Vzdělávací program jako symfonie. O školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Vzdělávání - ilustrační foto

Včera jsem se věnoval své oblíbené formě wellbeingu – umývání nádobí. Je to dokonalý relax, u něhož vidím okamžité výsledky své práce. To mi ve škole chybí. Poslouchám u toho hudbu.

Tentokrát to byla skladba Palladio od Karla Jenkinse. Při poslechu jsem „po očku“ místo mytí pozoroval dokonalou souhru muzikantů v orchestru – naprosto přesné pohyby v jasně daných intervalech. V tu chvíli mě napadlo, že takto sladěný a propojený musí být i vzdělávací program. Je jedno, zda jej vytvoří škola, nebo se bude jednat o centrální osnovy. Důležitý je funkční výběr učiva, mezipředmětová provázanost a špičkové didaktické zpracování. Zde je skladba:

Učit jako umělec? Nic pro slabochy!

Postřehli jste tu souhru a dokonalost? Není to náhoda. K dokonalosti je nezbytný řád. A řád vyžaduje kázeň jednotlivce. Jak by asi tato skladba zněla, kdyby se každý z muzikantů svobodně projevoval podle svého momentálního rozpoložení a dirigent by „respektoval“ osobnost každého muzikanta? Myslím, že nic moc. Je to naopak, muzikanti se musí podřídit dirigentovi, potažmo skladateli.

V tomto světle nabývá název knihy Roberta Čapka Uč jako umělec naprosto jiný význam. Umělec je člověk, který dílu (hudbě, tanci, soše, obrazu… výuce?) podřizuje sám sebe. Vrcholné umění není žádná „cochcárna“, ale galeje. Umění bolí, potvrdí nám to nejen baletky. Své by nám o malování na stropě Sixtinské kaple mohl povyprávět i Michelangelo, kdyby žil. Umění bolí a vyžaduje často obrovské sebezapření. Je to o vůli. A samozřejmě i o troše talentu.

Každá umělecká disciplína vyžaduje harmonii – i pedagogika

Palladio je skladba, dokončená v roce 1995. Název odkazuje na benátského renesančního architekta Andreu Palladia, na jehož počest ji Karl Jenkins napsal. Dílo ztělesňuje renesanční oslavu harmonie a řádu. Podle Jenkinse hrají harmonické proporce a matematika v hudbě stejně důležitou roli jako v architektuře. Jenkins založil svou hudbu na Palladiových „harmonických matematických principech“.

Přiznávám, že ve mně matematická přesnost Palladia evokuje podobné pocity, jako Toccata a fuga d mol Johanna Sebastiana Bacha. Vždy jsem za předobraz dokonalého vzdělávacího programu považoval bezvadně fungující hodinový stroj, ale došlo mi, že jsem se mýlil. Hodinový stroj možná funguje dokonale, ale stále stejně, zatímco symfonie je při stejné časové přesnosti vícevrstvá (hudební nástroje hrají současně), a navíc proměnlivá – symfonie nevydává stále tentýž tón. V tomto smyslu by vzdělávací program měl být spíše symfonií, než hodinovým strojem.

Psali jsme

Ředitel školy - šikanovaný despota. O školství s učitelem

Jak tuto teorii převést do praxe?

Uznávám, že můj pohled je příliš abstraktní na to, aby se dal zužitkovat při tvorbě skutečného vzdělávacího programu. Chápu jej jen jako příměr, jako etalon kvality, jíž chceme dosáhnout. Je to hvězda, k níž směřujeme a nikdy jí nedosáhneme. Ale aspoň známe směr. To v dnešní době není tak málo. Chápu, že lidé z NPI v těchto dimenzích uvažovat nedokážou. Jsou to jen nádeníci ducha, jimž je jakákoliv vyšší forma myšlení cizí. Dělají, za co jim platí, ale sami sebe nepřekročí.

Omlouvám se za toto poněkud arogantní vyjádření, ale tak to bohužel je. Kdyby byli skutečnými umělci ducha, tak by se buď vzbouřili, nebo z NPI utekli. Opravdu tvůrčí člověk by v tak duchovně sterilním prostředí, jako je Jupovo NPI, nemohl existovat.

Kde beru jistotu pro tak tvrdé odsudky? Strom se pozná po ovoci. Tím je nejen bezobsažný RVP, v němž jsou celé pasáže kopírované metodou Ctrl+C - Ctrl+V, ale i „podpora“ škol, spočívající v „tvorbě“ moderních výukových materiálů, z nichž některé pocházejí z roku 2008. O úrovni práce NPI hovoří i modelové vzdělávací programy – jsou tři a žádný z nich není bez dodělávek učitele použitelný. Pod to by se skutečný profesionál nepodepsal.

Psali jsme

Děti nezanedbávají jen kouřící rodiče s láhví v ruce. O školství s učitelem

Co je tedy potřeba k vytvoření kvalitního vzdělávacího programu?

Těch „ingrediencí“ je několik. Především je nezbytná reálná zkušenost s výukou, odhadem minimálně odučených pěti let, nejlépe na různých typech škol. Myslím, že to je doba, po kterou učitel hledá svůj vlastní styl výuky a díky tomu ví, co funguje a co ne.

Dále by měl mít tvůrce vzdělávacího programu představu, co žáky čeká po ukončení školy. Tím nemyslím jen navazující školu, ale hlavně svět, do kterého děti vstoupí. Svět exekucí, výchovy vlastních dětí, pracovně-právních vztahů atd. 

Také je nutné se zamyslet, k čemu je jaké učivo dobré. Ne vše, co se ve škole učí, využijeme v praxi, ale přesto může mít i zdánlivě zbytečná látka svůj praktický význam. Třeba učení básniček – má smysl? Jistěže ano. Nejen že procvičují paměť, ale usnadňují i vystupování před publikem. Pokud se básničku žák dobře naučí, nemusí přemýšlet, co říci, a soustředí se jen na samotné vystoupení.

Obdobně láčkovci. Nevím, zda jsou nezbytní, ale jsou-li krokem k pochopení vyšších celků, asi se jim nevyhneme. Člověk potřebuje chápat, jak věci fungují. Detaily (láčkovce) sice časem zapomene, ale princip mu v podvědomí zůstane.

V každém případě platí, že pokud po žácích něco požaduji, měl bych vědět k čemu je to dobré – k získání znalostí, k trénování paměti nebo k procvičování logiky. Například.

Psali jsme

Jak vypadá inkluze po čínsku. O školství s učitelem

Čas a vytrvalost – nejvzácnější ingredience každého tvůrce

Když už máme učivo vybrané, je nutné určit posloupnost učiva v rámci všech předmětů a zároveň se podívat, jaké využitelné znalosti žáci získali napříč ostatními předměty. Tím látku navážeme na již existující znalosti a zároveň učivo z jiného předmětu procvičíme. 

Sestavování konceptu je nejnáročnější fáze tvorby vzdělávacího programu. Především časově. Z dob, kdy jsem pracoval na vývoji učebnic, vím, že sestavení struktury učiva (posloupnost osvojování) plus provázání s tematickými celky, s jinými obory atd. v rámci jednoho předmětu, zabere dva až tři měsíce práce na plný úvazek. Žádné psaní po večerech. Píši jen o kostře, nikoliv o podrobném rozpracování učiva.

Taková práce vyžaduje vytrvalost a trpělivost. Pamatuji si, jak jsem na několik slepených archů papíru nalepoval lístečky s učivem, a následně měnil jejich pořadí, protože žákům chybí nějaká znalost, na níž potřebuji stavět. Nebudete tomu věřit, ale opravdu to je „makačka na bednu“.

Nakonec potřebujeme alespoň malý dar od Boha. Schopnost vidět skrz předměty, vidět skryté paralely, nečekané souvislosti a vidět spoje tam, kde ještě nejsou. Ale ruku na srdce – kolik mezi sebou máme pedagogických Jenkinsů nebo Beethovenů? Tak se jim při tvorbě ŠVP alespoň pokusme přiblížit.

Zdroje: Jenkins: Palladio (Concerto Grosso for Strings) - ZDE, Karolína Valalíková: Balet je řehole. Jsem zvyklá tančit přes bolest (ZDE)

Vložil: Stanislav Korityák