Patří do škol mobily, nebo ne? Ve Vsetíně je úspěšně zakázali... Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Stanislav Korityák

Popisek: Mobil jako máma

Už po mnoho let se vedou diskuse, zda by měly být ve škole zakázány mobilní telefony, či nikoliv. Přestože mám na toto téma jednoznačný názor, nemohu říci ani ano, ani ne – sám je totiž při výuce často využívám, ačkoliv jsem jejich odpůrce. Telefony by neměly být překážkou pro přirozenou komunikaci mezi žáky.

Ve Vsetíně tuto otázku rozsekli. Na popud pana Čunka mobilní telefony ve školách zakázali. Do tříd umístili úhledné boxy s průhlednými dvířky, do nichž žáci na začátku výuky své telefony uloží. Každý mobil má vlastní přihrádku z pěnového materiálu, aby se nepoškodil. A přestože proti tomuto opatření vznikla petice, prvotní výsledky jsou veskrze pozitivní.

Mobily v hodinách? Za mě jednoznačně ano

O mobilních telefonech platí totéž co o ohni: „Dobrý sluha, zlý pán.“ (Všimli jste si, jak stručně a jasně se dokázali naši předkové vyjadřovat?) Mobil má mnoho výhod i úskalí. Jednoznačně je to rychlý a efektivní způsob komunikace. Například když si má dcera na cyklostezce zlomila ruku, zajistil jsem dohled nad žáky a za čtvrt hodiny už jsem ji vezl do nemocnice. Proto si svůj telefon do hodin beru a nechávám jej zapnutý.

Když se mě žáci jednou zeptali, proč mám na stole telefon, když oni nesmí, vysvětlil jsem jim, že dospělý člověk (otec, matka) zodpovídá nejen za sebe, ale i za jiné. Lidem, za něž zodpovídáme, musíme být k dispozici. S vysvětlením se spokojili. Dá se samozřejmě argumentovat i školním řádem – neviděl jsem školní řád, který by omezoval užívání mobilních telefonů pedagogy (to neznamená, že by se měli v době výuky „vykecávat“).

Jaké jsou argumenty proti užívání telefonů ve škole?

Úskalí užívání telefonů jsou obecně známá. Platí, že když vezmeme telefon do ruky, náš rozum přestává sloužit nám, ale slouží někomu jinému. Typickým jevem jsou různá upozornění, že nám někdo něco napsal, něco „olajkoval“ nebo sdílel. Všechna tato upozornění narušují naši schopnost soustředit se. Náš mozek opravdu neposlouchá nás, ale tvůrce algoritmů. Všimli jste si, jak někteří lidé co chvíli kontrolují telefon, zda jim něco nepřišlo? Rušivé je i samotné „pípnutí“ přístroje. Telefon nás ruší už jen tím, že leží na stole, například při rozhovoru – je tam někdo „třetí“, kdo nám může kdykoliv zavolat. A my to podvědomě vnímáme.

To je pasivní vliv telefonu. Ovšem žáci  s telefony při výuce „pracují“ i aktivně – hrají si, takže se nesoustředí na výuku. Dále tu máme kyberšikanu – nedovolené natáčení jiných dětí či učitelů, případně  záznamy šikany, kdy se agresoři potřebují o svůj hrdinný skutek podělit na sociálních sítích. To má dvě roviny. Pozitivní – šikana je odhalena. Negativní – zveřejnění videa je pokračováním útoku a zároveň důvodem útoku, agresor potřebuje pro svůj „kontent“ herce.

Mobilní telefon je jako láhev vodky – tvrdí neurolog

Zcela samostatnou kapitolou je návykovost sociálních sítí. Dlouhodobě se tomuto tématu věnuje neurolog Martin Jan Stránský. Rozhovorů s ním najdete na YouTube celou řadu. Nebudu „vykrádat“ jeho videa, podívejte se sami. Jedno krátké, ale obsažné video je ZDE. Vřele doporučuji – je to i o vás.

K čemu je telefon ve škole dobrý?

I přes svá „mobiloskeptická“ vyjádření jsem mobilní telefon nikdy nepovažoval za nepřítele, moc dobře si uvědomuji jeho přínosy. Za nedovolené užívání mobilů v hodinách jsem nepsal poznámky. Žáci pouze dávali své miláčky k jejich nejlepšímu příteli, mému starému iPhonu na učitelském stole. K čemu jsem tedy telefony při výuce používal?

Především k vyhledávání informací. V hodinách finanční gramotnosti jsme „mobily“ hojně používali jako kalkulačku. Nejen při tvorbě rozpočtu, ale také při počítání, kolik v rámci státního dluhu dluží každý Čech, kolik zaplatí ČR na úrocích, nazývaných obsluha státního dluhu (jednalo se zhruba o 50 miliard, přičemž školám tehdy chybělo osm miliard), případně nakolik je samotné zadluží evropský superdluh, honosně nazvaný Národní fond obnovy, z něhož jsou nakoupená IT zařízení, která dnes ve školách děti používají. Je ironií osudu, že pod tímto dluhem je podepsána Babišova vláda, na kterou pravděpodobně vyjde počátek splácení – splácet začneme v roce 2027.

Velice dobře se telefon hodil k ověřování informací. Bylo to ve chvílích, kdy jsem žákům při výkladu řekl nějakou šokující informaci, které nechtěli věřit, třeba že Václava Havla zvolili prezidentem komunisté. Okamžitá možnost ověřovat informace mi umožnila vést žáky ke kritickému myšlení.

Telefon má své uplatnění také při výuce cizích jazyků, především jako překladač. Žáci si ověřili, že různé překladače překládají různě kvalitně. Třeba Seznam překládá ruštinu přesněji než Google. Také jsme telefony využívali k nácviku telefonování. Vzhledem k tomu, že jsem vytvořil učebnici ruštiny, která s telefony komunikuje přes QR-kódy, využívali žáci na mých hodinách „mobily“ k nácviku výslovnosti, k procvičování slovíček a také k nácviku poslechu i čtení. Dokonce si mohli přes telefon nechat nadiktovat diktát a podle nahrávky si jej sami zkontrolovat.

„Pane učiteli, mohu si napsat SMS?“ – „Samozřejmě!“

Vzhledem k tomu, že jsem v hodinách ruštiny vedl žáky především ke schopnosti komunikovat, uplatňoval jsem pravidlo, že žáci smějí dělat cokoliv, o co si dokážou říct rusky. Takže mi žáci na hodinách pili a svačili, pokud o to požádali. Zeptal jsem se jich pak, co mají dobrého, jestli mi dají ochutnat (to mi občas nabízeli sami od sebe, ale vždy jsem cudně odmítl), a následně jim popřál dobrou chuť – vnímáte, kolik je v tom přirozené komunikace?

Jednoho dne jistá žákyně pochopila, že může požádat i o napsání „esemesky“, a tak mě rusky požádala o svolení. Pochopitelně jsem souhlasil. Samozřejmě, že jsem se zeptal, komu píše, co mu píše a po „zapípání“ telefonu i na odpověď. Občas se jednalo o velice obsáhlé a náročné rozhovory, přičemž „proud drbů“ s napětím sledovala celá třída.

Jiná žákyně si v hodině ruštiny psala anglicky s kamarádkou z Německa, opět s mým souhlasem. Průběžně nás informovala (rusky), co jí (německá) dívčina napsala, kde studuje a na jakém předmětu se „poflakuje“ (měla ekonomiku). Pak nám poslala svou fotku a ostatní žáci ji popisovali. Není to fantastické? Žákyně jí nakonec předala můj pozdrav a poděkování za pomoc s výukou. Chudák její učitel...

Mobily o přestávce? Určitě ne!

Telefony jsou dobré především k práci, a je-li člověk sám, také na zábavu. Je-li ve společnosti, měl by se věnovat živým lidem. Ve škole to platí dvojnásob. Proto jsem „všemi deseti“ za zákaz užívání telefonů o přestávkách – děti se naučí komunikovat jedině reálnou komunikací. Totéž platí o schopnosti řešení problémů a o mezilidských vztazích. Pokud každý „kouká“ do svého telefonu, žádné mezilidské vztahy nevznikají.

V tomto smyslu považuji uzamykatelné skříňky ve Vsetíně za vynikající řešení. Učitel může odemknout skříňku a umožnit dětem pracovat s informacemi, ale ve veškerém ostatním čase jsou mobily pod zámkem a současně na očích.

Zde je ještě nutné uvést dvě drobnosti. Za prvé – to už se mi stalo – někteří žáci si nosí do školy telefony dva. Jeden odevzdají a druhý jim zůstane. Za druhé – žáci v době výuky chodí telefonovat na záchod. Proto mí žáci před cestou na toaletu museli telefon položit na lavici.

S mobilem máme ve škole i rodiče

To je další aspekt, plynoucí z přítomnosti telefonů ve školách. Zažil jsem matku, která si přestávku co přestávku telefonovala se svým synem – byl to sedmák. 

Hoch se časem dostal do takového stavu, že se bál chodit do školy. Nakonec s ním matka chodila i na hodiny. Mně to nevadilo (učil jsem v této třídě „výtvarku“). Využíval jsem ji jako asistentku – připravovala materiál a rozdávala pomůcky. Po několika „sezeních“ to však vedení „utlo“ a byl klid. Jen já jsem byl bez dobrovolné asistentky. Co se žáka týče, po jasném zákazu veškeré jeho fóbie jako mávnutím kouzelného proutku zmizely.

Zažil jsem jinou matku (zažil jsem mnoho matek a málo otců), které si jednoho dne o přestávce synek na cosi postěžoval (nevím už, na co). A matka spustila „vyšetřování“ – obvolala (ještě tutéž přestávku) jeho kamarády jako „svědky“ a napochodovala (také po telefonu) na učitele s argumentem, že „děti říkaly“. Jak vidíte, ne každý rodič je rozumný...

Ačkoliv jsem silný zastánce maximální informovanosti rodičů, neměli by rodiče zasahovat do výchovných procesů ve škole. Stejně tak by se škola, prostřednictvím projektů z neziskovek, neměla vměšovat do výchovy dětí v rodině. Nechť se „dobroduši“ a „dobrodušky“ věnují svým vlastním dětem, pokud nějaké mají. Pokud nemají, mluví do něčeho, čemu nerozumí.

Co zákazu užívání mobilů ve škole říkají vsetínské děti?

Opatření vsetínské radnice si pochvalují nejen učitelé, ale – kupodivu i žáci. Začali se mezi sebou více bavit, lépe se soustředí a věnují se běžným dětským „lumpárnám“. Mám obdobnou zkušenost. Už několik let pořádáme tábor v jurtách. V každé jurtě je šest dětí přibližně stejného věku. Na konci tábora účastníci zákaz mobilů vyhodnotili jako nejlepší věc na táboře. Prý si ještě nikdy tolik nepopovídali. Vzhledem k tomu, že „kecali“ do dvou do rána, tomu věřím.

Psychohygiena je nezbytná nejen ve škole, ale i doma

Na užívání digitálních technologií by neměla dohlížet jen škola, ale především rodiče. Proto zde uvedu několik drobných rad, které vám to usnadní:

Vložil: Stanislav Korityák