Člověka by nikdy neměl kontrolovat stroj. Ani ve škole! Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Centropenu

Popisek: Žákovská knížka - ilustrační foto

Minulý týden mě zaujal článek na Novinkách, v němž se psalo, že si na jedné nizozemské škole rodiče odhlasovali, že budou dostávat informace o prospěchu svých ratolestí s měsíčním zpožděním. Jako zapřísáhlý konzervativec jsem se upřímně zděsil nad dalším výdobytkem moderního školství. Ale po přečtení článku jsem pochopil, že tento návrh má racionální jádro. I když jej rodiče těchto dětí asi vidí jinde než já.

Problém totiž nespočívá ve známkách, ale v rychlosti jejich předávání. To souvisí s digitálními technologiemi, díky (opravdu máme děkovat?) kterým rodiče vědí o známce (dobré, či špatné) dříve, než samotný žák. A to je problém. Se známkou se musí nejprve „srovnat“ dítě, aby před rozlícené rodiče předstoupilo „připravené“. Takto je fakticky bezbranné – nemá čas najít si nějakou výmluvu, obhajobu či si urychleně známku opravit.

Žák „dostane“ za něco a ještě neví za co

To slovo „dostane“ berte s rezervou. „Dostat“ může vynadáno, případně „zaracha“, kterým může být třeba zákaz hraní na počítači. Chci říci, že za známky děti dnes obvykle nejsou bity, ale přesto nějaký postih za špatné výsledky přijde.

Že jsou ze strany rodičů kladeny nějaké požadavky na studijní výsledky žáků, je naprosto v pořádku, děti chodí do školy proto, aby se tam něco naučily. Známka není trest, ale informace pro žáka i rodiče, jak žák zvládl tu či onu učební látku. Na základě této zpětné vazby dojde k nějakému rozhodnutí a může dojít ke zlepšení. Co je problém, to je rychlost, s jakou se rodič o úspěchu či neúspěchu svého potomka dovídá.

Dříve rodič čas od času zkontroloval žákovskou knížku, viděl současně všechny jedničky, pětky, pochvaly i poznámky, a na základě těchto dlouhodobých výsledků pak „zaúřadoval“. Podstatné jsou tam dva momenty. První moment – rodič neviděl izolovanou známku, kterou právě dítě dostalo, ale soubor známek za určité období. Řekněme za uplynulý týden. Druhý moment – zůstávala zachována přirozená posloupnost postupu informace – učitel – žák – rodič.

Dnes je tomu jinak. Dítě přichází domů a rodiče už předem vědí, co dostalo a co provedlo, zatímco ono o nějakém problému nemá ani tušení.

Klasifikační aplikace fungují jako Velký bratr

Problém je v tom, že některé klasifikační systémy rodičům zasílají „upomínku“ v okamžiku zapsání každé jednotlivé známky, což je stresující pro děti i pro rodiče. Tyto upomínky jsou stejně rušivé, jako kterékoliv jiné připomínky ze sociálních sítí. Člověk by se měl soustředit jen na to, co právě dělá. Bohužel je obklopen spoustou vnějších vlivů, o které fakticky sám požádal, upomínky z banky – odeslané peníze, přijaté peníze, obdobně „lajky“, „dislajky“ a jiné věci, na které nás telefon upozorní zvukovým signálem hned po jejich přijetí.

Efekt příchozí známky je dle mého názoru ještě rušivější, než nějaký komentář na sociálních sítích, protože ve známce svého dítěte jsme citově zainteresováni.

Je to paradoxní, když si uvědomíme, že člověk, který chce mít vše pod kontrolu, je vlastně stejnými algoritmem sám kontrolován. A nejen to. Klasifikační aplikace nikdy nespí stejně jako čert. Že jsou pod kontrolou hloupí rodiče, kteří chtějí všechno hned vědět, je jejich věc, jsou dospělí a je to jejich rozhodnutí. Horší je, že s pocitem neustálé kontroly a dohledu žijí jejich děti. Je to stresující. Výsledkem mohou být neurotičtí jedinci, kteří mají neustále strach.

Kontrola by měla být lidská

Říká se, že člověk je tvor chybující. S tím souhlasím. Chyby patří k lidské přirozenosti, a proto i kontrola by měla mít lidskou intenzitu. Jinak řečeno člověka by měl kontrolovat člověk, nikoliv stroj nebo nějaký algoritmus, aby člověku alespoň něco prošlo, a také proto, aby nežil ve strachu, kde co udělal špatně a kdo jej u toho natočil.

Uvědomil jsem si to jako řidič. Silnice jsou plné kamer a většina z nás neví, co tyto kamery ve skutečnosti kontrolují. Řidiči pak neustále sledují tachometr, aby nepřekročili rychlost, atd. Ale v důsledku toho se méně soustředí na dění okolo vozidla. Žijí ve stresu, odkud jim přijde nějaká pokuta. Proto zastávám názor, že pokuty by měli dávat policisté přímo na místě, jak to bylo dřív. Dnes řidiči žijí v permanentním strachu a to je špatně.

Papírová žákovská knížka – přirozený „retardér“ přenosu informací

Obdobné je to i u dětí ve škole. Je zkoušeno nebo napíše kontrolní práci, učitel mu výkon ohodnotí a známku zapíše do žákovské knížky. Když je žákovská elektronická, je prostor pro jakoukoliv dohodu s učitelem nebo opravu nulový. Dítě často ještě neví, že učitel nějakou známku do elektronického systému zapsal.

U papírové žákovské knížky dochází k přirozenému zpoždění rychlosti přenosu informace, a tím i reakce rodičů. Nejen proto, že papírová žákovská knížka nebombarduje rodiče upomínkami, ale také proto, že ji rodiče nemají neustále v ruce jako mobilní telefon. Dosahujeme tedy podobného efektu, k jakému došli ve škole v holandském Utrechtu. Nestálo by za zvážení vrátit se k papírovým žákovským knížkám? Už jen proto, že se neurotičtí rodiče o známkách svého potomka nedozvědí dříve, než dítě dorazí ze školy.

Zdroj: Nizozemská škola zablokovala rodičům přístup ke známkám jejich dětí

Vložil: Stanislav Korityák