Švejkové a svazáci. O školství s učitelem
05.01.2026
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: „Doporučení” není zákon ani vyhláška. Je tudíž nutné ptát se, jaká je jeho právní závaznost.
Minulý týden jsem se zabýval doporučením MŠMT, které fakticky podporuje zanedbávání dětí a nárůst absencí.
Dnes se na tento problém podívám z jiného úhlu pohledu. MŠMT sice vydává nějaká „doporučení“, ale vždy záleží na ředitelích, jak jej „implementují“. Samozřejmě nejen na nich. V jiné situaci je ředitel ZŠ v Chanově a v jiné osoba, která vede aktivistické gymnázium plné novodobých svazáčků, indoktrinovaných „občanským vzděláváním“. Tam se absentuje organizovaně. Třeba za klima.
Kde není žalobce, tam není soudce
Den po opublikování článku jsem datovou schránkou poslal na MŠMT dopis, v němž žádám o neprodlené zrušení uvedeného metodického doporučení. Přiznávám, že jsem něco takového neudělal poprvé. Obdobný dopis předcházel stažení požadavku MŠMT, aby si neočkovaní učitelé sami hradili covidové testy. Tenkrát jsem využil právní analýzu vydanou MPSV, která stanovila, že testy má hradit zaměstnavatel. Usvědčit úředníky MŠMT z porušování zákona nebylo těžké, a proto to šlo rychle.
Odpověď, proč MŠMT porušuje či ohýbá zákony v něčí prospěch nebo neprospěch, je nasnadě: „Kde není žalobce, tam není soudce.“ Platí však ještě jedno pořekadlo, díky kterému je možné ministerské úředníky umravnit: „Košile bližší než kabát.“ Jak jednoduché! Pod každým „metodickým doporučením“ je někdo podepsaný a ten, v případě pochybení, čelí riziku správního nebo trestního řízení. Musí však existovat žalobce, nebo alespoň hlídací pes demokracie, zvaný novinář. Těch je dnes jak psů!
Je rozdíl mezi doporučením a příkazem?
Myslím, že tlačení na osobní zodpovědnost je cesta, jak donutit MŠMT k dodržování zákonů. Chce to však dvě věci – sledovat, co chytrého ministerští úředníci vymysleli, a hlídat, zdali předpis či doporučení není v rozporu se zákonem.
Zajímalo by mě, jaká je právní závaznost „doporučení“. Není to zákon ani vyhláška. Už ze samotného názvu „doporučení“ bych soudil, že je jeho akceptace dobrovolná. Doporučení není příkaz. Má doporučení MŠMT blíže k původnímu významu tohoto slova, nebo k „přátelskému doporučení“ Donalda Trumpa?
Na druhou stranu doporučení z MŠMT se dělí na část informativní, doporučující a závaznou. Závaznou část obvykle (ale ne vždy) tvoří citace zákonů. Zeptám se přímo na ministerstvu, zdali je „metodické doporučení“ právně závazné a zdali ředitelé mohu legálně ignorovat ty části, které nejsou dány zákonem.
Lze jít cestou otevřeného boje, či zdánlivého souhlasu
Došlo mi to při rozhovoru s člověkem, s nímž jsem se setkal při lyžování na Šumavě. Ten věci vidí obdobně jako já, ale nejde cestou přímého odporu. Spíše vezme pokyn na vědomí a zařídí se podle toho, jak sám považuje za správné, aniž by se proti přikázanému nesmyslu nějak vymezoval. Dosáhne svého i bez boje a bez konfliktů.
Ani u mě to není tak, že bych boj vyhledával, ale nebráním se mu. Vždy se snažím vyřešit prohlém cestou smíru. To je onen varovný dopis. Bojuji pouze v případě, kdy jsem si téměř stoprocentně jistý, že úředník pochybil. Jinak se vybrečím na Krajských listech (vy mě politujete) a jdu dál. Neplýtvám energií tam, kde není šance na úspěch.
Pokud se po upozornění rozhodnu zasáhnout, je jasné, kdo za akcí stojí. Řekl bych, že otevřený boj je obecně mužský princip co na srdci, to na jazyku. Ne vždy je to dobré.
Když se z agendy stane zákon
Stojí za pozornost podívat se na přístup neziskovek, které změn dosahují personální korupcí (přátelíčkování) při „pochodu institucemi“. Těmi institucemi nejsou jen ministerstva a úřady, ale také akademické pozice, z nichž následně svůj úhel pohledu (narativ) předkládají nikoliv jako osobní či zájmový, ale jako „vědecký“. Někdy dokonce jako „vědecký konsensus“, stojící na souhlasu několika zainteresovaných (často i finančně) „vědců“. Jakmile se aktivista uchytí na univerzitě, stává se jeho agenda vědou.
Vše se děje v tichosti, někde v zákulisí, kde tito nikým nevolení lidé ovlivňují naše politiky, zákonodárce a úředníky v rozporu s názorem voličů, kteří těmto lidem dali mandát, přičemž „odborný názor“ je odůvodněním ignorace demokraticky projeveného přání většiny voličů. Typickým případem je třeba inkluze nebo zákaz fyzického trestání dětí.
Zatímco já se pod svůj ostře formulovaný text podepíši, neziskovky a neziskovkáři se schovávají za názory „odborníků“ či za „vědecký konsensus“, aniž by se obtěžovaly jména těchto odborníků uvést. Když následně docílí legislativní změny, argumentují slovy „stanoví to zákon“. Vysvětlování už není třeba. Jejich pravda se stala zákonem. V poslední době se s tímto „argumentem“ setkáváme třeba u zákazu trestání dětí.
Řekl bych, že to, co nám předvádějí aktivisté, je ženský princip nepřímého působení, vyhýbající se otevřenému střetu. Na jazyku med, v srdci jed?
Dělej, nebo ti dám podporu!
Když jsem minulý týden psal dopis na MŠMT, uvědomil jsem si, jak různě Ministerstvo školství chápe slovo „podpora“. To byl také prvotní důvod pro napsání tohoto článku. Ke Švejkovi jsme se s kolegou v rámci diskuse dostali později.
Podporou pro zákonné zástupce (už ne rodiče – ani jedna, ani dva) se rozumí povinnost školy netrvat na liteře zákona a reálně existující problém řešit až poté, co „zástupce“ prokazatelně seznámila s jejich povinnostmi, které jsou ve skutečnosti dány zákonem. Je jednou dána povinná školní docházka? Pokud ano, proč bychom se měli ohlížet na to, že některé rodiny nepřikládají vzdělávání velký význam, nebo že rodiče nejsou zvyklí ráno vstávat? Plagova Strategie 2030+ navrhuje, že děti z takových rodin bude někdo do školy vodit. Proboha, proč?!
Oproti tomu podpora škol spočívá zčásti v knížecích radách od lidí z MŠMT, NPI a z neziskovek, kteří toho moc neodučili, ale o to víc mají rad na rozdávání. Druhou formou podpory ze strany Ministerstva školství jsou metodická doporučení, která učitelům říkají, co mají dělat. Jsou to fakticky soubory příkazů, které velice často na školy a na učitele přenášejí povinnosti někoho jiného, kdo si je neplní, obvykle špatní rodiče. Tato forma „podpory“ by se dala charakterizovat slovy: „Dělej, nebo ti pomůžu!“
Bojovat, nebo švejkovat?
Výše jsem popsal rozhovor s člověkem, který má na směřování českého školství velice podobný názor jako já, ale jde cestou švejkování. Hledá cesty, jak se nedostat do přímého konfliktu s nesmysly, které se na české školy valí, a uchránit před nimi lidi, které má pod sebou. To je jedna cesta a je dobrá – dosahuje svých cílů.
Já jdu více či méně cestou otevřeného boje – a svých cílů dosahuji jen málokdy. Je tato cesta špatná? Neřekl bych. Uvedený kolega je schopen udržet v oblasti zdravého rozumu jednu školu, ale neovlivní systém. Pokud by takových lidí byla mezi řediteli nadpoloviční většina, bylo by to vynikající. Kolik je však takových ředitelů doopravdy?
Právě proto, že to nevíme, jsou potřeba i lidé, kteří jdou do otevřeného konfliktu. Mnohokrát neuspějí, ale čas od času se jim podaří alespoň trochu ovlivnit systém, vybudovaný novodobými svazáky z neziskovek a udržovaný demosvazáky z řad učitelů. Podotýkám, že slovem „svazák“ rozumím charakteristiku člověka, nikoliv členství v SSM. Závěr? Musíme bojovat i švejkovat – každý dle svých možností a povahy.
Zdroj:Metodické doporučení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a postihu záškoláctví a omlouvání žáků z vyučování (ZDE)
_20250101.jpg "archiv")
Vložil: Stanislav Korityák