Rámcový vzdělávací program ve skutečnosti není program. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Vzdělání - ilustrační foto

Od září 2025 by měl začít na školách platit nový Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání (RVP ZV). Na jeho základě by si školy měly vytvořit své vlastní vzdělávací programy, podle nichž budou reálně učit. První RVP začal platit v roce 2005. Pak proběhlo několik revizí, přičemž ta poslední probíhá nyní. Už teď se ale na revidované RVP sype kritika ze všech stran. Není čemu se divit – revidovaný program je bezobsažný a nekoncepční.

Prvotním problémem byla bezobsažnost – asi proto, že znalosti jsou pro progresivistické MŠMT symbolem útlaku dětí. Revidované RVP totiž opravdu neobsahuje žádné učivo, jen očekávané výstupy, kterých by žák měl dosáhnout. Když se MŠMT po ostré kritice vzpamatovalo, vznikl druhotný problém – nesystémově posílilo matematiku a cizí jazyky. To abychom opět nedostali „na frak“ v mezinárodním srovnávání.

Co je to RVP a čím se liší od osnov?

Protože nepíši jen pro učitele, vysvětlím, čím se liší RVP od osnov. Osnovy obsahovaly soupis učiva, které si měli žáci osvojit, a zároveň posloupnost tohoto osvojování –  co je třeba se naučit dříve a co později. Z tohoto důvodu byly osnovy skutečným programem. Obsahovaly plán základního vzdělávání. Podle Wikipedie slovo program označuje plán, podle kterého se řídí průběh určité události nebo činnosti.

U osnov bylo učivo cílem, a i když to zůstalo nevysloveno, prostřednictvím práce, kterou učení se je, získaly děti i kompetence neboli dovednosti – schopnost učit se (dnes kompetence k učení) či dovednost spolupracovat (dnes kompetence sociální). Dokonce si osvojily schopnost pracovat! Této kompetenci se dnes říká kompetence pracovní a školy ji ve výročních zprávách plní na 200 procent. Stejně jako všechny ostatní kompetence (dovednosti).

Rámcový vzdělávací program (RVP) nestanoví, jaké učivo mají žáci po absolvování školy znát, ale jakých kompetencí neboli dovedností mají dosáhnout. Říká se tomu kompetenční vzdělávání, přičemž učivo je v něm vnímáno jen jako nezbytné zlo, nutné k získání tzv. klíčových kompetencí, kterými jsou kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, digitální kompetence, pracovní, komunikativní, občanské, sociální a personální. Cíl je jasný – vyšlechtit všestranně rozvinutého nadčlověka, kterým nikdo z nás není ze své podstaty.

Kromě kompetencí RVP definuje tzv. očekávané výstupy – těmi jsou opět pouze dovednosti (např. schopnost domluvit se v cizím jazyce). Od klíčových kompetencí se očekávané výstupy liší tím, že jsou vázány na určitou vzdělávací oblast (matematika, jazyková komunikace atd.). Upozorňuji že RVP popisuje jen vzdělávací oblasti, nikoliv předměty.

Bez práce nejsou koláče. Ani kompetence

Problém kompetenčního vzdělávání (které má být dle autorů součástí celoživotního vzdělávání) spočívá v tom, že se snaží vyhnout znalostem a mechanickému učení, které je ze své podstaty práce. A jako každá práce je někdy náročná, někdy nudná a někdy zbytečná. Ale k získání potřebného souboru dovedností je nutná. Z tohoto důvodu RVP kompetence sice definuje, ale reálně jich nedosahuje a dosahovat ani nemůže. Pokud žák nezačne sám něco dělat (ve smyslu učení i práce), nic se nenaučí a žádné kompetence nezíská. Člověk roste prací!

Je komické, že RVP chce vypěstovat u dětí pracovní kompetence bez práce. Už jen toto nás má varovat, že se jedná o idealistický koncept. Jak si autoři představují, že naučí děti řešit problémy, když všemožně brání konfrontaci dětí s problémy!? Wellbeingem?

Bez jasně definovaného zadání nedostaneme požadovaný výsledek

To byl problém ze strany dětí. Z hlediska škol je problém jinde. Stát školám definoval cílový profil žáka – co by měl dokázat vyřešit, ale nedal jim návod, jak toho dosáhnout. A neřekl jim ani to, jaké by k tomu žáci měli mít znalosti. MŠMT předalo zadání ve smyslu – vytvořte Boha a my vám dáme svobodu to udělat tak, jak si přejete.

Stát se zhlédl v kompetenčním vzdělávacím modelu ze zahraničí (kde už od něj ustupují), neví, jak těchto vysokých cílů dosáhnout, a proto zodpovědnost přenáší na jiné, kteří k tomu ale nemají ani potřebné znalosti (tvořit vzdělávací koncept je něco zcela jiného než učit), ani podmínky.

Tito lidé pracují na plný úvazek ve školách a mají i rodiny. Pokud by učitelé jednotlivých škol měli vytvořit plnohodnotné ŠVP, měli by na to dostat minimálně půl roku plnohodnotně placeného tvůrčího volna. Podotýkám, že Národní pedagogický institut už si svůj půlrok vybral a výsledky jsou bídné. Jsem si jist, že učitelé by za tu dobu něco vytvořili (nepochybně hodnotnějšího, než jsme se dočkali od NPI).

Vyprázdněnost, postupující dle zákona padajícího ho…

Celý problém spočívá právě ve vyprázdněnosti. Stategie 2030+ žádné učivo neobsahuje, jen jmenuje božské cíle. Ty následně dostal k rozpracování NPI. A protože na NPI nesedí nejschopnější ani nejchytřejší lidé, tak to „nic“ opatrně (aby je někdo neobvinil z přetěžování dětí) zapracovali do revize RVP. Pro úplnost – mezi RVP a Strategií 2030+  byl jeden stejně prázdný „mezidokument“, který také nic věcného neobsahoval, jen omílal, čeho je třeba dosáhnout.

Povinná angličtina od první třídy je nesmysl

Ačkoliv ministra Beka pravidelně kritizuji za jeho svazáckou minulost, musím připustit, že mne tentokrát příjemně překvapil. Nechal si totiž očekávané výstupy z RVP porovnat s výstupy vzdělávacích systémů jiných zemí. Zjistil, že požadavky, kladené na české děti, jsou opravdu velice nízké a v konečném důsledku by je to mohlo v mezinárodní konkurenci poškodit – skončí v montovnách. Proto pan ministr nechal posílit výuku matematiky a cizích jazyků.

Nedokážu zhodnotit matematiku, ale k cizím jazykům mám jako jazykář a didaktik několik připomínek. Bude-li se druhý cizí jazyk učit s důrazem na komunikaci, kulturu a schopnost domluvit se (s chybami), proč ne. Budou-li však učitelé bazírovat na gramatice, raději bych druhý cizí jazyk ponechal jako dobrovolný předmět.

Za velkou chybu považuji rozhodnutí učit angličtinu od první třídy. Do prvních tříd přicházejí mnohé děti nepřipravené a často mají i logopedické problémy. Tyto dětí musejí nejprve zvládnout fonetiku mateřštiny, a teprve potom další jazyk. Argumenty o bilingvních dětech jsou ve škole nesmyslné. Bilingvní dítě je cizímu jazyku vystaveno po celý den. To se dvěma hodinami výuky ve škole nedá nahradit. V cizojazyčné rodině si děti jazyk osvojují opravdu velice rychle, ale ve škole je to jinak. Ve škole se rychleji učí jazyky starší děti.

Pokud už by MŠMT chtělo učit angličtinu v první třídě, bylo by to možné udělat v rámci jiných předmětů, např. v hudební výchově se naučí anglickou písničku, v tělocviku si anglicky zahrají hru typu „Rybičky, rybičky, rybáři jedou…“ atd.

Český vzdělávací systém potřebuje skutečný vzdělávací PROGRAM

RVP si říká program, ale skutečným programem není. Je jen soupisem požadavků vůči školám a postrádá návaznost učiva. Proto české školství spěje od deseti k pěti. Propad českého školství nesouvisí jen s inkluzí, ale i s absencí skutečného vzdělávacího systému. Školy dnes fungují podle pořekadla „každý pes, jiná ves“.

K uzdravení našich škol je nezbytné vytvořit skutečný vzdělávací program, kde bude jasná posloupnost osvojování učiva, který zpracují skuteční profesionálové. Můžeme se bavit o tom, co je a co není potřeba, ale systém je nezbytný. Vzdělávací program nemusí být zkostnatělý. Dovedu si představit modulární systém se společným základem (matematika, čeština, angličtina,…), v němž si budou žáci sami vybírat, co je zajímá nebo co potřebují. Míčové hry, nebo tanec? Rozšiřující angličtina, nebo doučování angličtiny? Programování, nebo 3D tisk?

Nejsem proti svobodě, ale bez kvalitního systému, kterým je dobře zpracovaný vzdělávací program, se neobejdeme. Kde není systém, nemůže být ani vzdělání.

Vložil: Stanislav Korityák