Chybí nám životní rytmus aneb Utápíme se v bezbřehosti. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Stanislav Korityák

Popisek: Ježíš a čas

Mé články vycházejí obvykle v pondělí. Když jsem si po nahlédnutí do kalendáře uvědomil, že jeden z článků má vyjít den před Štědrým dnem a druhý den před Silvestrem, tak mi došlo, že témata těchto dvou článků by měla být sváteční, nadčasová, důstojná a přitom zůstat „školská“. To je velice těžké zadání. A přece splnitelné!

Položil jsem si totiž otázku, co je podstatou vánočních svátků. Samozřejmě narození Ježíška, dárky, pocit pospolitosti, mír, a i když to tak nevypadá, i odpočinek. To je ta chvíle, kdy máme vše hotové, připravené a „odpadneme“ na gauč, sledujeme pohádky, které už dávno známe zpaměti, a čekáme, kdy přijde zázrak... (kterému všichni věříme).

Střídání práce a odpočinku je podstatou lidského života

Úklid, práce, shon, a pak odpočinek. Tak vypadají Vánoce většiny z nás. Je to však i malý vzorek fungování lidského života jako celku. Život – skutečný život – má rytmus. A ne jeden. Střídá se den a noc, roční období, slunce a déšť, teplo a chlad… takto bych mohl pokračovat.

Je potřeba si uvědomit, že všechny tyto protiklady mají své nezastupitelné místo. Dokonce ani bolest není špatná! Máme-li něco vypěstovat, potřebujeme nejen slunce, ale i to ošklivé počasí. Potřebujeme jistou míru nepohody, abychom ocenili chvíle pohody. A to je právě to, co dnešnímu světu chybí. Ženeme se za zážitky, za užíváním si (kterým se můžeme pochlubit na sociálních sítích) a vše nepříjemné, pracné či jinak náročné vytěsňujeme jako něco nepatřičného.

Kde není nedostatek, není ani touha

Máme generaci dětí, které nikdy neměly opravdový hlad, nikdy nepocítily skutečný strach, nikdy nezažily reálné nebezpečí, nezakusily opravdovou zimu a ani neumíraly horkem (já ano – v poušti Gobi). Kolik dnešních dětí sklízelo v dešti seno? Kolik dospělých? Nám všem opravdu chybí pocit diskomfortu.

Povedlo se nám vypěstovat skleníkové děti, chráněné před jakýmikoliv nepříjemnými projevy reality. Jsou inertní ke skutečnému životu a nejsou připravené na reálný život – svou životní energií, vášní, odhodlaností za něco bojovat, ale především neschopností něco si přát.

Vychovali jsme děti, které nevědí, co by chtěly. Je to logické – mají-li vše připravené dřív, než zjistí, že by to mohli chtít nebo potřebovat, zůstává jim nulový prostot pro touhu. Čím je člověk bez touhy? K touze je nezbytný nedostatek. Touha je založena na nedostupnosti. Jak lze toužit po něčem, co máme pod nosem? Mohu toužit po tom, co mám?

Škola se oprostila od práce a od nepohody

Výše napsané platí i o škole. Děti nesmí být stresovány, přetěžovány ani kritizovány za své chování (nelze říct „ty jsi zlý“, ale „ty ses nezachoval hezky“). Kde se umete cestička a vytěsní se nepohoda, přichází nuda – touha po touze. Ano, nuda je touha po touze. Děti by chtěly toužit, ale my jim v tom bráníme svou nadměrnou péčí.

Proto považuji za nesmysl myšlenku tzv. wellbeingu – pokud dětem odstraníme všechny překážky, nebudou mít co překonávat, a pokud jim vše naservírujeme jako na talíři, dostaví se nuda. Od ní už není daleko k násilí a šikaně. Mimoto – nikdo z nás nedokáže být stále jen šťastný.

Kdo nezažije diskomfort, nepřekročí hranice své komfortní zóny

Nepohodlí je také nezbytnou podmínkou pro pěstování osobnosti. Jedno ruské přísloví říká, že charakter v boji vzniká a v boji se i projevuje. Děti se nenaučí čelit nepřízni a nepříjemnostem tím, že si o tom popovídají na občance nebo OSV (osobnostní a sociální výchova). Překonávat překážky se člověk naučí jen skutečným překonáváním překážek. To však s sebou nese i jistý diskomfort – nepohodlí.

Člověk, který nezažil nepohodlí, má z náročných zkušeností zcela přirozeně strach – není na ně připraven. Domnívám se, že právě toto je důvod, proč dnes tak málo lidí dokáže opustit svoji komfortní zónu a udělat něco, co ho přesahuje. Proto máme tak málo osobností. Osobnost je ten, kdo dokáže nést vlastní kůži na trh (to nezní moc vánočně).

Nechci být laciný, ale typickým příkladem člověka, který nerostl v boji, je současný premiér. Je to člověk, který nikdy neopustil akademické kruhy. Nedovedu si představit, že by ustál debatu s chlapy v hospodě. Nejen on. Vzpomeňme na Bohuslava Sobotku. To jsou ti dobře vychovaní vzorní chlapečci bez chutě a zápachu. To takový Miroslav Kalousek je jiná liga. Ten by si, i přes všechny  impertinence, v té hospodě dobře popovídal.

Komu chybí životní rytmus, ten postrádá vnitřní řád

Kdysi jsem četl zápisky Leonarda da Vinci. Ten napsal, že člověk, který má nepořádek ve svém příbytku, nemá uklizeno ani ve své duši. Je to volná parafráze, ale význam zůstává. Domnívám se, že nedostatek životního rytmu, který odměřuje náš čas a jehož přirozenou součástí je i nepohodlí a nepohoda, stojí za zvýšeným výskytem duševních poruch mezi dětmi i dospělými. Životní rytmus nám dává řád. I když nás bolí, svazuje a omezuje.

Lidé, kteří nemuseli za nic bojovat nejsou připraveni na život. Stále byli povzbuzováni a bezdůvodně chváleni za naprosté banality. Pak narazili na realitu. Když taková osoba ztratí řád, končí. Přijde o kostru, která ji držela pohromadě. Vůle jsou naše duchovní svaly, řád je naše duchovní kostra. Pamatujete na období covidu, kdy mnozí usedali za počítač jen v horní části oblečení? Tam se rozklad osobností projevil v plné nahotě a následky si neseme dodnes.

Předvánoční úklid je symbolem vnějšího i vnitřního očištění. Tento text vychází 23. 12. 2024. Máme stále ještě čas uklidit své obydlí i duši, abychom si co nejlépe vychutnali následující dny klidu a odpočinku.

I já mám připravenou vrtačku a přímočarou pilu, abych vytvořil úložné prostory na věci, které ještě nemají své místo. Každá věc má mít své místo – to je podstata úklidu. To, že něco někam „nacpeme“, aby to nebylo vidět, neznamená, že jsme to uklidili. I lidé potřebují někam patřit a mít své místo. Každý z nás potřebuje mít své místo. Pusťme se do práce! Když uklidíme okolo sebe, snáze uklidíme také v sobě. Neboť – jak praví Kazatel:

Zdroj: Bible, kniha Kazatel

Vložil: Stanislav Korityák