Trh práce i nemovitostí je začarovaný kruh, pro mladé absolventy téměř bez šancí. Sehnat bydlení a založit rodinu? Utopie! říká čtenářka. Životní K.O.
15.02.2016
Foto: Ilustrační foto pixabay.com
Popisek: Markéta má pocit, že je její situace beznadějná
„Právě jsem si pod jedním z článků přečetla výzvu, a protože mne život více než jen ‘válcuje‘, rozhodla jsem se podělit o svůj příběh,“ píše čtenářka KrajskýchListů.cz Markéta. Je mladá, pracovitá, a přesto má pocit, že nemá šanci na samostatný život. V čem je problém?
„Krátce po maturitě, v září 2013, jsem hledala práci. Netřeba vykládat o složitosti tohoto úkonu, protože každý to ví a nikdo s tím nic nenadělá – nemáš praxi, nechceme tě. Zoufalá a pod velkým tlakem ze strany rodičů snažila jsem se najít práci jakoukoliv. Jako žena kypřejších tvarů a dobré fyzické zdatnosti jsem zkoušela i pracovní místa zdánlivě mužská, kde mne samozřejmě nechtěli. Obvykle proto, že si dříve nebo později začnu na náročnost stěžovat a odejdu, nebo budu chtít na mateřskou. To, že bych ve své situaci dělala opravdu cokoliv a že děti mít nechci (už jen kvůli tomu, že bych je nedovedla zajistit), samozřejmě nikoho nezajímalo.
Našla jsem si tedy alespoň minimálně placenou brigádu. Za čistých padesát korun na hodinu jsem obsluhovala cukrárnu a kavárnu. Práce to nebyla zlá, až na ten plat, se kterým jsem se nemohla uživit – pracovní doba byla maximálně šest hodin denně a musela jsem se střídat s ostatními. Paralelně jsem samozřejmě neustále hledala práci, chodila na pohovory na nejrůznější pozice. Tak namátkou: knihovnice, prodavač/ka v obchodě s knihami, laborant, chemický analytik, obsluha nejrůznějších strojů, prodavač/ka masa a uzenin, kopáč, skladník/ce, dělník/ce, dispečer/ka, operátor/ka výroby, kontorlor/ka... Nikde mne nevzali. O práci jsem zavadila až koncem října, krátce poté, co můj přítel prodělal těžkou operaci nezhoubného nádoru. Kvůli dlouhodobé léčbě a zotavení musel přerušit studium VŠ, ke kterému se už později nevrátil kvůli finančně nezvladatelné situaci v rodině.
Kauza židle
Místo, na které jsem nastoupila 1. 11. 2013, bylo zdánlivě velice lukrativní. Bylo nové a já měla štěstí, že jsem odpověděla jako první. A tak jsem se stala vzorkařem-laborantem. Jakkoliv vznešeně to zní, s chemií to samozřejmě nic společného nemělo. Náplní práce bylo odebírání vzorků doplňků stravy a kosmetických výrobků, které jsem pak posílala do laboratoří. Práce to nebyla jednoduchá, výroba si často dělala, co chtěla, a vedení nad tím mhouřilo oči. Na mne se všichni samozřejmě dívali skrz prsty – taková mladá, a bude kontrolovat lidi, co mají daleko více zkušeností! Náročné to bylo i proto, že jsem musela vstávat ve 3.50 ráno a domů se obvykle dostala okolo 16. hodiny. Navíc jsem stále bydlela u rodičů, v průchozím pokoji se starší studující sestrou, která neměla ani za mák tolerance. Když pak přišel dvousměnný provoz, dostávala jsem se domů až po půlnoci, což byl teprve horor.
Při vzpomínkách na své první zaměstnání ráda připomínám ‘kauzu židle‘. Když jsem nastoupila, neměli pro mne ani stůl ani židli. Jediná židle byla u analytických vah. Byla stará a rozvrzaná, a kdykoliv někdo přišel něco navažovat, musela jsem vstát a dát mu přednost. Vlastní židli mi dali asi po půl roce, a to jen proto, že se někomu z vedení nelíbila a neustále jí padalo kolečko. A takhle to bylo se vším. Po celou dobu jsem tam chodila s tím, že nemám na výběr. Práci jsem hledala dál, smlouvu jsem měla na osm měsíců, tedy do 30. 6. 2014, což byl mezník, do kterého jsem si musela obstarat práci novou.
Mobilheim by stačil, ale…
Tehdy mi dobrou zprávu přinesl bývalý spolužák – uvolnilo se nepedagogické místo ve škole, kam jsme dříve chodili. Příjemné bylo, že již před nástupem mi budoucí nadřízená navrhla, abych si vybrala židli. Finančně jsem trochu poklesla, nicméně se to po několika měsících vyrovnalo. Když jsem za sebou měla zkušební dobu, začali jsme uvažovat o vlastním bydlení. Já pocházím ze středních Čech, přítel ze severních, já mám místo v Praze, on měl tehdy práci v Liberci. Bylo jaro 2015 a začal nový boj. Protože máme dva psy a papouška, do cenově dostupného podnájmu nemůžeme. Byty jsou předražené, domy zbytečně velké a drahé. Dostali jsme tedy geniální nápad – pořídíme maličký kus pozemku a na něj postavíme mobilheim. Ten je pro nás tak akorát, obvykle je v něm kuchyňka, koupelna a jeden nebo dva pokojíky. Taky nás zaujaly moderní mobilní dřevostavby, které se pohybují cenově jen o kousek výš.
První problém nastal, když jsme se poohlíželi po pozemku. Všechny byly zbytečně velké a drahé. Navíc jsme hledali místo, odkud bychom mohli oba dojíždět do práce. A takové se, světe, div se, našlo. Zbývalo už jen vyřešit hypotéku, a tu jsme prostě sehnat nedokázali. Chtěli jsme hypotékou pokrýt pozemek i domeček, a ačkoliv bychom se vešli do 1,2 milionu, neměli jsme statisíce, kterými bychom pokryli 10 až 20 procent rozpočtu. Bylo nám doporučeno vzít 90procentní hypotéku a k ní tzv. překlenovací úvěr. Vše jsme propočítali a zjistili, že bychom to mohli zvládnout. Vzápětí jsme ale narazili na další problém – podle bank není mobilheim nemovitost.
V průchoďáku skončili oba
Stále jsme se nevzdávali. Nalezli jsme dokonce firmu, která by koupila pozemek, postavila na něm dům na klíč, a pak nám jej na splátky prodala. Už jsme se radovali, když přišla další facka – musíte mít bokem nějakých 150 až 250 tisíc, nebo společný příjem minimálně 30 000 čistého. Dokonce i pro případ, že tak velkou sumu nemáte, měla firma řešení – třetí společný žadatel, kterému je pod třicet let a vydělává alespoň tolik, aby to ‘zapláclo‘ zbývající částku do oněch magických třiceti tisíc. V případě, že byste neplatili, neponese žádnou odpovědnost. V čem byl tedy háček? Ten člověk by měl jednou provždy u svého jména ‘spolužadatel‘, a o to menší by pak měl možnosti, kdyby sám chtěl hypotéku nebo půjčku. Ukažte mi jediného člověka, který by to riskoval.
V neutuchajících nadějích jsme pátrali dál, vše pro nás bylo neprůstřelné, ale nevzdávali jsme se. A pak přišla osudová facka. Kvůli zadlužení jednoho člena rodiny přišel přítel o střechu nad hlavou a sám by neutáhl ani ten nejsměšnější podnájem. Koncem léta 2015 jsme tedy v hrůzném úprku pobrali, co na světě měl, a přestěhovali ho do toho mého ‘průchoďáku‘. Dojíždět denně přes 76 kilometrů do práce, kde bral něco kolem 11 000 korun, byl nesmysl, a tak jsme museli zanechat všech nadějí na vlastní bydlení. A začal nový kolotoč.
Další pracovní maraton
V září 2015 neměl můj milovaný ještě odpracovaný ani rok, takže byl z pohledu pracovního trhu absolventem bez zkušeností. Samozřejmě ho nikde nechtěli. První místo, do kterého nastoupil, už od začátku smrdělo. V divné rádoby kanceláři, po třech dnech stále neměl pracovní smlouvu a bylo mu oznámeno, že zaplaceny budou jen hodiny, které odpracoval. Sice tam seděl deset hodin denně, ale prakticky bez práce, protože nadřízený nevěděl, co by mu měl zadat. Měl testovat webové aplikace, ale chtěli po něm, aby si přinesl vlastní počítač, a tak jsem mu půjčila svůj stařičký notebook. Když po něm čtvrtý den chtěli, aby ho tam nechal přes noc pracovat, byl zoufalý. Rozsekla jsem to až já – jedeme tam, notebook vezmem a ty už se tam neukážeš.
A tak hledal práci dál. První, co se tvářilo slušně, bylo takzvané obchodování na burze. Po dvoudenním školení ale zjistil, že jde o obtěžování lidí po telefonu. Čím víc jich ukecáte, tím líp vás pak zaplatí. Když neukecáte nikoho, nedostanete ani korunu. Třetí firma měla podmínku, že nejprve bude přijat jenom na dohodu o provedení práce. Po necelém měsíci však od kolegů zjistil, že zaměstnavatel neplatí, pokud zaměstnanec neudělá obrat alespoň 30 000 korun. Nezbylo tedy než odpracované peníze vymáhat telefonicky a e-mailem, pod hrozbou právního řízení. Po dvouměsíčních tahanicích obdržel zhruba 7000 korun. Kromě tohoto ‘přilepšení‘ jsme celou dobu žili pouze z mých příjmů, tedy z 11 000 korun, a měli jsme pár tisíc, z nichž jsme občas čerpali na nečekané výdaje. Koncem roku 2015 přítel konečně našel slušné zaměstnání u pošty, jeho výdělek by měl činit zhruba 10 000 korun čistého. Přesto není vyhlídka na vlastní bydlení reálná.
Nezbývá než doufat v zázrak?
Střecha nad hlavou je to nejzákladnější, co by měl každý mít. Každý by měl mít co jíst, do čeho se oblékat a mít kde spát. Nejsmutnější na tom celém je, že právě tyhle nejzákladnější věci jsou pro nás téměř nedosažitelné, přestože jsme oba zdraví, mladí a pracující. Nemáte-li známého, který vám dohodí dobré místo, nebo bohaté rodiče, kteří vám něco naspořili, jste v podstatě v koncích. Ať děláte cokoliv, musíte jen sklonit hlavu, vzít špatně placenou práci a doufat, že jednoho dne přijde zázrak a budete mít konečně onu magickou sumu, se kterou se můžete posunout dál. Nebýt mých rodičů, kteří se nad námi slitovali a nechali nás bydlet v onom průchoďáku, neměli bychom kam jít. Z čistě materiálního hlediska jsme vlastně bezdomovci. A to jsme mladí, pracující, pilní a zdraví lidé. Nemůžeme však být patřičně produktivní kvůli tomu hroznému začarovanému kruhu, kterým trh práce a trh nemovitostí je.
Všem lidem, kteří si to přečetli, přeji, aby měli větší štěstí a aby mohli spokojeně a šťastně žít. Není nic horšího, než když už nevíte kudy kam, ačkoliv se snažíte, co můžete. A jestli vám někde kousek toho štěstí bude přebývat, dejte nám vědět! Markéta"
Čtěte také:
Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh na
Vložil: Adina Janovská