Děti nezanedbávají jen kouřící rodiče s láhví v ruce. O školství s učitelem

Učitelské povolání je jediné, ve kterém vás pravidelně hodnotí třicet expertů, kteří si neumí ani zavázat tkaničky.

Tak by se s trochou nadsázky dala popsat situace současného učitele – každý jeho práci rozumí lépe než on. Nejsou to jen malí experti. Dobré rady dostáváme také od velkých expertů, kteří neumějí učit, ale rádi „pomohou“ – od některých rodičů (není jich moc), dobroserů z neziskovek (těch je spousta), poraden, Ministerstva školství, Národního pedagogického institutu a také České školní inspekce.

Doporučení MŠMT nejsou závazná, školy nemají povinnost se jimi řídit

Jedním z oněch rádců, kteří radí, aniž by nesli přímou zodpovědnost za výsledek práce učitele, je MŠMT. To kromě vyhlášek, které jsou závazné vydává tzv. metodická doporučení. Prostřednictvím těchto „doporučení“ Ministerstvo školství učitelům sdělilo třeba to, že za neodevzdaný úkol nelze dát žákovi pětku, nebo požadavek, aby školy po nemocných žácích nepožadovaly potvrzení od lékaře (toto doporučení už MŠMT na základě mého podnětu přepracovává).

Zajímala mne závaznost metodických doporučení, která ministerstvo vydává. Nejedná se totiž o zákon ani vyhlášku. Právní odbor MŠMT mi odpověděl nečekaně rychle, hned druhý den, přestože moje žádost nebyla zcela v pořádku, na což mě v odpovědi upozornili (a uznávám, že měli pravdu).

Výsledek?
Metodická doporučení vyjma zákonů, na něž (někdy) odkazují, jsou dobrovolná, takže se jimi ředitelé škol nemusejí řídit.

Od nemyslitelného k povinnému

Všechny tyto rady vytvářejí sice jemný, ale stálý nátlak. Je jedno, zda se jedná o vliv neziskovek, nebo doporučení MŠMT. Učitel nemá čas ověřovat, co je skutečně povinné a co je jen zájem, plynoucí z agendy dané organizace. V důsledku toho na školách fungují mnohé věci, které nejsou dány zákonem a zároveň  jsou hloupé. Až se stanou samozřejmostí, o které se nediskutuje, nebude těžké přeměnit je na zákon nebo vyhlášku. Na tomto principu funguje tzv. Overtonovo okno.

U jednoho „vzdělávacího programu“ jsem se dozvěděl, že k právům dítěte patří přístup k internetu – bylo to uvedeno v pracovním listu pro děti.

Když jsem se jako dohlížející učitel lektora zeptal, kde je ukotveno, odpověděl mi, že u nás nikde, ale ve Finsku ano. Prý se předpokládá, že v dohledné době už to bude uzákoněno i u nás.

Nabonzujte MŠMT!

Jak by ne, když on sám už v tuto chvíli vytváří dětskou nátlakovou skupinu na rodiče. Těm dítě sebejistě řekne, že přístup k internetu je jeho právo, a tak k dané otázce i přistupuje. Efekt spočívá v sebejistotě dítěte a nejistotě rodičů. Kdybych jako učitel nezasáhl, žáci by odcházeli s přesvědčením, že mají právo na přístup k internetu. Mimoto tento člověk vychovává i budoucí voliče, díky nimž něco takového možná bude uzákoněno.

Předpokládám, že na tomto principu funguje také pravidlo, podle kterého škola u propadajících žáků musí prokazovat, že vynaložila maximální úsilí pro předejití jeho „ neúspěchu“ (nemohu být úspěšný v něčem, na co kašlu).

Zjistím, jak to je, ale pokud by se nějaký ředitel chtěl se mnou o dokumenty, které to ukládají, podělit (případně jiné nesmysly z pera MŠMT), budu mu velice vděčný. Když napíšete na Krajské listy, paní šáfredaktorka mi dopis předá. Své zdroje nezveřejňuji, jak můžete vidět v mých článcích, takže se nemusíte bát prozrazení.

Pomáháme dětem, až když jsou „v rozkladu“

Všechny tyto aktivity mají společný jmenovatel, kterým je přenos práv, pravomocí a povinností z rodiny na školu a zároveň „osvobození“ rodičů od povinnosti starat se o své děti. Proč by se o děti nemohla starat škola a neziskovky, že ano? Pro sociální experimentátory žádný problém. Samozřejmě, že se tito dobrodinci starají jen o zanedbané děti z „nepodnětného prostředí“.

Stačí se podívat, kde mají děti bezplatné kroužky, nízkoprahová zařízení a bezplatné svačinky. Toto není všude, jen v určitých lokalitách, přičemž na něco „zdarma“ mají děti nárok až po úplném duchovním ožebračení, kdy se stanou nepřizpůsobivými. Teprve potom jim za veřejné peníze neziskové organizace okázale otevřou svou širokou náruč. Není to o ekonomické bídě, slušně vychované dítě nic zdarma nedostane.

Zamysleme se však, co je to „nepodnětné prostředí“. Prostředí, kde se nevěnují vlastním dětem? A stát, místo aby na lidi, kteří zanedbávají své děti, „zaklekl“, připravuje nejrůznější programy, jak toto zanedbávání kompenzovat a ideálně také zakrýt, aby nás EU pochválila, bez ohledu na reálné dopady.

Vzdělání ve školách jde z výše uvedených důvodů zcela přirozeně na vedlejší kolej,nejsou pro něj podmínky.

Nemá být připraveno dítě na školu, ale škola na dítě

Tento krásně znějící nesmysl jsem neřekl já. Vyšel úst osoby z jisté neziskové organizace, která má dobré kontakty na Ministerstvu školství, ale také v České televizi. Co je podstatné – v tomto výroku se skrývá podstata inkluze a také prapůvod rozkladu vzdělávacích systémů v západní Evropě i u nás. Dítě nikdy není špatné, špatná je škola, která to s ním neumí. Škola podle něj musí umět v jedné třídě pracovat s dětmi, které již umí číst, psát a počítat, společně s dětmi, které neovládají vyučovací jazyk a nemají základní pracovní návyky.

Místo rodičů soudíme učitelky

Dříve platilo, že k jakémukoliv postupu v rámci vzdělávacího systému muselo dítě (žák, student) dosáhnout určité úrovně znalostí a dovedností. Začínalo to ve školce – hygienické návyky atd. Ne že by to hned všechny děti uměly, ale byla jasně daná povinnost rodičů tento stav zajistit. Dnes jsou ve školkách děti, které nemluví ve větách, neutřou si zadek a ani si nedokážou vysmrkat nos.

Místo abychom pevně stanovili podmínky pro nástup do MŠ, a tím rodiče donutili k jejich splnění (jsou to jejich děti), probíhá soud se třemi učitelkami z mateřinek. Mimo jiné proto, že jedna z nich nutila smrkat dítě, které smrkat neumí. Takové dítě ve školce vůbec být nemělo. Jednak není zralé, jednak nakazí spolužáky.

Kdyby školka striktně vyžadovala dodržování určitých hygienických standardů (musí předejít nákaze ostatních – má oporu v zákoně), nemusela paní stát před soudem. Mezi námi, paní učitelky se možná dopustily nějakého přehmatu, ale je to chyba systému. Člověk má jenom jedny nervy. To, že jim inkluze vnutila zcela nesamostatné nebo nezvladatelné děti, není jejich chyba.

Tablet – novodobá chůva

Další problém je, že děti nemluví. Jak by také mohly mluvit, když maminka místo povídání „kouká“ do mobilu a místo hraní dá dítěti tablet s „roztomilými“ pohádkami, kde postavičky místo mluvení vydávají skřeky? Kolik maminek čte dětem z knihy, s očním kontaktem a neverbální komunikací?

Také toto je forma zanedbávání, nejen kouřící rodiče u láhve zanedbávají své dítě. Obojí je „nepodnětné prostředí“. Docela přesný pohled na tento jev má mladý youtuber ZDE.

Němečtí žáci neumí použít toaletní papír

Před nástupem do školy dítě absolvovalo zápis, v rámci nějž škola zjistila, nakolik je zralé a zda splňuje určité penzum znalostí a dovedností – napočítá do deseti, rozezná levou a pravou ruku, má správnou výslovnost atd.

To dnes neplatí. Škola musí přijmout dítě v jakémkoliv stupni zanedbání, přičemž Bekovou novelou zákona byly fakticky zrušeny (velmi omezeny) odklady a zároveň se mají odbourat i přípravné třídy.

Německo je pokroková země, a proto je dávno před námi. Jaderné elektrárny si zavřeli a v důsledku inkluze, tlačené hlava-nehlava, německé děti nezvládají základní hygienické návyky ani ve škole. Obdobný propad se týká i běžné výuky. Ve třídě bez řádu a kázně se nemohou učit ani ti, kteří by něco chtěli umět. Pedagog může dělat buď drába, nebo učitele. Poměr času mezi těmito dvěma činnostmi určuje dobu, po kterou se může věnovat výuce.

Děti, které neumí německy, musí v Rakousku na povinné kurzy o prázdninách

Dnes máme ve školách děti, které česky neumí, což se často řeší tím, že dostanou asistenta, který se s nimi nedomluví, ale byla jim poskytnuta podpora. Zažil jsem to u mongolského dítěte. K čemu mu byla taková asistentka?

Dětí s odlišným mateřským jazykem přibývá. Politici to vítají, protože v nich vidí budoucí plátce kolabujícího průběžného důchodového systému. Neberou ale v potaz, že dítě, které neovládá vyučovací jazyk, nemá šanci něco se naučit. Je pro ně důležitější ideologie inkluze.

Místo aby dětem cizinců poskytli intenzivní jazykové kurzy, oddělené od ostatní výuky, raději je nechají nudit se při výkladu, kterému nerozumí, a budovat společenskou soudržnost. Tyto kurzy mohou klidně trvat pět hodin denně. Při dobré organizaci by se děti nenudily, kromě hovoru, čtení a psaní lze v cílovém jazyce vést tělocvik, zpívat, vařit podle receptů v češtině atd.

V Rakousku už jsou dál, němčina není rodným jazykem žáků poloviny vídeňských škol! Proto tam zavedli dvoutýdenní prázdninové kurzy němčiny, které pod hrozbou pokuty 1000 euro musí absolvovat děti bez znalosti němčiny. Mně to přijde málo, dal bych minimálně měsíc (za dva týdny se jazyk nenaučíte), ale je to lepší než nic. Nějak se začít musí. Doufejme, že realita převáži nad ideologií i u nás.

Zdroje: echo24.cz (ZDE), novinky.cz (ZDE a ZDE), Wikipedia (ZDE), YouTube (ZDE)

 

Vložil: Stanislav Korityák

HP, Pojďme hovořit o školství s učitelem, školství,