Díky tvrdé pěsti mu říkali dentista, sám ale o zuby nikdy nepřišel. „Já to fakt nedělal schválně,“ brání se populární silák a kaskadér Zdeněk Srstka. Proč se na stará kolena oženil? Tajnosti slavných
15.04.2016
Autor: ČT
Popisek: Sportovec, herec, kaskadér a moderátor Zdeněk Srstka v talk show Jana Krause
Pětačtyřicet let si známý kaskadér a milovník domácích mazlíčků zakládal na svobodě. A najednou se znovu oženil! Na radnici v Újezdě nad Lesy řekl před osmi lety „ano“ přítelkyni Aleně Dvořákové. Co způsobilo tak velkou životní změnu?
Bývalý reprezentant ve vzpírání a zápasu, silák, herec, kaskadér a moderátor Zdeněk Srstka nikdy nezastíral, že má pro něžné pohlaví slabost. „Když chlapovi servírka přinese jídelní lístek a on se nepodívá, jaké má nohy, je to s ním už špatné,“ řekl mi před časem v jednom rozhovoru. Přestože nikdy nežil bez partnerky, léta se odmítal o svém soukromí bavit. Maximálně byl ochoten připustit, že se kdesi v hloubi jeho klánovického domku skrývá bytost, která o něj láskyplně pečuje. Poznámkám o možné svatbě se však jen smál.
V roce 1957 vybojoval bronzovou medaili na mistrovství Evropy a v roce 1960 startoval na letních olympijských
hrách v Římě, kde obsadil deváté místo
Syn se vyvedl po mámě
První manželství mu moc dlouho nevydrželo. „Necelé tři roky. To víte, jezdil jsem tenkrát po světě a sportovních soustředěních. Navíc jsme neměli kde bydlet a u manželčiných rodičů na Žižkově jsme nemohli být pořád spolu, protože měli malý byt,“ prozradil. V prosinci 1958 se mu narodil syn Jiří, právník, bývalý ředitel Národního divadla a dnes šéf divadelní, literární a audiovizuální agentury Dilia. „Má hodně z maminky. Je přesnější, cílevědomější, jde všemu na kloub. Kdežto já si myslím, že některé věci mohou třeba počkat,“ říká o něm táta. V létě 1960 se Zdeněk dokonce účastnil letní olympiády v Římě a obsadil v trojboji deváté místo. A když už pak měl jako reprezentant a olympionik konečně nárok i na vlastní bydlení, bylo pro jeho mladou rodinu pozdě. Mezitím se s manželkou nenapravitelně odcizili.
S Jaroslavem Tomsou (uprostřed) a Karlem Engelem v roce 1984 v detektivce Motiv pro vraždu
Od té doby neměl na ženění ani pomyšlení. Dál poctivě trénoval a samozřejmě chodil do práce. Vyučil se elektromechanikem, pak vystudoval elektroprůmyslovku s maturitou. „Poté co si študáci šli stěžovat na špatné podmínky na kolejích až na Hrad, jsem v roce 1968 nastoupil jako správce strahovského areálu. Dostal jsem na starost technický stav na všech kolejích, menzách a sportovištích, které spadaly pro ČVUT,“ zavzpomínal. A současně se začala slibně rozvíjet i jeho kariéra filmového kaskadéra.
Ze žíněnky k filmu
Začínal s Limonádovým Joe, pak šestnáct let kaskadéry trénoval. „Základem je umět padat. Musíte být ale připraveni z řady sportů, mít prostorovou orientaci, vyšplhat aspoň do deseti patnácti metrů… Navíc kaskadér musí být taky trochu komediant. Utržil jsem za ta léta pořádnou řádku šrámů, nikdy jsem ale nebyl v bezvědomí ani k.o.,“ pochlubil se. „Když něco nevyjde, tak zůstanu v předklonu, pomalu se narovnávám a čekám, kde to rupne. Někdy jste doslova roztřískaná. Třeba v seriálu O poklad Anežky České jsem se kutálel do hladomorny po točitých schodech. Po těch se padá blbě, a navíc mají třísky. Když už jsem se z nich sesypal potřetí a pořád jsme nebyli hotoví, řekl jsem kameramanovi, ať se naučí točit.“
Se synem Jiřím
Podle Srstky, který se časem stal osobním dublérem Rudolfa Hrušínského, musí správný kaskadér většinu ran, boulí a úrazů takzvaně rozchodit. Navíc potřebuje i notnou dávku štěstí, aby ho třeba něco nepřejelo. Občas si ale vyslouží nějakou tu sádru, přeraženou čelist nebo přijde o zub. To se sice Zdeňkovi nikdy nestalo, zato tak poznamenal řádku protivníků.
Troufnul si i na Beethovena
„Dokonce mi říkali dentista, ale já to fakt nedělal schválně,“ přiznává s trochu provinilým úsměvem. „Jednou jsem o dva tři připravil dokonce i Láďu Lahodu (šéf kaskadérů - pozn. red.). Já hrál na piáno podobně jako kdysi pan Kopecký v Limonádníkovi. Ostatní vždycky někomu jednu vrazili, poslali ho ke mně, já jen tak mimochodem mezi hrou udělal plesk a on se odporoučel dál. Rozdával jsem ale kaskadérské rány. Tedy žádné krátké boxerské údery, ale s pořádným efektním filmovým napřáhnutím. Zhruba dvaadvacátý u mě přistál Lahoda, já mu jednu natáhl a ozval se takový zvláštní zvuk. Opatrně se odšoural do šatny, já šel za ním, on tam stál před zrcadlem a vepředu v puse – nic!“ K této historce je nutno dodat, že u piána nic ‘nekašíroval‘. V mládí totiž opravdu hrál i klasický repertoár, od Chopina až po Beethovena. Byl tak dobrý, že mu dokonce doporučovali jít na konzervatoř. Jenže se současně věnoval i těžkým sportům, a ty nejdou s klávesami moc dohromady.
Svatba s Alenou v roce 2008
Obrovské ruce, na které by snad měl mít zbrojní pas, má zpravidla klidně položené před sebou na stole. Při představě, že bych tu ránu schytala místo pana Lahody já, se o mě pokoušely mrákoty, naštěstí to nepřipadá v úvahu, na ženu by totiž nikdy ruku nevztáhl. „To se nedělá!“ rázně odmítl. „Ale jednou jsem tomu zabránil. Uprostřed Václaváku fackoval chlap partnerku, řvala na celé kolo o pomoc, a tak mu povídám: Nech ji bejt, ženská se nemlátí. No a ještě jsem od ní dostal vynadáno, co se do toho pletu, že je to její manžel.“
Svatební zabijačka
Drobnou, téměř o šestnáct let mladší blondýnku Alenu, která pracovala celý život jako laborantka, poprvé potkal před téměř třiceti lety. Dodnes si ale prý není úplně jistý, jestli tehdy opravdu vídal svou nynější ženu. Paní Alena má totiž jednovaječné dvojče a jsou si se sestrou tak podobné, že se prý i Zdeněk několikrát spletl. Zprvu spolu sedm let žili, o svatbě prý ale dlouho nepadlo ani slovo. Pak začala situace pomalu dozrávat a s blížícími se Vánocemi se definitivně rozhodli. „Když Alena odjela třeba na chatu a já zůstal doma sám, najednou jsem zjistil, že to není ono. I když jsem měl volnost a mohl jít, kam se mi zachtělo. Zkrátka jsem si uvědomil, že mi schází,“ přiznal a dodal. „Říká se přece, že je ženská jako tramvaj: Když odjede, tak přijede jiná. Ona má ale vždycky na všechno pádnou odpověď, takže radši držím h...“ přiznal.
S vnukem Petrem loni v září při oslavě osmdesátin
Na radnici přišli Zdeňka podpořit přátelé herci, sportovci i kaskadéři, nechyběla ani olympijská vítězka Dana Zátopková. Hostinu jim připravil kamarád hospodský v restauraci na fotbalovém hřišti v nedaleké Sibřině. „Říkal jsem mu, že bych rád zabijačku, to byl můj sen. A tak zabili čuně, udělali jitrnice, jelita, škvarky. Začínali jsme ale guláškem, dali jsme si bůček a samozřejmě pivo,“ zavzpomínal. Druhá svatba odstartovala další zásadní změnu v jeho životě, konečně polevil ve zběsilém tempu. „Uvědomil jsem si, že jsem vlastně prožil celý život jakoby v rychlíku, takže je nejvyšší čas na chvilku si sednout třeba na zahradě, dát si kafe a pozorovat přírodu,“ dodal.
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská