Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Všichni mě chtěli zabít, klepal jsem se a byl propocený: I superúspěšná legenda českého bigbítu si zažila své a chtěla to zabalit. Jenže...

08.08.2017
Všichni mě chtěli zabít, klepal jsem se a byl propocený: I superúspěšná legenda českého bigbítu si zažila své a chtěla to zabalit. Jenže...

Foto: Facebook

Popisek: Frontman kapely Olympic Petr Janda

Když stál poprvé na pódiu, chtěl umřít. Od mikrofonu byl tak daleko, že jej nemohl sejmout ani ten nejlepší mikrák, zvukař to pořád zesiloval a všichni ho chtěli zabít. Dnes je z něj stálice české popové a rockové scény. Petr Janda, neodmyslitelně spjatý s kapelou Olympic, která letos slaví 55 let existence, oslavil na jaře 75. narozeniny. Podle toho, co v rozhovoru pro časopis Týden prozradil, to však nevypadá, že by se smířil s důchodovým věkem.

Stále dopředu ho ženou děti. „To je můj středobod života, kolem nějž se vše točí.“ Role otce ho prý baví a zcela naplňuje. „Vychoval jsem pět dětí, syn mi bohužel zemřel. První potomky jsem si moc neužil, třetí dceru jakžtakž, teď jsem v tom už osm let ponořen naplno."

Nízké honoráře a doba, kdy nikdo nechtěl na koncert

Na vlnách Českého rozhlasu má Petr Janda pořad Kdo tě líbá, ve kterém provází posluchače historií kapely rok po roce. O minulosti Olympicu má jistě znamenitý přehled. „Napsal jsem knihu Olympic 50. Ač jsem byl bordelář, mám schovanou spoustu zápisníků z celé historie kapely. Z těch jsem čerpal. Vždyť jsme absolvovali asi sedm tisíc koncertů.“ To už je pěkná řádka vystoupení, že? „Honoráře byly tak nízké, že jsme to doháněli kvantitou, nikoli kvalitou. V osmdesátých letech se navíc nehrálo o víkendech, to byli všichni na chatách a chalupách, nikdo nechtěl na koncert,“ vzpomínal Janda. Hraje a skládá neúnavně pořád a podle jeho slov ho to stále stejně baví, i po těch letech. Když se nějaká píseň fanouškům úplně nezdá, Janda ani členové kapely na to nedbají. „Taky musíme mít svůj názor. Když skládám píseň a mám pocit, že se mi povedla, prostě ji natočím. Samozřejmě že se bavíme, že by to třeba mohl být šlágr, ale pak na koncertech hrajeme i písně, na něž fanoušci úplně nereagují, ale které se líbí nám. Chceme si to také užít a navíc máme obrovský repertoár – dvě stě písní, z nichž na každý koncert vybíráme pětadvacet,“ vysvětlil rocker pro časopis Týden. O tom, jaké hity kapela na svém kontě má, se budou moci fanoušci přesvědčit 9. prosince v O2 areně při jedinečném koncertu.

Nejhůř je na tom Divokej Bill

Petr Janda neuhýbá se svého přesvědčení a hraje si to, co ho baví. V rozhlase se však někdy fanouškům omluví, že se kapela vzdala rokenrolu. „To byla ta sedmdesátá léta. Tehdy jsme měli silného manažera, jenž diktoval, jak Olympic bude vypadat,“ řekl muzikant s tím, že tehdy manažer přivedl Jiřího Korna a kapela hrála dokonce i nějaké převzaté písně. Jemu v té době skládání moc nešlo a byl tlačen na konzervatoři jiným směrem. „Vlastně je zázrak, že jsme přežili.“ Mnozí z dnešních textařů se podle něj ke skládání dostali „jako slepí k houslím“. „Slova se lámou vejpůl, rýmy nejsou rýmy. Nejhůř je na tom podle mě Divokej Bill, to prostě nemůžu poslouchat, úplně mě to drtí.“ 

To si děláš p*del

Devadesátá léta byla podle Jandy euforická, kapela prý byla na dně.  „Říkal jsem: Kluci, klidně to pojďte zabalit, hlavně že je tady svoboda. V roce 1993 to vypadalo, že je s kapelou amen, ale dokázala se vzpamatovat. Petrovi se navíc narodilo třetí dítě. „Chodil jsem kolem rybníka s kočárkem a pak znovu s dalšími dvěma dcerami, teď osmiletou Anežkou a pětiletou Rozárkou. Škoda, že jsem neměl kilometrovník, protože to by byly stovky kilometrů, co jsem s holkami v kočárku najezdil.“ Koncerty mu v té době nechyběly a klávesákovi, který v té době volal, s klidem řekl, že ani žádné „kšefty“ v záloze nemá. „To si děláš prdel,“ odpověděl mu kolega a následně si otevřel trafiku, kterou provozuje dodnes.

Všichni mě chtěli zabít

K hudbě vede i své děti. „V místní hospodě hrajeme každý čtvrtek rokenrol, blues, ale i Adele. Říkáme si Souseďanka, chodí hrozně moc lidí,“ pochlubil se pro časopis Týden. Jeho nejstarší dcera Marta, úspěšná zpěvačka, která dělala porotkyni i v soutěži Tvoje tvář má známý hlas, prý zpočátku k hudbě příliš netíhla. „Ona by muziku asi ani nedělala, ale nabalil ji ten Němec Thorsten, pozval ji k sobě a ona začala zpívat u něho v kapele. Vyprávěla, že když poprvé zpívala před mikrofonem, chtěla umřít. To máme společné. Pamatuju si, že poprvé jsem byl od mikrofonu tak daleko, že mě nemohl sejmout ani ten nejlepší mikrák, zvukař to pořád zesiloval a všichni mě chtěli zabít. Klepal jsem se, byl jsem propocený,“ vzpomínal v rozhovoru pro časopis Týden. 

Janda_rodina

Petr Janda s rodinou

Pro hudbu prý člověk musí mít talent, to je důležitá ingredience. „Já třeba nemůžu hrát košíkovou, protože jsem malej. A jiný zase nemůže dělat muziku, protože nemá hudební sluch, a i kdyby se rozkrájel, tam mu to do hlavy nenalejete.“

Chraň tě ruka Páně

O tom, že Petr Janda dostal talentu požehnaně, svědčí jeho bravurní hra na kytaru. Celkem jich má asi 25 a žádnou by neprodal, ale ta nejcennější je jen jedna… Pochází z roku 1969, pak má ještě jednu z roku 1962. „Všechny jsem měl v naší agentuře v Holešovicích, ale v roce 2002 přišla povodeň. Byl jsem zrovna v Americe, kam mi volala manažerka, že musí všechno vyhodit. Říkal jsem jí: Chraň tě ruka Páně se té kytary zbavit! Tak ji dala stranou. Já jsem ji pak odnesl spravit a opravář mi řekl: Pane Janda, prosím vás, tohle vyhoďte. A já na to: Složil jsem na ní Želvu, nemůžu ji vyhodit.“

Ovšem život nezlomného rockera je přece jen trochu prodchnutý radostmi spíš starších ročníků. Občas zahradničí kolem domu na Propasti u Jevan, kde žije s manželkou Alicí a svými dětmi. Ve skleníku pěstuje okurky a zkouší i jiné věci. „Mám i třešeň, která vždycky kvete jako blázen, ale letos měla jen jednu třešni! A ještě ji nějaký pták uzobl. Takže takový já jsem zahradník.“ 

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na .

Vložil: Lenka Sloupová