Stanislav Korityák: Inkluzi tu nezastavíme. Komentář
12.10.2026
Foto: Se svolením Stanislava Korityáka
Popisek: Naše předvolební kampaň v Milovicích
O ŠKOLSTVÍ S UČITELEM: Alespoň zatím. Ve volebním klání v Milovicích, které jsem avizoval minule, jsme silně pohořeli, a tak se usměrnění inkluze nekoná. Takže dnes komentář nejen ke školství, ale i k víkendovým volbám, jichž jsem se účastnil.
Popravdě, tento neúspěch v komunálních volbách je pro mě dost překvapivý. Měli jsme výrazně odlišný program než ostatní strany, zaměřený na potřeby rodin s dětmi a na vzdělávání. Přitom jsme kandidovali v jednom z nejmladších měst v zemi. Tento program byl i konkrétní. Žádné obecné fráze typu „chceme moderní školství“.
Naivně jsem spoléhal na racionalitu
V Milovicích je několik základních témat, na kterých se shodnou (skoro) všechny strany – stavba biotopu na koupání, zachování stadionu, výstavba školní jídelny, bytová výstavba a zřízení střední školy (lyceum). Ta jsme měli i my, stejně jako ostatní, a v programu jsme vyjádřili záměr tyto projekty dokončit.
Pak jsme navrhli speciální body, které ostatní strany neměly. Netýkaly se jen školství, a protože by mohly být užitečné i jinde, podělím se. Například městská půjčka na složení kauce za byt s roční splatností ve dvanácti splátkách. Kauce se dnes blíží až k 50 000 korunám a ne každá rodina má tolik peněz (kromě běžných výdajů) k dispozici.
A pak tu máme školská témata. K nim patřilo omezení inkluze, o němž jsem psal minule. Mimo to jsme navrhli jeden kroužek zdarma pro každé dítě. Vycházeli jsme z finského modelu, kde tento koncept funguje, přičemž jsme sledovali tři cíle.
Prvním byla samotná zájmová činnost, druhým včasné podchycení talentů a třetím získání většího množství peněz z rozpočtového určení daní, tzv. dotace na občana. Jedná se v případě Milovic o zhruba 20 000 korun ročně na každou přihlášenou osobu. Odhaduje se, že v Milovicích bydlí dva až čtyři tisíce nepřihlášených osob.
Vzdělávací výsledky dětí nejsou pro mnohé rodiče důležité
To bylo největší překvapení a také naše strategická chyba. Jedna z milovických škol má velice slabé výsledky žáků jak v testování ČŠI, tak také u CERMATU (u přijímaček byli v matematice předposlední z celého okresu). Dali jsme do programu zlepšení jejích výsledků a bezplatnou přípravku z matematiky a češtiny k přijímačkám, dokud se úroveň výuky nezlepší. Nezabralo to.
Mylně jsem předpokládal, že tato informace je pro rodiče zásadní, ale jak se ukázalo, není. Vycházel jsem totiž z uvažování svého a střední třídy obecně, u níž je na vzdělání kladen velký důraz. Nedošlo mi, že žáci, kteří jdou na učňovské obory, žádné zkoušky neskládají a jejich rodičům je to v zásadě jedno.
Ale neuspěli jsme ani u jiných společenských vrstev. Děti výrazně bohatších rodičů bývají na soukromých školách, případně víceletých gymnáziích. Děti ambiciózních rodičů z chudších rodin chodí na gymnázia také, ale dají desítky tisíc korun za přípravku, která dožene to, co inkluzivní základka zanedbala.
Proč není gymnázium cesta pro každého
Já osobně mám s gymnázii problém ve dvou rovinách. První – učí velmi precizně spoustu informací, ale nepropojují je s praxí. Sám patřím k tzv. kinestetickému typu a potřebuji nejen vysvětlit, ale také si věc, o níž se učím, fyzicky „ohmatat“. Proto také učím dílny, kde se princip teorie kombinované s praxí realizuje. Je to známý přístup „hlava – ruka“.
Obdobně to má naše prostřední dcera, která chce být textilní návrhářkou. Bylo mi jasné, že „šprtání“ na gymplu pro ni není. Ne že by na to neměla předpoklady, ale potřebuje propojení teorie a praxe. Proto jsme ji dali na základní školu s rozšířenou výukou matematiky. Ta poskytuje rozumný poměr mezi náročností a praktičností. Nejmladší dcera by asi „gympl“ vyseděla, ale šoupli jsme ji z praktických důvodů do matematické třídy také. Mimo jiné i z důvodu ranního vstávání kvůli dojíždění.
Druhá rovina – na mnoha gymnáziích bývá vysoká míra ideologie a propagandy. Nepřeji si, aby aktivisté z neziskovek ovlivňovali moje děti.
Princip Sparta – Slavia je věčný
Další věc, která mě překvapila, je míra předsudečné nenávisti vůči komunistům, kterou vnímám jako přímý důsledek toho, jak se dnes učí tzv. moderní historie na základě materiálů a školení z neziskovek Člověk v tísni, Post Bellum a jiné - vycházím z vlastní zkušenosti, protože školení pro učitele u ČvT i PB jsem se zúčastnil... Jedná se o speciálně vybíranou špínu, cílící na emoce.
Ukázkovým příkladem je Milada Horáková a komunistické procesy. Člověk v tísni nechává děti „bádat“ (je to badatelská výuka), ale jen s vybranými materiály, které podporují antikomunistický narativ.
Ne tak, že by je nechali hledat souvislosti o Ethel Rosenbergové, která byla ve stejném období a za totéž jako Horáková popravena americkou justicí. V té době byl hon na čarodějnice jak na západě, tak na východě, ale české školy informují o zločinech výběrově. O Rosenbergové ani zmínka.
Nelze přehlédnout podobnost iracionálního kolektivního nepřátelství mezi fanoušky Sparty a Slavie, které má společné rysy jako nenávist ke komunistům. Vidím ho sice poprvé, ale je to… komouš, sparťan, slávista, rusák, žid…
Být komunistou je dnes stejné jako za nacistů Židem
Byl jsem jedničkou uskupení Milovice – město pro život, které sdružovalo členy KSČM, STAČILO! a nezávislé kandidáty. Byla to zvláštní kombinace pravičáka a levicově smýšlejících lidí.
Jsem odpůrce komunismu jako ideologie, ale ne komunistů jako lidí. Současní komunisté s historickými komunistickými zločiny mají stejně společného jako současní Američané s otrokářstvím. Spíše než „třídní boj“ reálně reprezentují věcnou politiku ve prospěch obyčejných lidí.
Je to komické, že pravičák vede levicovou kandidátku, ale má to svou logiku. Chci věci měnit, a proto mám zájem být v exekutivních funkcích. Toto sdružení mi to umožnilo. V ANO nebo ODS bych jako nestraník nemohl být jedničkou.
Druhý důvod byl ten, že mají mezi sebou několik schopných lidí, kteří jsou dobří v oblastech, kterým já nerozumím – územní plánování, čerpání dotací, družstevní výstavba bytů atd. Rád spolupracuji s lidmi, kteří mě v něčem přesahují.
Novodobá hilsneriáda
To mělo v praxi několik důsledků. První – celkem snadno jsem odrážel útoky, že jsme „komouši“. Ovšem následně jsem začal čelit vzkazům typu: „S komunisty se baví jenom bezcenný svině… na takové lidi se má plivat, kdykoliv se ukážou venku.“ Totéž venku – pořezané bannery, obličej politý barvou. Paradoxně barva končívala pouze na mém čumáčku. Má to logiku? Má. Jsem zrádce – kryji komunisty.
Silně mi to připomíná útoky na Masaryka za to, že se veřejně zastal Leopolda Hilsnera, který byl odsouzen k trestu smrti za „rituální židovskou vraždu“, kterou ale nespáchal. Hilsner pověšen nebyl, ovšem Masaryk pak čelil tlaku ulice. V časopise Čas píše: „Nejen studentstvo, nýbrž i universita se podrobila tlaku antisemitské ulice… Vidím ty ustrašené tváře známých; vzpomínám, jak se mně vyhýbali…“
Ač jsme prohráli, své zástupce na radnici mám
Výsledek? Dostali jsme 3,8 % hlasů. To je bída. Ovšem v nedaleké Mladé Boleslavi dostalo obdobné sdružení dvě procenta a Motoristé (kteří jsou mi blízcí) necelá tři procenta. Nevím, zdali nám ta kombinace pravice s levicí víc pomohla, nebo uškodila.
Je totiž zajímavé, že komunistický kolega mě překroužkoval – má stabilní základnu, já jsem byl pro mnohé soudruhy cizí element. A obráceně – měl jsem řadu telefonátů od rodičů žáků, kteří mi říkali: „Co jste nám to udělal? Komouše volit nemohu.“ Škoda, že se kolega nedostal do zastupitelstva. Byl by to člověk na svém místě, i když komouš.
Ačkoliv jsem kandidoval, nevolil jsem jen naši stranu. O své hlasy jsem se podělil s několika lidmi z jiných uskupení, kterých jsem si vážil. Samozřejmě jsem věděl, že tyto hlasy budou chybět u nás. Ale s vědomím, že hlasy mohou fungovat jako „oběživo důvěry“, dal jsem je těm, s nimiž bych po volbách rád spolupracoval. Několik z nich se do zastupitelstva opravdu dostalo. Takže i přes porážku mám na radnici své zastoupení.
Zdroje: České noviny (ZDE), Gabriela Borovcová: Vztah T. G. Masaryka k Židům (ZDE)
_20250101.jpg)
Vložil: Stanislav Korityák