdy prožil. Podobných duchovních zkušeností jsem měl během života vícero, jsou však velmi osobní a nejde je všechny detailně rozebírat.

Tomu rozumím. Na druhou stranu, i vy ve svých dokumentech vedete lidi k tomu, aby se svěřili s velmi osobními zážitky. Chci se proto zeptat i vás – byl některý z vašich vlastních prožitků natolik silný, že byste se o něj mohl podělit?

Nejsilnější zážitky mi přinesly ayahuaskové rituály v Amazonii. Jde o prastarou ceremonii s přírodní psychoaktivní látkou, která dokáže člověku smrt přiblížit tak živě, že máte pocit, že už není návratu. V těch chvílích jsem cítil, jak mé vědomí opouští tělo. Svět kolem se měnil. Vnímal jsem ho z úplně jiné perspektivy. Přijal jsem smrt jako něco neoddělitelného od života.

Během svých cest jsem se několikrát ocitl v přímém ohrožení. Hrozilo například, že budu zastřelen. V Himálaji jsem vystoupal náhle do takových výšek, že se mi téměř zastavilo srdce a selhával tep. Na širém moři za bouře se naše loď potápěla. Tehdy jsem si také uvědomil, jak křehký je život. A vnímal jsem i ochranu, která tam byla přítomna. O bytí a nebytí v této realitě často rozhoduje míra soustředění v daném okamžiku a vědomí volby.

Bál jste se?

Je to zvláštní, ale ať už se dělo v daných chvílích cokoliv, věděl jsem, že to dobře dopadne, takže jsem se nebál, nakonec není čeho se bát. Jak se říká, všechno nakonec šťastně skončí. Něco uvnitř mi říkalo, že to tak či onak dobře dopadne.

Kdo vás ohrožoval zbraní?

Naftaři. Natáčeli jsme v amazonském pralese a viděli, že tam platí zákon silnějšího. Když naftaři chtějí nějaké území, prostě si ho vezmou. Indiány třeba i postřílí. Když mají víc času, nakazí je nemocemi. Když ne, vezmou do ruky zbraně. Vláda s tím tehdy nic moc nedělala, korupce je všude. Oficiálně se tvrdí, že těžit se může tam, kde indiáni nežijí. A kde žijí, odtamtud se dají vystrnadit.

Jak jste se do této nebezpečné zóny dostali?

Malým letadlem. Byl s námi indiánský průvodce, který věděl, že chceme ukázat nepokoje v pralese a upozornit na obrovskou nespravedlnost, která tam panuje. Měli jsme v plánu natočit protest náčelníků několika kmenů, které se v dané oblasti sbíhaly. Domorodci pracující pro naftaře nás rychle vypátrali a postavili před jasnou volbu. Buď okamžitě odejdeme, nebo nás zastřelí. To bylo naše štěstí. Kdyby na nás narazili jejich bílí zaměstnavatelé, jistě by neváhali a naše těla by už nikdo nikdy nenašel. Filmaře tam zkrátka nechtějí. Nakonec jsme se posunuli dál a natočili podobnou situaci jinde. Je to možné vidět v mém filmu Maestra Ayahuasca.

Vraťme se k vašemu filmu Tajemství smrti. K mému překvapení jste jej obohatil autentickým vyprávěním Raymonda Moodyho, legendy v oblasti zážitků blízké smrti. Jaký na vás udělal dojem?

Vzpomínám na něj moc rád. Naše setkání bylo opravdu nezapomenutelné. Navíc stále zůstává otevřená možnost, že spolu natočíme film, který by byl přímo o něm. Když byl v roce 2017 naposledy v České republice, bavili jsme se o tom, a dokonce jsme si na to plácli. U Raymonda je však trochu problém v tom, že je extrémně vytížený a je těžké se s ním spojit. Komunikaci spíš vyřizuje jeho manželka, ale ta neodpovídá. Jinak je ale Raymond Moody úžasný člověk s nádhernou povahou. Je skvělý a vtipný vypravěč, k mému překvapení se kdysi živil i jako komik.

O tom jsem až doteď neměla ani tušení.

Moody má opravdu skvělý smysl pro humor, je v něm hodně dětské hravosti, kterou člověk opravdu ocení až při osobním setkání. Vždycky mě rozesměje vzpomínka na chvíli, kdy jsme Raymonda natáčeli v Praze. Zašel za zaparkovanou dodávku a na dlouhou chvíli nám zmizel ze záběru. Zpočátku mě to vyděsilo, jestli se mu něco nestalo. A pak najednou, zpoza auta, vykoukl a udělal na nás rozesmáté kuk! Zkrátka si ve svém úctyhodném věku stále udržuje mladistvou hravost a smysl pro humor.

A jak vzpomínáte na Stanislava Grofa, jednoho z největších odborníků na změněné stavy vědomí? S ním jste se také několikrát setkal.

Stanislav Grof je žijící legenda, která zásadně ovlivnila výzkum lidské psychiky a změněných stavů vědomí. Setkal jsem se s ním několikrát a musím říct, že je to opravdu fascinující osobnost. Je to velmi vstřícný a otevřený člověk, s nímž se vždycky skvěle povídalo. Ve srovnání s Raymondem Moodym je možná o něco vážnější, ale i přesto z něj vyzařuje podmanivá lidskost a sympatie. Jeho pohled na svět a vědomí je opravdu hluboký a inspirující.

V dokumentu Tajemství smrti se vám podařilo zachytit i několik autentických svědectví obyčejných lidí, kteří se ocitli na prahu smrti a jejichž zkušenost jim navždy změnila život. Jak jste se k těmto lidem dostal? Oslovil jste je vy, nebo si vás naopak našli oni?

Díky úspěšnému seriálu Brána smrti (2015), který odvysílala Česká televize, mi lidé dávali různé tipy, nebo za mnou přicházeli osobně. Byla to často velmi krásná, nezapomenutelná setkání. Například s Evou Liškovou, z jejíž osobní zkušenosti se mnohým divákům tajil dech, jsme se potkali náhodou v Divadle Kampa. Jsem vděčný za to, že ke mně byla tak upřímná. Je mi zároveň líto, že se její příběh z časových důvodů nevešel do dokumentu celý. Je neuvěřitelné, co tato dáma s krásnou duší prožila.

Je úžasné, že jste zmínil právě paní Evu Liškovou. To, co vám odvyprávěla na kameru, mě skutečně ohromilo. Ráda bych s vámi rozebrala i další aspekty jejího příběhu, které v dokumentu nebyly zachyceny. Pro začátek se teď ale pokusím našim čtenářům ve zkratce přiblížit, co paní Eva prožila. Pane Poltikoviči, tušíte, jestli má paní Eva dodnes zrcadla v koupelnách popsaná rtěnkou?

Už ne. Dlouhá léta je nechávala v určité pietě, protože šlo prokazatelně o maminčino písmo, každý tah rtěnky pro ni měl zvláštní význam. Jak čas plynul a nové vzkazy se už neobjevovaly, cítila, že musí tuto kapitolu uzavřít. V té době se setkala se mnou a já ji požádal, aby vzkazy ještě zachovala, abych si je mohl natočit. I tak trvalo další dva až tři roky, než jsem se k ní konečně dostal s kamerou. Když jsem odjel a ona se po letech pokusila zrcadla vyčistit, zjistila, že to není tak jednoduché. Rtěnka se bránila, jako by sama nechtěla odejít. Zanechala na skle stopy, které připomínaly, že přítomnost milované osoby někdy přetrvá déle, než bychom čekali.

Naznačil jste mi, že se v její domácnosti děly i další podivné věci, a o nich není bohužel v dokumentu ani zmínka.

Bylo mi líto, když jsme ve střižně museli kvůli stopáži vynechat řadu dalších důležitých motivů. Maminka paní Evy měla starý televizor, ne moderní plochý, ale masivní, původní model. A přestože byla po smrti, dokázala na jeho obrazovce občas malovat voskem svíčky. Na skle obrazovky televizoru se objevovaly jemné výjevy z barda, tajemného mezisvěta, prostoru „mezi světy“, kam duše vstupují po smrti a kde se otevírá cesta do dalších dimenzí.

Velmi pravděpodobně šlo o maminčinu reakci na Evinu dávnou prosbu; toužila vědět, co po své smrti prožívá a čím si prochází. Bylo to magické. Každý tah vosku, každý obrazec na televizní obrazovce paní Evě připomínal jednu věc. Smrt není konec. Je to první krok na nové cestě. Cestě plné dobrodružství a světů, které teprve čekají na své objevení.

Dokázal byste mi popsat, co na těch výjevech z barda bylo?

Už si přesně nevzpomínám, ale vím naprosto jistě, že jednotlivé výjevy voskem, které se na skle objevovaly, přesně korespondovaly s tím, co o posmrtné cestě píše Tibetská kniha mrtvých. Paní Eva má toto všechno nafocené a dodnes si tyto snímky pečlivě uchovává. Jsou pro ni důkazem, že její maminka stále žije, i když v jiné podobě.

Zatím jsem se nesetkala s případem, kdy by duch zemřelého byl natolik silný, aby dokázal takto dramaticky pronikat do fyzického světa.

Dějí se různé věci. Za svůj život jsem toho slyšel už hodně. Z mého pohledu je podobně neuvěřitelný příběh, který popsala Elisabeth Kübler-Ross (1926–2004), zakladatelka moderního ošetřovatelství a průkopnice péče o umírající. V jedné ze svých knih píše, že na některých svých přednáškách působila společně s knězem, který ji velice štval. Podle jejích slov působil egocentricky a jeho chování ji natolik odpuzovalo, že se během jednoho vystoupení rozhodla s přednáškami skončit.

Když toho dne nastoupila do výtahu, stála tam žena, o níž Kübler-Ross věděla s jistotou, že už je mrtvá. Kdysi o ni pečovala, prokazatelně zemřela už před několika lety na rakovinu. Mrtvá ji požádala o rozhovor. Pak spolu vystoupily z výtahu a zamířily do kanceláře, kde budou mít na povídání větší klid.

Co se od ní Elisabeth Kübler-Ross dozvěděla?

Duch ženy jí tehdy sdělil, že musí ve své práci s umírajícími pokračovat, protože jde o velmi důležité poslání. Kübler-Ross souhlasila a ducha ženy požádala, aby se jí podepsal na papír, aby se přesvědčila, co vše je možné. Duch tak učinil a řekl jí, že ví, proč to žádá. Ta dáma prý vypadala jako živá, a přesto nebyla. Jak se jí podařilo zhmotnit, zda šlo o jakýsi hologram nebo něco jiného, Kübler-Ross nevysvětluje. Podle její výpovědi se to ale skutečně stalo.

Věříte, že by se jednou mohl objevit důkaz o posmrtném životě, který přesvědčí i ty nejzatvrzelejší skeptiky?

Je to možné, ale jsou tu lidé, kteří svůj postoj prostě měnit nechtějí. Každé očité svědectví lze napadnout a znevěrohodnit, podobně je nahlíženo i na lidi, kteří v sobě probudili mimořádné mimosmyslové schopnosti. Když jsme například s Jardou Duškem pracovali na filmu Zrcadlení tmy, setkali jsme se na ČSFD s velmi nevstřícnými komentáři.

 

Režisér Viliam Poltikovič a herec Jaroslav Dušek při natáčení dokumentu Zrcadlení tmy v Irsku; foto Viliam Poltikovič

Co způsobilo takový rozruch?

V dokumentu se diváci blíže seznamují s dětmi, kterým bylo speciální metodou zaktivováno jasnovidné tzv. třetí oko. Na očích mají nasazeny neprůhledné masky, a přesto dokážou číst texty, které jim předložíte, vidět odvrácenou stranu nebo i za roh. Někteří diskutující však mají, děti zkrátka podvádějí a chtějí udělat radost rodičům, kteří si to neověřují… Přitom metoda, o níž se v dokumentu zmiňujeme, mnohdy mění k lepšímu životy celých rodin. A podobně je to i u dalších mých filmů. Tzv. skeptici si najdou něco, co jim vadí, a popřou to s velkým úsilím a razancí. O dialog nestojí. Přitom to nemají ničím podložené, je to jen jejich názor.

Opravdu?

Třeba právě film Tajemství smrti. Když jsem o něm mluvil s diváky na besedách, vznikaly hluboké a silné diskuze, vycházející z osobního prožitku. Chodili na ně i lékaři a zdravotní sestry, kteří mi děkovali za zpracování tématu. Říkali, že jsou rádi, že to zaznělo ve veřejném prostoru a že je to všechno pravda. Některým film dokonce pomohl vyrovnat se s osobními ztrátami nebo zvláštními prožitky. Jakmile se ale dokument dostal do kin a širší distribuce, začala reagovat i tzv. mainstreamová kritika s přístupem, který byl až úsměvný.

Většinou psali: „Tohle už jsme viděli a slyšeli tisíckrát, nic nového o smrti se člověk nedozví.“ Úplně jim uniklo, že ve filmu je podrobněji představen fenomén tzv. sdílené smrti, který je velkou výzvou v přehodnocení, co je život a co je smrt. Zároveň přece jen dává trochu nahlédnout za tajemnou oponu smrti. Ten fenomén není všeobecně známý ani mezi odborníky, natož ve veřejném prostoru. Ale kdo nechce vidět, nevidí.

Zaujalo mě, že na vaše besedy chodí i zdravotníci. Co vám vyprávějí? Vídají duchy zemřelých, nebo se jim snad pacienti svěřují s prožitky blízké smrti?

Je toho mnoho, a upřímně si myslím, že by z toho mohl vzniknout ohromující dokument z českých nemocnic, kdyby tito profesionálové byli ochotni mluvit před kamerou. Nic takového se ale nejspíš nestane a nedivím se jim. Lidé dokážou být velmi nepříjemní, nejen na sociálních sítích, a dokázali by jim způsobit problémy v práci. Mohu vám ale přiblížit pár jejich svědectví, aniž bych někoho jmenoval.

Ano, to mě zajímá.

Zdravotníci mnoha profesí potvrzují, že na odděleních s vysokou úmrtností nebo na některých

„strašidelných“ pokojích se dlouhodobě vyskytují paranormální jevy typu poltergeist. Občas je možné zahlédnout bytosti z jiných světů – zářivé anděly, světelné postavy, stíny nebo pacienty, kteří už zemřeli. A to není všechno. Až podezřele často zde zhasínají světla, selhává elektronika a ozývají se podivné zvuky či hlasy tam, kde viděno očima nikdo není.

Na mnoha odděleních je to tabu a racionálně zaměření lékaři tuto skutečnost nechtějí veřejně přiznat, protože je to nevědecké. Přesto všichni, od uklízeček po nejzkušenější lékaře, vědí, že se to děje. Na některých odděleních tyto jevy zažívají téměř denně.

Kdysi jsem hovořila se zdravotními sestrami z hospiců. O duši svých pacientů vědí své. Vyprávěly mi, že když někdo zemře, zapálí se svíčka a otevře okno, aby duše mohla nerušeně odejít. Ví přesně, proč to dělají. Je to mnohem víc než jen zádušní tradice. Je v tom cosi tichého, rituálního a hluboce lidského. S podobnými zkušenostmi s prolínajícími se světy se někdy setkávají i lékaři. Prozraďte mi, setkal jste se někdy s někým, kdo vám vyprávěl o prožitku sdílené smrti? Tedy že viděl to samé, co jeho pacient v okamžiku umírání?

Ne, to se mi nestalo. Ale o podobné situaci mi v dokumentu Tajemství smrti vyprávěl Raymond Moody. Oslovil ho ustaraný chirurg, kterému se stalo něco nadpozemského, něco, co nedokázal ve své hlavě zpracovat. Chtěl se Moodymu svěřit, protože cítil, že je jediný, kdo by ho mohl pochopit.

Ano, to si z filmu vybavuji. Je to skvělá pasáž. Můžete ji našim čtenářům přiblížit?

Chirurg Moodymu vyprávěl, jak nedávno prováděl plánovaný zákrok u mladého, jinak zdravého muže. Bohužel došlo k nečekané komplikaci a během rutinní operace mu selhalo srdce. Ať operatér dělal cokoli, nedařilo se ho oživit. Přístroje dramaticky pípaly a nebylo pochyb, že je pacient mrtvý. Když všechny pokusy o záchranu života selhaly, lékař se v křeči chytil za hlavu a v duchu křičel: „Proboha, jak se to mohlo stát? Jak to jen řeknu jeho rodině?“

Krátce nato se rozletěly dveře operačního sálu a dovnitř vběhla rozčilená žena. Vypadala zmateně a cosi křičela. Lékař byl nejprve v šoku a nerozuměl jí. Později si však uvědomil, že se mu snaží sdělit, že její manžel není mrtvý! Prý za ní přišel do čekárny celý zoufalý. Chirurg si myslí, že zemřel, ale tak to není! Prosil ji, aby mu to vyřídila. Na nic nečekala a vtrhla na operační sál.

A dobře udělala.

Pokud vaši čtenáři Tajemství smrti ještě neviděli, doporučuji jim ho na českém Netflixu, Moodyho příběh si tam mohou vyslechnout v originálním podání. Prozradím ovšem, že měl šťastný konec. Historka o nešťastném duchovi na chodbě zasáhla lékaře natolik, že se jako ve snách znovu vrátil k oživování. A srdce jeho pacienta k překvapení všech znovu naskočilo! Bylo to ale ještě podivnější. Když se mladý muž později probudil z narkózy, všechno si pamatoval. Je to silný příběh, který člověku zůstává v paměti… Není však ojedinělý. Obdobných svědectví je už zaznamenána celá řada.

Moc mě zaujal váš nápad oživit dokument mexickým kultem smrti. Proč jste se vydal právě do Mexika? A cítil jste během nočního natáčení prastarých rituálů něco výjimečného či zvláštního?

Mexické kostýmy kultu smrti jsou děsivé i nádherné zároveň, nic podobně barvitého jinde na světě nenajdete. Při nočním natáčení jsem se sice soustředil hlavně na kameru, ale zažil jsem i velmi silné okamžiky. Zejména tehdy, když můj štáb odešel spát a já zůstal v noci na hřbitovní ceremonii úplně sám, jen mezi rozdováděnými Mexičany v umrlčích maskách. Bylo to působivé, i když jsem věděl, že se právě pohybuji v prostředí, které není úplně bezpečné. Abyste rozuměla, v Mexiko City nemá lidský život příliš velkou hodnotu, kriminalita je tam značná a běloch z Evropy je často vnímán jako chodící peněženka.

Proč jste natáčeli právě na hřbitově?

Protože to patří k jejich oslavě svátku Dušiček. Mexičané mají oltáře smrti i ve svých domácnostech a během určitých svátků je energeticky propojují se hřbitovem, kde leží těla jejich blízkých.

Jak?

Třeba mezi nimi vytvoří cestičku z natrhaných květin. V noci se tam pak s mrtvými hoduje, zpívá a komunikuje. Tamní lidé to sice dělají i během roku, ale právě ve svátek zemřelých jsou hranice mezi světem živých a mrtvých mnohem tenčí. Je to podobné jako u nás o Dušičkách, jen s tím rozdílem, že Mexičané své mrtvé neoplakávají. Pro ně nikdy nezemřeli, pouze změnili podobu, stav bytí. Své zemřelé oslavují a věří, že se jejich milovaným žije na onom světě mnohem lépe než v naší realitě. V dávných dobách se Mexičané smrti nikdy nebáli, naučili se to trochu až s příchodem křesťanství.

Vnímal jste na hřbitově přítomnost duchů?

Atmosféra byla jedinečná, propojení viditelného a neviditelného se hodně zpřítomnilo. Lidé mě zvali k hrobům svých blízkých, nabízeli mi pivo, jídlo… Bylo to zvláštní, krásné. Na českých hřbitovech jsme zvyklí cítit pokoru, klid a smutek, který tam přinášejí trpící pozůstalí. Ale v Mexiku to má úplně jinou polohu. Energie jsou živé, vířící, plné pohybu a radosti. Hraje a zpívá tam kapela, příbuzní si k hrobům mrtvých přinesou i vařiče a přímo na hřbitově připravují dobroty. Je to pro nás těžko představitelné. Ale možná by našim hřbitovům občas prospělo, kdyby se tam objevila i jiná forma lásky, než jen ta utrápená, smuteční.

Navštívil jste řadu zemí, kde se v různých podobách uctívá moment smrti. Mají tyto kultury něco společného?

Ano. Všechny jsou přesvědčeny, že smrtí život nekončí, pouze se proměňuje. Někde věří, že se člověk na Zemi znovu vrátí v jiném těle, jinde duše putuje do odlišných světů. Jeden kmen amazonských indiánů třeba hovoří o ohromné pestrosti posmrtného bytí, o sedmi nebeských a sedmi pekelných sférách. Představy se liší, ale jádro zůstává stejné. Smrt je jen přechod, transformace.

S čím nejvíc souzníte vy? Je vám bližší křesťanská, indiánská, tibetská tradice, nebo něco jiného?

Pro mě je vždy nejdůležitější spiritualita, založená na osobním prožitku. To nacházím právě u tzv. přírodních národů, proto se mezi nimi cítím tak dobře. Velmi blízká je mi ale i Buddhova nauka, také nestaví na dogmatech, ale na přímé zkušenosti a vlastním poznání. Je to otevřený spirituální systém, který mi vyhovuje. Je toho ale víc, v čem nacházím význam.

Jitka Svobodová

Převzato z časopisu Záhady života

 

Vložil: Redaktor KL

HP, Záhady života, Viliam Poltikovič,