Naděl mi, Ježíšku, sešitek a tužtičku. O školství s učitelem

Milí Ježíšci, kupte svým dětem tužky, pastelky a papíry na kreslení. Jistě tušíte, k čemu je to dobré.

Tento text vznikl na základě rozhovoru na V.O.X. TV s neurologem Janem Stránským, který dlouhodobě zkoumá vliv technologií (i jiných návykových látek) na lidský mozek, především u dětí. 

 

Kde jsme, tam jsme se dostali díky stresu

Byli jsme a vždycky budeme biologický organismus. Budeme vždycky vedeni určitými genetickými parametry. Jakmile uděláme cokoliv pro naše tělo nebo pro naši společnost jako celek, co nám život ulehčí, a staneme se méně diverzifikovaní, tak omezujeme naše geny, což je špatně. Geny přestávají fungovat, když nejsou žádané. My jsme se dostali tam, kde jsme, vlivem stresu.

Optimálně by ten stres měl být pozitivní, ale mnohokrát byl negativní, což je také dobře. Negativní stres je to, co vytváří nové geny, lepší geny. Vytváří silnější mozkové spoje a také více mozkových spojů. Takže pokud za někoho všechno děláme, třeba ve škole, a ten člověk nemusí řešit žádný problém, bráníme mu ve schopnosti naučit se problémy řešit. Když pak takového člověka postavíme před problém bez učitele, návodu nebo počítače, tak jeho mozek nemá žádné „drátování“, aby úkol vůbec mohl začít řešit, a vyřešit jej nemůže.

Dělejme chyby!

Nejšťastnější člověk je ten, který rozumí sám sobě, rozumí tomu, co ho dělá šťastným, co ho dělá nešťastným, a tím pádem se snaží rozumět i tomu, jak přemýšlí. Takový člověk rozhoduje nezávisle, i když třeba rozhoduje špatně. To je také velmi důležité, protože nejvíc se naučíme, když děláme chyby. Platí to z hlediska neurologie, ale i z hlediska vzdělávání.

Nejdůležitější otázka? „Proč?“

Nejúspěšnější výukové metody jsou ty, které se opírají o tzv. sokratovskou metodu, při níž učitel žákovi položí otázku, ale nespokojí se s pouhou odpovědí. Učitele zajímá „proč“. Následně žákovi klade doplňující otázky tak dlouho, dokud žák neřekne „nevím“.

Odpoví-li žák špatně, tlačí jej učitel k hledání příčiny, proč byla jeho odpověď chybná. Učitel prostě mozek žáka tlačí tam, kde ještě nikdy nebyl.

Tím se vytvářejí nervové spoje. My vidíme, jak se na základě tohoto procesu neuronové sítě rozšiřují a mozek se naučí sahat do vzdálenějších částí, aby „rekrutoval“ víc materiálů z té knihovny, kterou má k dispozici.

To je ta nejlepší metoda. Pokud žákovi předložíme hotové informace, mozek se nenaučí nic. Člověk může být na počítači nebo číst, ale pokud informace projde jedním uchem tam a druhým ven, nic se neučí. Informace se musí integrovat, neboli propojit do souvislostí.

Uplatňuje se tento přístup ve školství?

Ano, ale v poměrně výběrovém prostředí. Obecně řečeno se tato metoda používá jen v těch nejlepších školách. Bohužel, tyto školy bývají i ty nejdražší. Stojí to totiž čas, a tedy i peníze. Učitel se musí žákovi věnovat, ale pokud máte 30 studentů, tak učitel může jen těžko pracovat sokratovskou metodou s každým. Na těchto školách jsou třídy o pěti až deseti žácích, kde je na to čas a také zcela jiný přístup. Pak jsou tito žáci velice úspěšní.

Rád bych (já jako Korityák) uvedl na pravou míru chybné tvrzení, že kvalita školství se zlepší, až budou učitelé dostávat nadstandardní platy. Není to pravda, i když bych takový plat rád pobíral.

Pokud dám víc peněz špatnému učiteli, na kvalitu jeho výuky to vliv mít nebude. Nikdo nepřekročí sám sebe. Za druhé – tyto peníze je nutné využít na dělené třídy, ideálně rozdělené podle schopností žáků.

Mylné je také přesvědčení pana Plagy, že motivační platy přivedou do škol schopnější lidi. To by mohla být pravda za předpokladu, že by školy byly vystaveny tržnímu prostředí a musely podat nějaký měřitelný výkon. Pak by měli ředitelé důvod přijímat ty nejschopnější. Pokud nebudou vymáhány výsledky, skončí to přijímáním kamarádíčků a poslušných, přičemž k tomu přispěje i Plagův kariérní řád.

Nikde na světě se svým školstvím nejsou spokojeni

Ať se zeptáte kdekoliv po světě, všude vám řeknou, že sokratovský přístup je dobrý, ale hned druhým dechem dodají řadu důvodů, proč to není možné. Tyto důvody jsou založeny na realitě škol – nejen českých. Sokratovsky mudrovat prostě nelze ve škole, kde máte děti s IQ 80.

Je možné něco takového realizovat v běžných školách? Ano, ale…

Já s tímto přístupem k výuce určitou zkušenost mám. Mohl jsem si to dovolit v době, když jsem vyučoval na uměleckoprůmyslové škole v Turnově v dílnách odlévání kovů. Měl jsem ve třídách pět až devět žáků a učilo se v několikahodinových blocích.

Důležité je vědět, že při výrobě pískových forem bývá ticho, takže si lze se žáky povídat. Do ŠVP pro umělecké odlévání jsem napsal, že každý student za pololetí přečte dvě knihy, životopis slavné osobnosti a jedno dílo ze světové klasiky. Shakespeare, Tolstoj, Goethe, Dostojevský... Po mírné vzpouře studentů, kteří knihy nechtěli číst (vedení až po stížnostech zjistilo, že podepsalo povinnou četbu v rámci odlévání kovů), jsme si o knihách popovídali, a následně společně jeli do divadla.

Žáci tím získali určitý filozofický nadhled, na životopisech si ověřili, že jakákoliv vrcholová činnost je řehole, a také získali určitý pocit výjimečnosti oproti studentům z jiných oborů.

Nezáleží jen na učiteli, ale i na žácích

Je však důležité si uvědomit, že nejde pouze o počet žáků, ale také o jejich mentální a sociální potenciál. S dětmi bez pracovních a sociálních návyků, s nulovou podporou v rodině, nedosáhneme dobrých výsledků, i když jich bude ve třídě pět.

Tento přístup si do jisté míry mohu dovolit i na běžné základce v rámci dílen. Zčásti proto, že je tato výuka dělená, takže mívám ve třídě do patnácti žáků. Co ještě je potřeba? Mám připraveno několik prací, přičemž část z nich spočívá v hloupém natírání, řezání a broušení, tím zaměstnám slabé žáky, takže neruší. Další skupinu tvoří práce podle technického výkresu, to je relativně přesná práce, ale bez přemýšlení.

Nejšikovnější žáci dostanou „problém“, který mají vyřešit. Třeba navrhnout a vyrobit držák na papírové utěrky nebo vyrobit počítadlo ke stolnímu fotbálku na školní chodbě.

Jak tam ta kola upevníš? „Nějak.“

Dříve než mě někdo obviní z diskriminace, dodávám, že práce si žáci vybírají sami. I to „tupé“ broušení, natírání atd. Problém je, že v některých skupinách se nenajde nikdo, kdo by stál o práci, u které se musí myslet. Zároveň musím konstatovat, že drtivé většině dětí chybí logické a konstruktivistické myšlení. Problémy řeší slovy: „Nějak to tam přidělám.“

Žáci třeba vyrábějí káru. Nechám je nakreslit plánek. Na něm ale chybí rám a kola jsou umístěna ve vzduchu. Zeptám se, jak budou kola upevněna k podvozku. Obvykle dostávám odpověď: „Nějak.“

Následně těmto žákům pustím videonávod na YouTube a nechám je vypozorovat, jak jsou kola upevněna, a také dostanou za úkol podívat se, jak je řešeno řízení. Věřte, nebo ne, ale ani to některým žákům nestačí!

Zakažte počítače ve školách! doporučil Karolinský institut

Je třeba vrátit se k tužtičce a papíru a k dialogu mezi učitelem a žákem, který prokazatelně funguje lépe, co se týče všech standardních parametrů ve školství. I OECD říká, že je čas odvrátit se od jakéhokoliv důrazu na počítačovou výuku a vrátit se k výuce tradičními metodami, tedy dialogem mezi učitelem a žákem, psaní tužkou na papír.

Žádná studie v žádné zemi neprokázala, že učit se cokoliv přes počítač je lepší, než číst z knihy a učit se od učitele. S výjimkou počítačově daných disciplín, jako třeba počítačová grafika. Počítače nepřinášejí do běžné výuky nic pozitivního. Toto jsou tvrzení pana profesora Stránského, ale jako praktik je musím potvrdit.

Berte tužtičku a papírek jako nadsázku, byť vážně míněnou

Tužtička a papírek stejně jako telefon nebo počítač jsou jen nástroje. Některým dětem poslouží k nakreslení návrhu obrazu či plastiky, jiným k návrhu police nebo bomby, kterou vyhodí školu do povětří.

Mějte na paměti, že k dotažení nakreslených myšlenek je potřeba dítěti dát k dispozici další materiál, který potřebuje k realizaci myšlenky. Barvy a plátno, skicák, hlínu a špachtle nebo vrtačku a šrouby.

Nenechte se zmást. Tužka se hodí pro každé plánování, je to ten nejpřímější prostředek na utřídění a zpracování myšlenek. Není to tak dávno, co jsme se ženou nechali dcerám pětistovku a odjeli na půl dne pryč. Holky si tužkou zapsaly telefonní číslo, adresu, kam pizzu doručit, a také způsob platby. Nebylo to bez komplikací, ale dcery nehladověly. 

 

Vložil: Stanislav Korityák

HP, Pojďme hovořit o školství s učitelem,