Vyučený zámečník se vypracoval z oponáře až na jeviště Národního divadla. Jak vypadá přísně střežené soukromí Václava Postráneckého? Tajnosti slavných
06.08.2015
Foto: bandi.cz
Popisek: Nestárnoucí elegán Václav Postránecký jako tvář luxusní pánské módy
I když herectví nikdy nestudoval, patří k našim nejlepším hercům. V showbyznysu je bílou vránou, protože již půl století žije s jedinou ženou, a navíc – stále ji miluje!
Patří k hercům, kteří dovedou nad svou profesí uvažovat, a jestli je někdo opravdu svázán s divadlem a herectvím onou pomyslnou pupeční šňůrou, pak je to právě on. Diváci ho milují především v komediích, bravurně ale zvládá i náročné dramatické role. Kdo ho poznal osobně, dobře ví, že je mužem velmi pevných, často i ostrých názorů, které jednoznačně formuluje a také si za nimi stojí. Když se ale řekne Václav Postránecký, každému se ihned vybaví především Michal v nestárnoucí komedii režisérky Marie Poledňákové S tebou mě baví svět.
Jako Michal v komedii století S tebou mě baví svět
„Mám rád lidi, kteří jsou samostatní a umějí si poradit i ve složitých situacích. Vedl jsem k tomu i své děti. Mám rád lidi, kteří nepropadají panice, nehroutí se. Klíčové je, nepovažovat se za hlavní postavu na tomto světě. Takhle přicházíme na svět jako mimina a teprve později se dovíme, že nejsme ti nejdůležitější. Musíme umět pochopit, že když se chceme potěšit, nejlépe toho dosáhneme tím, že potěšíme druhé. S takovými lidmi mě baví svět,“ prohlásil populární herec před časem.
Doma bylo pořádně těsno
Nestárnoucí herec, režisér a divadelní pedagog se narodil 8. září 1943 v Praze a k herectví ‘přičichl‘ již v dětství. Byl členem Dismanova rozhlasového dětského uměleckého souboru, jako dítě hrál v divadle i ve filmech – poprvé se objevil před kamerou již v roce 1952 v dětském dobrodružném snímku Konec strašidel se svým vrstevníkem, pozdějším slavným hercem nové vlny Vladimírem Pucholtem. Domov, v němž vyrůstal, byl opravdu skromný – dvě místnosti, celkem čtyřicet metrů čtverečních pro pět lidí. Takže první obydlí, které si pamatuje, vytvořilo v jeho mysli nesmazatelný dojem přeplněnosti. Není divu, že jakmile to bylo možné, toužil po osamostatnění. Podařilo se mu to díky podnájmům. Jako svobodný jich vystřídal deset, další čtyři pak se svou ženou.
Poprvé před kamerou – ve filmu Konec strašidel
Jeho vzpomínky z dětství, které se odehrávalo v nelehkém poválečném období, poznamenalo také lepidlo a potravinové lístky. Tři děti manželů Postráneckých totiž měly jednu hlavní domácí povinnost. Protože otec byl vedoucím obchodu, nalepovaly každý večer na archy papíru maličké ústřižky, na které se tehdy přidělovaly potraviny.
Začínal jako oponář
Původně se Václav vyučil zámečníkem a začínal jako jevištní technik v libereckém divadle F. X. Šaldy. „Vzpomínám na to velmi rád. Navzdory tomu, že jsem se v té chvíli cítil mizerně, z dnešní perspektivy je to jedna z nejroztomilejších epizod mého života. Už i proto, že jsem tehdy měřil zhruba 160 centimetrů a vážil asi 45 kilo, takže do mužného zjevu jsem měl daleko,“ vyprávěl populární herec v rozhovoru pro server Korzár.sk.
S Radovanem Lukavským v roce 1971 v seriálu Zlá krev
„A představte si, že jsem s touto ptačí figurou zvítězil v anonymním konkurzu na oponáře libereckého divadla. V této disciplíně soutěží zásadně svalovci, aby dokázali tou oponou rychle trhnout. A právě moje tělesná váha byla v dokonalém souladu se závažími v libereckém divadle. Takže jsem ji dokázal odtrhnout od podlahy, zůstal jsem viset na provazu a zvolna jsem klesal.“
Zahrál si i u tankistů
Profesionální hereckou dráhu odstartoval v roce 1960 ve Slováckém divadle. „Na toto první divadlo mám nejlepší vzpomínky, protože jsem byl nejmladší, nejkrásnější a nejšikovnější. Všechno mi šlo, takže na to člověk rád vzpomíná,“ přiznal. Pak ale musel narukovat na vojnu, na základní vojenskou službu, tedy na dva roky. Navíc ho čekal útvar, z nějž měli všichni panickou hrůzu – tankisté. Přece jen se tam ale dočkal alespoň malé výhody, protože jeho tankový pluk sídlil v Českých Budějovicích.
V seriálu televize Prima Vinaři
V tamním divadle bývalo zvykem přizvat ke spolupráci herce, kteří narukovali, a tak po Janu Přeučilovi přijal tuto nabídku i Václav Postránecký. „Takže jsem měl úlevy, protože jsem směl hrát v Jihočeském divadle. Bylo to druhé profesionální divadlo, v kterém jsem hrál, předtím jsem ale už měl podepsánu smlouvu do Státního divadla v Brně. Odtamtud jsem pak putoval do Městských divadel pražských a pak do Národního divadla,“ vyjmenoval své putování po jevištích.
Přehled měla jenom maminka
V kolika divadelních hrách vlastně hrál, to sám ani nespočítá, jediným člověkem, který by to dokázal, byla prý jeho maminka. Byla dokonalá archivářka a měla přesně sečteno, kolik natočil rozhlasových relací a kolik filmů či kolik nastudoval divadelních her. Václav Postránecký o sobě tvrdí, že je bordelář, a tak přehled už dávno ztratil. Dodává ale, že je docela rád, protože je to jedno.
S manželkou Helenou
„Zjistil jsem, že se na všechno zapomene, a co se nezapomene, to je možná trošku zajímavé pro úzce specializované lidi. Nemá to žádnou vypovídací hodnotu, protože nikdo z nás si už nemůže vychutnat, jak hrál například Eduard Vojan. Nemůže, protože to nejde. A když vám ho někdo ukáže v televizi nebo na filmovém pásu, tak už to není ono, už je to zkreslené, to není ten dojem. To u toho musí člověk být. Takže mi to vrásky nedělá, kašlu na to a je mi to úplně jedno. Nepočítám to a nechci soutěžit. Nesoutěžím, kdo má víc a kdo méně, protože vím, že každá následující práce bude důležitější než ty ostatní,“ říká herec, který nepočítá, a tak jsme to alespoň částečně udělali za něj – ve filmu a televizi se doposud objevil ve více než dvou stech projektech, stanul před kamerou ve čtrnácti dokumentech a účinkoval v šedesáti televizních pořadech, z nichž velká část byla na pokračování.
Proč by chtěl být vlastním vnukem
Od 90. let působí Václav Postránecký jako funkcionář Herecké asociace, která každoročně uděluje Ceny Thálie, a v letech 2005 až 2011 byl jejím prezidentem. Spolupracuje také s rozhlasem, věnuje se divadelní režii a v roce 1996 režíroval televizní horor Travis, v němž si zahrála řada jeho populárních kolegů, mimo jiné například František Němec či Josef Somr.
Václav Postránecký se svými vnuky
O svém soukromí mluví jen velmi nerad, ale když se přece jen o své velké životní lásce rozpovídá, tak vždy jen s něhou. Do baletky Heleny, s níž žije již půl století, se prý zamiloval na první pohled a vydrželo mu to dodnes. Rodina je pro něj vždy na prvním místě, s manželkou má syna Viléma a dceru Lucii a od ní již i dva vnuky. A říká, že kdyby se měl znovu narodit, tak jednoznačně jako syn své dcery, protože prý své děti vychovává tak ukázkově, že by si to hned dopřál. A na otázku, zda má nějaké životní krédo, dodává: „Mám jedno, ale to je do Květy Fialové. Zní, že na stáří je vždycky času dost… A ono je to vážně pravda. Člověk si je nesmí vpustit do domu. Je totiž nakažlivé a chytí se rychle.“
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Adina Janovská