Legendární Uličnice, Věra Ferbasová, doplatila na politiku. Jak si na herečku komunisté došlápli a proč zemřela opuštěná? Tajnosti slavných

Foto: Reprofoto Filmové fotosky

Popisek: Ve 30. letech patřila Věra Ferbasová k nejslavnějším filmovým hvězdám. Po válce však doplatila na politiku a před kameru se vracela jen velmi pozvolna.

Proslula svou bezprostředností a smyslem pro humor, byla beze sporu nejtemperamentnější a nejusměvavější herečkou první republiky. O Věře Ferbasové nikdy nekolovaly pomluvy ani pikantní historky, jako jedna z mála odmítla za války hrát v německých filmech. Přesto jí v soukromí leckdy do smíchu moc nebylo.

Křehká blondýnka s tváří naivky a očima panenky-mrkačky se stala největším ženským komikem zlaté filmové éry první republiky. Když se po letech odmlky vrátila na přelomu 50. a 60. let před kameru, většinou ji v drobných roličkách nikdo nepoznával, i když dál udivovala svou čilostí a šibalským pohledem. Neměla však děti, a tak ke konci života zůstala úplně sama, a když zemřela, několik dní si toho sousedé ani nevšimli.

Jak se sekretářka stala herečkou

Nezapomenutelná Uličnice se narodila 21. září 1913 v Sukoradech u Jičína, v rodině středoškolského profesora. Ve druhé třídě se s rodiči přestěhovala Plzně, kde její otec učil na střední škole – k jeho žákům patřil mimo jiné nezapomenutelný herec Miroslav Horníček. Na gymnáziu okamžitě přebrala ve třídě úlohu, kterou později ztvárnila i před kamerou – pozici nejbujnějšího děvčete ze třídy, které si rychle stane šibalskou a neposednou studentkou, starající se o zábavu ostatních. Přesto byla velmi oblíbená, a to stejně spolužačkami jako profesorkami. Na jednom tanečním večírku však ztratila pojem o čase, přetáhla večerku a byla z gymnázia vyloučena.

S Hugo Haasem v komedii z roku 1938 Andula vyhrála

Z míry ji to ale nevyvedlo. Okamžitě přestoupila na obchodní akademii, kde se naučila psát na stroji a stenografovat, což se jí později hodilo i u filmu. Měla ale tenkrát i jiné radosti, například vyhrála soutěž o královnu krásy a jako Miss Plzeň ji vozili po městě v ozdobeném kočáře. Stenografie se jí hodila, když se po maturitě ucházela o místo sekretářky v Divadle Vlasty Buriana. Když ji sám Vlasta Burian zkoušel, zkoušku prý zakončil slovy: „A co kdybys to, holka, zkusila na jevišti?“

Z nejistoty se zrodila komička

A stalo se. Věra zaskočila ve hře Pronajme se balkon za populární Anny Ondrákovou, která náhle onemocněla, a měla překvapivý úspěch, který pramenil především z její bezradnosti. Diváci se bavili tím, jak zmateně hledala skuliny mezi texty ostatních herců, kam by se svou replikou vstoupila. Nakonec prý scéna skončila tím, že mrskla kabelkou o zem a opustila jeviště za jásotu publika, které se domnívalo, že vše bylo přesně nacvičeno. Zrodil se typ potřeštěné komičky, kterého filmaři využili a možná až zneužili.

S Oldřichem Novým v roce 1939 v komedii Dědečkem proti své vůli

Ferbasová byla prostě taková. Na potřeštěného žabce se chodilo a ona ho hrála do omrzení. Před kamerou dostala první štěk ve dvaceti letech v romantickém hudebním filmu V tom domečku pod Emauzy, k němuž napsal scénář tehdy slavný český písničkář Karel Hašler, a stala se jednou z nejoblíbenějších komediálních hereček 30. let. I když ji kritika často ‘stírala‘ za různé nedostatky, nedala se odradit, a výsledkem byly kasovní úspěchy, od Mravnosti nade vše přes Uličnici až po film Panna. Ferbasové se šily role přímo na tělo a není zanedbatelné, že jejími filmovými partnery byla taková jména jako Karel Lamač, Vladimír Borský, Hugo Haas, Oldřich Nový, Raoul Schránil, Ladislav Boháč či Jiří Dohnal, s nímž hrávala nejčastěji.

Z hvězdy ženou v domácnosti

Provdala se za architekta Josefa Pálku a ani její svatba se neobešla bez komicko-dramatické předehry. Vpředvečer svatby totiž Věra hrála v jednom moravském městečku, kde s ní byl i její snoubenec, a měli dojednáno, že je po představení jeho známý doveze k vlaku. Jenže nedorazil, a tak byl narychlo probuzen majitel místní autodílny a riskantní jízdou je dopravil k vlaku. Spoj měl naštěstí, jak už to tak za války bývalo, zpoždění. V Praze se pak konala velkolepá svatba, vdávala se přece filmová hvězda.

V roce 1942 s Vilémem Prunerem ve filmu Zlaté dno, který se stal nadlouho jejím posledním

Až do roku 1942 hrála temperamentní blondýnka ve více než čtyřiceti filmech. Poslední byla komedie Zlaté dno, v níž už pouze sekundovala Vlastu Burianovi, a pak jako když utne. „Němci si přáli, abych hrála v německých filmech, což jsem pochopitelně nechtěla. Tak to nakonec vyřešil můj manžel, který řekl: Ne, když jsi vdaná, nemusíš hrát vůbec. A tak jsem už od roku 1942 nehrála v ničem,“ vysvětlila své válečné odmlčení v rozhovoru pro Pozitivní-noviny.cz.

Osudový přešlap, který vůbec nevyzněl komicky

Nějakou dobu po válce za ní přišli, že prý by měla také být organizovaná. „Já politice nikdy nerozuměla, a tak, protože jsem bydlela na Václavském náměstí, šla jsem se přihlásit tam, kam jsem to měla nejblíž – do strany národně sociální…“ prohlásila v rozhovoru s Ondřejem Suchým. Ať už to byla pravda, či nikoli, výsledek byl jednoznačný – dopustila se tím neodpustitelného přešlapu, který následně ani trochu nepřipomínal vtipnost jejích filmových kotrmelců.

S Ladislavem Peškem v legendární komedii z roku 1936 Uličnice. Nebýt filmů pro pamětníky,
diváci by na ni bývali téměř zapomněli.

„Brzy nato nám zkonfiskovali majetek, sebrali byt, zaplatili jsme půl milionu pokuty, manžel byl na čtyři roky zavřenej, a když jsem se odstěhovala k mamince, u které tenkrát bydlel také můj bratr s rodinou, vystěhovali nás nakonec i z bytu maminčina, ačkoliv ta neměla s politikou nikdy nic společného,“ vzpomínala herečka na nejkrušnější životní období. „Nabídli nám bydlení na slezských hranicích – jednu místnost, bez sklepa a bez půdy. Do čtrnácti dnů se vystěhovat. Matka se z toho roznemohla, takže nám to nakonec prodloužili ještě o týden. Pak jsme se odstěhovali do Nového Jičína a tam teprve sháněli nějaký byt.“

Zdlouhavý a nenápadný návrat

Od poloviny 50. let žila Věra Ferbasová se svým manželem v Ládví u Prahy v domku, který kdysi užívala jako letní byt Růžena Nasková. Bydleli tam s kocourem Rumcajsem a psem Hafíkem. Hafík byl ve skutečnosti psí slečna, které se Věra ujala, když ji někdo odložil. Poválečná kinematografie ji zanedbávala, a tak před kamerou znovu stanula až po šestnácti letech a dostala už jenom třináct rolí. Naštěstí byla vynalezena televize, která k ní byla milosrdnější. V 60. letech už to bylo lepší, vrátila se na jeviště Činoherního klubu i k filmu. Jenže ty kvalitnější, Případ pro začínajícího kata a Skřivánci na niti, v nichž si zahrála v roce 1969, skončily v trezoru. Naposledy si zahrála v roce 1974 roztomilou tetičku Luďka Soboty v komedii režiséra Oldřicha Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje. Pro ni to byl projekt poslední, pro scenáristy Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka první.

S Jiřím Sovákem v roce 1964 v krimikomedii Čintamani & podvodník

Paní Ferbasová byla hodná a až příliš důvěřivá, a tak po manželově smrti přišla nejen o mnoho pokladů, které dům v Ládví skrýval, ale nakonec i o dům samotný. Závěr života prožila v garsonce v paneláku na jednom pražském sídlišti. V poslední hodině svého života byla úplně sama, teprve po pár dnech si sousedé uvědomili, že ji vlastně už delší domu neviděli. Zemřela 4. srpna 1976 v necelých 63 letech a pochována je na hřbitově v Jičíně.

Válcuje vás život, úřady, politici? Pošlete nám svůj příběh  na ');.

Vložil: Adina Janovská