Zdeničko, ukaž panu prezidentovi kozy, zavelel Bohumil Hrabal. Vzpomínky veselé, nemravné i ty s pivní pěnou… Jaký byl velký spisovatel?
29.04.2014
Foto: repro
Popisek: Bohumil Hrabal
REPORTÁŽ, ROZHOVOR Obsluhoval jsem anglického krále. Tuhle knihu Bohumila Hrabala vydalo za bývalého režimu občanské sdružení Jazzová sekce a její představitelé za to byli tvrdě šikanováni StB. Nyní ji vydali po dvaatřiceti letech opět, aby se prý lidem hůře zapomínalo. Prostředky získali od Agrofertu Andreje Babiše.
„Sešli jsme se v kruhu rodinném, abychom znovu poslali do světa knihu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Tato nová je o osmdesát stránek tlustší, protože jsou k ní přidány dokumenty, které se váží k té první z roku 1982,“ řekl úvodem redaktor Jazzové sekce – Artforum Jiří Vích a ještě poděkoval Agrofertu Andreje Babiše za finanční pomoc. Následně se začaly vyprávět nesmrtelné historky o zesnulé legendě.
Teď můžu umřít
Pálffyho palác stojí ve Valdštejnské ulici v Praze hned naproti budovám Senátu. Za ním se v zahradě skrývá sídlo občanského sdružení Jazzová sekce – Artforum, které existuje od roku 1969, byť za bývalého režimu fungovalo určitou dobu na černo. „Před rokem za mnou přišla mladá studovaná novinářka a ptala se, proč jsme nezrušili StB. Knihu jsme vydali po dvaatřiceti letech znovu právě proto, aby se na dobu minulou hůře zapomínalo,“ sdělil Karel Srp starší, dlouholetý předseda Jazzové sekce, jenž loni dostal od prezidenta medaili Za zásluhy. Kniha vyšla i s původní obálkou, kterou navrhl výtvarník a klíčový člen Jazzové sekce Joska Skalník, jenž se akce také zúčastnil.
„Každý, kdo se živí psaním, a já se jím, než jsem se stal ředitelem, také živil, musí Hrabala nějak strávit. Je to v podstatě povinná literatura,“ dodal dorazivší generální ředitel České tiskové kanceláře Jiří Majstr. „Když jsme kdysi první vydání Obsluhoval jsem anglického krále přivezli autorovi vytištěné, měl slzy v očích a říkal, že teď už může zemřít,“ zavzpomínal Skalník. Ostatně i nové vydání knihy je, jako to předchozí, k mání pouze v Jazzové sekci.
Ňadra pro Clintona
Ostatně o tom, jaký byl Hrabal démon, svědčí i některé historky. „Václav Havel kdysi pozval Billa Clintona na dobré pivo do restaurace U Zlatého Tygra, že ho seznámí s výborným spisovatelem. Sedli si a po chvíli Hrabal zařval, aby Zdenička ukázala panu prezidentovi kozy. Přišla ženská a vyhrnula tričko. Clinton sklopil oči, protože to bylo právě v době, kdy byl v plném proudu skandál s Monikou Lewinsky. Nedávno ta paní od Tygra přišla na besedu v městské knihovně a začala vyprávět, jak z jejího prsa Hrabal šňupal tabáček, protože měli takový hezký platonický vztah,“ dal jednu k lepšímu Skalník.
„Opravdu jsem byl s Bohumilem Hrabalem velký kamarád. Mám rád lidi a on byl člověk, který všechno rozdal, což jsem na něm ctil. Ke konci už na tom byl špatně. Po výsleších, když vyšla kniha Obsluhoval jsem anglického krále, jsme se vždy scházeli v parku. Jednou říkal, že mu estébáci naznačili, že ve Švýcarsku existují léky, které by vyléčily jeho ženu. Takhle na něj působili,“ dodal s tím, že do Jazzové sekce Hrabal posílal od Zlatého Tygra pivní tácky, na nichž byl napsán požadavek, aby byl doručiteli vydán jeden výtisk zmíněné knihy.
V prostorách sekce
Prostory Jazzové sekce – Artfora jsou plné historie. U vstupu do sklepního nahrávacího studia třeba na stěně visí první kytara zpěváka legendární kapely Pink Floyd Davida Gilmoura. Ostatně sekci navštívilo nespočet slavných spisovatelů. Tam seděl beatnický básník Lawrence Ferlinghetti, jinde zase spisovatel Salman Rushdie, na další židli posedával dramatik Arthur Miller. Přestože o Jazzové sekci vyšlo zhruba šedesát vysokoškolských prací, zeptat se jejích členů přímo na místo činu přišel jen jeden člověk. Nicméně osobní zkušenost a vzpomínky jsou nejdůležitější.
Měl rád Václava Havla, vzpomíná Joska Skalník
O politice se v hospodě řeč nevedla. Nicméně Bohumil Hrabal, jenž se narodil před sto lety v Brně, měl obrovské sociální cítění a také měl rád Václava Havla. Takhle vzpomíná na nejpřekládanějšího tuzemského autora dvacátého století jeho kamarád, výtvarník Joska Skalník. Ten když přicházel celý v černém do hospody, Hrabal u stolu nedočkavě zvěstoval: Už jde, už jde.
Kdy jste se vlastně s Bohumilem Hrabalem seznámili?
Poprvé jsme se osobně seznámili na výstavě Obraz a písmo ve Špálově galerii. Psal se rok 1966, byl jsem mladík a tenkrát tam Jindřich Chalupecký dělal kurátora. Byla to slavná výstava, kde vystavoval třeba Jiří Kolář. Pak jsme se dlouho neviděli a potom jsme se párkrát setkali na různých akcích. Vše vyústilo v to, že jsme se scházeli v Plzeňském dvoře, kam chodilo plno lidí. Třeba sochařka Magda Jetelová, básník Karel Marysko, grafik Josef Hampl a tak dále. Pak jsem Hrabala požádal, jestli dá svolení, že bychom v Jazzové sekci vydali Obsluhoval jsem anglického krále, protože u nás kniha nikdy oficiálně nevyšla.
Jaký byl Bohumil Hrabal? Exhibicionista, nebo introvert?
Pár lidí si k tělu připustil. Svou ženu, básníka Maryska a další. Psal brzo ráno, pracoval jen dopoledne. Pak jezdil se svým ruksáčkem do Prahy. Když spal v Kobylisích, chodil do Plzeňského dvora, Brčálky a ke Zlatému Tygrovi. Měl rád společnost.
Když jste si u piva povídali, co jste většinou řešili? Ženské, fotbal anebo politiku?
Na politiku jsme moc nenarazili. Nicméně jsme si vypravovali o situaci v kultuře, jaké jsou výstavy, o knížkách. Ostatně knihy z Jazzové sekce jsem mu dodával.
Jak moc vydání jeho knihy Obsluhoval jsem anglického krále ovlivnilo sdružení Jazzová sekce?
Byl to jeden z velkých důvodů, proč nás zavřeli.
Hrabal byl po druhé světové válce rok členem KSČ, než zjistil, že to není šálek jeho čaje. Mluvili jste i o tom?
Vidíte, to ani nevím. O tom jsme se opravdu nikdy nebavili.
Proč zrovna on dokázal tak věrně vystihnout povahu skoro se vším smířených a vlastně i trochu spokojených prostých lidí v době normalizace?
Měl rád hospody, chodil mezi lidi a tam těch příběhů bylo nespočet. Vzpomínám si, jak na Pepu Čečila, který hrával na heligónku přezdívanou „fňukna“, volal zahraj a muzikant zařval: Padla bomba na Rusy. Třískali jsme do stolů. V té době, v roce 1978, to byl dost průser.
Inspiroval vás Hrabalův život nebo dílo k vytvoření nějakého obrazu?
Při malování spíš vycházím z českého poetismu, dada a surrealismu. Nicméně mě dost ovlivnil. Byl opravdu poetický člověk. Mluvené a psané slovo vytváří fantazii. Když si vezmete jednotlivé literární postavy od Hrabala a čtete o nich, tak si je zároveň i představujete. Naopak film už vás jasně směruje, jak ta postava vypadá. Pro mě je Hrabalovo dílo důležité, protože vzbuzuje fantazii.
Jak jste tedy vnímal filmy, které byly z Hrabalových knih natočeny?
Ostře sledované vlaky jsou výborný film, který zapadl do své doby. Jde o vrcholné dílo Jiřího Menzela. Podařily se i Postřižiny. Ale jinak vím, že Hrabal ty filmy moc rád neměl. Kamarádil se s Menzelem, vážil si ho, ale vždy byl hlavně spisovatelem. V Činoherním klubu se od něj hrál Něžný barbar a spousta dalších věcí. Vždycky jsem si říkal, počkejte, až přijde. A jednou dorazil s Egonem Bondym. Pozoroval jsem je. Šlo o nějakou zkoušku a najednou se z pódia ozvalo: To je pivo, to je jako šlehačka. Oba dva se dojemně usmívali. Stačilo slovo pivo a žádná kritika už se nevznesla.
Hrabal, Bondy a Karel Kryl byli podle mě takovými v podstatě mluvčími hospody. Vidíte to stejně?
Bylo to v nich. Kryl byl velký poeta, Bondy doktor života a Hrabal básník v próze. Výborný román z hutí od Hrabala je Jarmilka. Vyšel jako povídka. Nicméně je to román a skvělý.
Zrovna Kryl se v posledních letech života dost přikláněl k ČSSD Miloše Zemana. Jak to bylo po roce 1989 s Hrabalem?
Měl obrovské sociální cítění. Když byla v Činoherním klubu premiéra Něžného barbara, tak jsem tam zatáhl Václava Havla. Sedli si na schody, rozléval se tam sud piva. Hrabal psal: Ať žije Václav Havel. Havel zase: Ať žije Bohumil Hrabal. Lidé stáli ve frontě s programy a nechali si to do nich vpisovat. Podle mě se s Havlem měli rádi. Havel ctil Hrabala jako velkého spisovatele, který ho ovlivnil.
Opravdu tak často rozdával balíky peněz v igelitkách?
Ohledně knihy Obsluhoval jsem anglického krále mi volal, že pro mě něco má. Sešli jsme se v metru a dal mi igelitku, v níž bylo šedesát tisíc korun ve stovkách. Říkal: Tady máte, abyste to mohli vydat. A je také známá historka, kdy při sametové revoluci přišel na FAMU jako Mikuláš a dal jim asi sto tisíc v košíku. Nikdo nevěděl, kdo to je a až později se provalilo, že to byl Hrabal. Kdo ví, kde ty peníze skončily.
Nyní jste v Jazzové sekci vydali zmiňovanou knihu podruhé, ale s dobovými dokumenty, jak vám kvůli tomu tenkrát StB zatápěla. Myslíte si, že to mladou generaci poučí?
Mladí lidé bohužel málo čtou. Pokud si knihu přečtou, tak se dozvědí, jak to bylo v té době všechno hrozně složité. Něco vydat nebylo vůbec jednoduché. V sekci jsme si říkali, že podle Helsinských dohod cenzura neexistuje a vydali jsme to. Byly to ale velké peripetie a kvůli „anglickému králi“ jsem zažil mnoho výslechů. Tam mi vyhrožovali, že budu trestně stíhán a tak. My to už měli všechno vytištěné a s Karlem Srpem jsme se dohodli, že to pustíme mezi lidi. To byl opravdu jeden z hlavních důvodů, proč nás tenkrát zavřeli.
Ostatně u jakých odvážných lidí jste knihu v roce 1982 vytiskli?
Měl jsem kamarády, říkal jsem jim „kamikadze print“. Honza Kaliba a Pavel Kohout nám v Lucerně dole ve sklepě tiskli první věci pro Jazzovou sekci a potom se odstěhovali do Modřan. Uměli držet jazyk za zuby. Když zemřel Pavel Wonka, tak jeho příbuzným v Hradci Králové zakázali, aby vytiskli parte. Hlásil to Ivan Medek na Hlasu Ameriky. Ráno mi poslal Havel pod krycím jménem „přítel z metra“ vzkaz, abych se o to postaral. V Modřanech už uzavírali sázky, v kolik asi přijedu. Do dvou hodin bylo parte a bratr Wonky si pro něj přijel. Až později jsem se dozvěděl, že je paní Wonkové ani nedovolili rozeslat poštou. Kluci z Modřan byli opravdu stateční, ale podobných hrdinů každodenního života bylo nespočet.
Jan Rychetský
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na ');.
Vložil: Anička Vančová