Že mě při vyšetření čeká „osahávačka“, jsem věděl... Pojďme hovořit o školství s učitelem
03.02.2025
Foto: Ilustrační foto Pixabay
Popisek: Změna pohlaví není možná, lze jen změnit vzhled
Jen málokterý rodič si dovede představit, že jeho dítě dojde k přesvědčení, že je opačným pohlavím, než je jeho skutečné biologické. Přesto toto nebezpečí reálně existuje. O jak vážný problém se jedná, jsem si uvědomil po přečtení knihy Nevratné poškození od americké novinářky Abigail Shrier. Velice doporučuji si ji přečíst.
Ale nečetl jsem jen tuto knihu. Poslechl jsem si rozhovory s českými transdětmi, s jejich rodiči a také s lékaři, kteří tyto změny podporují. Právě nutnost prostudovat obrovské množství materiálů byla příčinou týdenního opoždění tohoto textu. Tímto se čtenářům omlouvám. Nechtěl jsem, aby článek byl jen výsledkem mého konzervativního myšlení.
Nárůst počtu dětí, které se identifikující jako trans, je alarmující
Hned na začátku upozorňuji, že paní Abigail Shrier se zabývala především dívkami. Proto je většina informací, jež cituji, vztažena k ženám. Mezi lety 2016 a 2017 v USA vzrostl počet operací biologických žen, souvisejících s genderem, čtyřnásobně, což představovalo 70 procent všech takto motivovaných operací. Obdobně ve Spojeném království. Tam v roce 2018 vzrostl počet případů, kdy dospívající dívky vyhledaly genderovou terapii, o 4400 procent!
Dr. Lisa Littman analyzovala 256 podrobných zpráv od rodičů dětí, které se identifikovaly jako trans. Analýza odhalila, že 65 procent adolescentních dívek objevilo transgender identitu až v dospívání. K tomu obvykle došlo po delší době, strávené na sociálních sítích. Dále zjistila, že výskyt transgenderové identity ve skupinách přátel těchto dívek na sítích byl až 70x vyšší, než se očekávalo. Zde doplňuji, že lékaři odlišují trans identifikaci v raném dětství od identifikace, vzniklé v pubertě. Identifikace v dětství je podmínkou pro lékařské uznání trans identifikace. To ovšem adolescenti, usilující o změnu pohlaví, vědí.
V současnosti se ve Velké Británii identifikují jako transgender dvě procenta středoškoláků, z čehož tři čtvrtiny tvoří dívky. To je nárůst o 4000 procent. Vychází tak jeden transgender na dvě školní třídy. Ve škole o 500 dětech by takových dětí mělo být statisticky deset! Nárůst počtu dívek, které se takto identifikují, je patrný i v USA. V roce 2016 tvořily operace pohlavních orgánů biologických žen 46 procent operací. O rok později už tvořily 70 procent operací.
Na internetu se děti učí, co mají říkat u lékaře
Doktorku Littman, kterou autorka knihy cituje, zaujal především společenský aspekt transdiagnózy. To, že se tento jev šíří na sociálních sítích ve skupinách „přátel“, naznačuje, že se může jednat o problém sociálního rázu. Proto začala Dr. Littman sledovat dívky, trpící mentální anorexií, která také vykazuje znaky společenského jevu. Zároveň o ní nelze tvrdit, že je anorektička uzavřena ve špatném těle. Nebo ano? Ano, i v tomto případě je chyba na straně těla – z pohledu pacientky. Z pohledu medicíny je však chyba na straně duše, proto se jí říká „mentální“ anorexie.
Dr. Littman zjistila, že i anorektičky se setkávají na online fórech, kde si předávají informace, jak ošidit sebe, rodiče a lékaře. Například rada rozkrájet jedno jablko na více dílků a postupně je jíst celý den. Rodičům je zase určena umazaná miska od jídla, zanechaná na stole. To proto, aby neměli podezření, že dcera nejí.
Obdobně si mladí translidé předávají informace, co říct při vyšetření lékaři, jak se oblékat, jak si stahovat prsa, jak proměnu utajit před zaostalými rodiči atd. Nutno podotknout, že americké školství děti před rodiči chrání už od dvanácti let. Říká se tomu „bezpečné klima“. To je povědomé i českým učitelům. Sám jsem přednášku na téma „bezpečné klima“ absolvoval, jak jinak než od neziskovky. Od stejné neziskovky, která na téže škole proškoluje bez souhlasu rodičů děti. Tomu se zase říká „prevence“.
Přání jako diagnóza? U některých lékařů ano...
Protože mne téma opravdu zajímá, hledal jsem informace i z jiných zdrojů. Poslechl jsem si desítky rozhovorů s translidmi a s transdětmi na youtubovém kanálu nazvaném V Tranzu. Zhlédl jsem tolik dílů, že mi algoritmus YouTube sám nabízí další.
Musím uznat, že kanál poskytuje objektivní a vyvážené informace. Tedy s jednou výjimkou. Vytrvale tam plivou na „odpadlíka“, který genderovou mašinérii kritizuje. Současný tlak se jinak než mašinérie nazvat nedá. Tlačí se do školek i do škol.
Několik videí s tímto hochem jsem viděl a musím konstatovat, že se vyjadřuje velmi decentně. Určitě jemněji než já. Nelze tedy hovořit o nenávisti k „transkomunitě“, jak je prezentován. Kritika není nenávist. Nenávistný nejsem ani já. Pouze si nechci nechat upřít právo kriticky myslet.
Někdy se tranzice povede...
Rozhovorů jsem na tomto kanálu zhlédl mnoho. Řekl bych, že někteří z vystupujících byli ne zcela vyrovnaní jedinci, kteří nevěděli zcela přesně, co chtějí. Pak tam byl hoch, přeoperovaný na dívku, který si říkal Ema. V tomto případě jsem viděl vyrovnaného a šťastného člověka (jiní také tvrdili, že jsou šťastní, ale řeč jejich těla hovořila o opaku). Musím přiznat, že je slečna Ema opravdu kočka a vyzařuje z ní klidná síla. Přestože je jako žena přesně můj typ, nedovedu odpovědět, zdali bych s ní mohl hypoteticky žít (nechme stranou můj věk a její preference).
Určitě bychom si asi dokázali dobře popovídat, klasického sexu je asi také schopná, jen by nemohla mít děti. Neplodnost sama o sobě by pro mne u biologické ženy nebyla překážkou k soužití. Jak bych se k tomu stavěl v daném případě, netuším. Neznám její povahové vlastnosti, ale v případě, že bychom „si sedli“, je možné, že by chemie zafungovala. Zvlášť pokud bych nevěděl, že Ema není tak úplně žena. Co bych dělal po velkém objevu? Vážně nevím.
Tato úvaha je možná hrozná, ale z filozofického hlediska zásadní pro samé pochopení podstaty transsexuality. Byl bych schopen Emu, i s vědomím, kdo je, vnímat jako ženu?
Pak tam byly rozhovory se dvěma hochy, kteří si tranzici po odebrání pohlavních orgánů rozmysleli. Zůstanou do konce života neplodní. Oba jsou se svým osudem smířeni. I z nich je cítit klid, ale jeden z nich si dovolil vyjádřit se kriticky o transmašinérii (tou není jen komunita, ale i lékaři a média).
Také jsem si poslechl rozhovor s paní doktorkou Petrou Vrzáčkovou. Tou začnu. Její názor jsem považoval za seriózní do okamžiku, kdy prohlásila, že by lékař měl respektovat pacientova přání. Přát si lze větší nebo menší prsa v estetické chirurgii, ale při léčbě si pacient může přát maximálně uzdravení.
Tady přijdou klienti a řeknou: „Hele, já chci to, to, to...“
Paní doktorka Vrzáčková asi netuší, že se její názor shoduje s postřehem Abigail Shrier, autorky knihy Nevratné poškození. Ta si totiž všimla, že změny pohlaví jsou jediným oborem (vyjma plastické chirurgie), kde diagnózu neurčuje lékař, ale pacient.
Paní doktorka Vrzáčková to v rozhovoru potvrzuje – stopáž 36:50: „Tady přijdou klienti a řeknou: Hele, ja chci to, to, to, prostě, jsem na to ready, připravenej, co mám ještě udělat, aby to bylo v pořádku, a to je úplně jiná spolupráce. Je to prostě fakt moc hezký. Není to pro lidi, kteří si myslí, že doktor je ten ředitel, který řekne: Ty budeš dělat to, to, to…“ Pochopitelně. Své „to, to, to“ říká dítě doktorovi.
Nejedná se o nějakou nešťastnou formulaci. Ve 37. minutě toto tvrzení paní doktorka opakuje: (doktor by měl) „...dost nechat na tom klientovi – zodpovědnosti, rozhodování, tak, aby měl dostatečné informace, a ten klient se potom rozhodl sám.“
Doktor má být dle paní doktorky tím, kdo zajistí, že proces tranzice bude pro klienta co nejbezpečnější. Zcela však opomíjí otázku samotného stanovení diagnózy. Je bezpečná sama indikace změny pohlaví? Kdo objektivně posoudí, že je muž zajat v kleci ženského těla, či naopak? Opravdu stačí subjektivní pocity pacienta?
Ručí za diagnózu lékař, nebo pacient?
Jsou případy, kdy sexuolog, psycholog, psychiatr a také celá lékařská komise doporučili operační změnu pohlaví. V podstatě tak rozhodli na základě tvrzení klienta (vyjma fyzických vyšetření). Pak ovšem klient zjistí, že se mýlil a že druhým pohlavím není, být nechce, a domáhá se zpětné změny pohlaví, tzv. detranzice. Kdo zodpovídá za chybnou diagnózu? Medicínsky nevzdělaný klient, nebo odborníci s doktorskými, docentskými a profesorskými tituly?
Není vůbec podstatné, co lékařům klient říkal při vyšetření. Laik může lékaři tvrdit, co chce, neodpovídá za diagnózu. Odborník je lékař. Uvedu příklad ze stomatologie. Někdy se stává, že má člověk pocit, že jej bolí zub nahoře, ačkoliv nemocný je zub dole. Je na lékaři, aby určil, ve kterém zubu je zánět, a případně jej vytrhl. Kdyby vytrhl zdravý zub, který mu ukázal pacient, pak by se dopustil lehkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Pochybuji, že by před soudem obstál argument, že mu pacient ukázal nesprávný zub.
Stejným způsobem by měla být posuzována chybná diagnóza v případě tranzice. Jen by se nejednalo o lehké ublížení na zdraví, ale o těžké ublížení na zdraví s trvalými následky. Zohavené tělo a trvalá neplodnost nejsou malým zásahem do života mladého člověka. Lze tento stav nazvat jinak než nevratné poškození?
„Nakresli panáčka!“ Doktor, kterého obalamutí puberťák, je hloupý...
Když jsem poslouchal výpovědi dětí (většina začala okolo 14 až 15 let), byl jsem fascinován primitivností metod vyšetření, které využívají lékaři. Dát internetem proškolenému puberťákovi úkol, aby nakreslil člověka, přičemž puberťák ví, že k dosažení cíle je nutné nakreslit osobu toho pohlaví, kterým se chce stát, je nebetyčná hloupost. Mladiství tento postup opakovaně zmiňují u pana doktora Weisse. Počítá pan doktor s tím, že mu pacienti říkají to, co chce slyšet? Jiné otázky: Když se mi rozbije pračka, vím, jak ji opravit. Ano/ne. Kdybys byla novinářka, o čem bys psala? O autech, nebo o kosmetice?
Co je to za lékaře, když si jej „namaže na chleba“ puberťák pomocí informací z internetu? Mám pocit, že v danou chvíli nepracuje doktor s klientem, ale klient s doktorem. Tato diagnostika (nakresli strom, nakresli panáčka) se dříve užívala ke zjištění školní zralosti dětí, přestupujících ze školky do školy. Ale přijít s něčím tak průhledným k mazanému adolescentovi? Doktor, kterého obalamutí puberťák, je hloupý.
Diagnostické metody by měly být natolik sofistikované, aby odhalily skutečný stav věcí a nebyly ovlivnitelné záměry klienta. To je vážný problém současné psychologie a psychiatrie obecně. Třeba průzkum, podle kterého trpí 40 procent deváťáků depresemi, vznikl pomocí dotazníků, které vyplňovali sami žáci, aniž je viděl lékař. Dokáže deváťák odlišit depresi od „depky“? Jak vidíte, nezletilé děti stanovily široce publikovanou diagnózu pro celou skupinu populace!
Dva případy špatně stanovené diagnózy za všechny
Poslední, o kom dnes napíši, budou dva hoši, Tobiáš a Daniel. Oba byli přeoperováni na ženu. Poté zjistili, že to byla chyba. U obou je zajímavé, že pocházejí ze silně náboženského prostředí. Začnu smířlivějším Tobiášem.
Tobiáš popisuje jako součást vyšetření „osahávačku“. Že jej u daného konkrétního pana doktora čeká, předem věděl. Hoch také přiznává, že věděl, že za správné dívčí oblečení dostane „bonusové bodíky“. Tak se správně oblékal. K vyšetření v čase 36:30 rozhovoru uvádí: „Říkal jsem, co chtěl slyšet.“ Opět se ptám: Jak je možné, že pacient ví, co chce lékař slyšet? Vždyť ten pacient má lékaře zanalyzovaného dříve, než přijde do ordinace. Z mého pohledu je to čisté diletantství.
Změna pohlaví není možná, lze jen změnit vzhled člověka
Obdobně hovoří i druhý z hochů, Daniel. O tom, co je třeba říkat, věděli fakticky všichni vystupující na kanálu V Transu. Daniel se také smířil s tím, že nebude mít děti, ale rozhodl se varovat před diletantstvím v bílých pláštích ostatní. Konec konců byly časy, kdy nám lékaři, jako zdravé, doporučovali i cigarety. Pokud by nějaká škola chtěla osvětu o této problematice, doporučuji požádat o přednášku Daniela Blacka.
Daniel vylovil ještě jeden postřeh – pravdivý. Že totiž muže na ženu nelze přeoperovat. Lze změnit jen vzhled. Jak vypadal Daniel Black jako Daniela Černá, se můžete podívat ZDE. Žena je neskutečně složité stvoření (po všech stránkách), se spoustou funkcí, z nichž nejdůležitější je reprodukční schopnost. Tu současná medicína neumí zajistit. Obdobně prsa. Možná budou hezká, ale nikdy nebudou kojit. Mám pocit, že se velmi neuměle pleteme Bohu do práce. Je-li to nezbytné, dělejme to. Ale dejme si tu práci, aby nedocházelo k chybám.
Zdroje: Abigail Shrier: Nevratné poškození, Petra Vrzáčková: Jak probíhá tranzice u mladistvých? V Transu (youtube.com)
_20250101.jpg)
Vložil: Stanislav Korityák