Diskriminace dětí na českých školách jede na plné obrátky. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Stanislav Korityák

Popisek: Rodiče a bezdětní - ilustrační foto

O tom, co by stát měl dětem poskytovat zdarma, píši pravidelně, většinou na konci a na začátku školního roku. To je doba, kdy od třídních učitelů, případně „třídních důvěrníků“, rodiče dostanou lísteček s informací, co všechno mají dětem koupit. Ale netýká se to všech dětí. To, co jedněm dětem rodiče platí, dostávají jiné děti zdarma. Děje se tak převážně prostřednictvím neziskovek – stát nemůže otevřeně diskriminovat.

Je na nás rodičích, zdali si to necháme líbit. A nemusí jít ani o otevřený boj. Stačí neplatit. Přitom je třeba si uvědomit, že nejde o peníze, ale o princip – bojujeme proti diskriminaci svých  dětí. To je pragmatické vysvětlení pro ty, kteří se stydí odmítnout úhradu. Co dovolíme našim dětem dělat teď, budou jim dělat i v budoucnu. A mé děti opravdu nejsou horší, než ty „znevýhodněné“. Za koho jiného bychom měli bojovat, než za své děti?! Nevím, jak dlouho to vydržím, ale ještě jsem v tomto školním roce škole nedal ani korunu.

Pracovní sešity mají být jednoznačně zdarma – ředitelé to vědí

Již jsem to psal, ale zopakuji. Podle oficiální odpovědi Ministerstva školství je současná praxe, kdy rodiče platí za pracovní sešity, nezákonná. Školy zákon obcházejí tak, že výběrem peněz pověří SRPŠ, třídního důvěrníka, nebo rodičům předají informaci, „co je třeba koupit“. Jen rodičům zamlčují, že tím, kdo má učební pomůcky zaplatit, je škola. V případě, že pracovní sešit patří ke schválené učebnici, má být žákovi základní školy poskytnut dle Školského zákona bezplatně. Na konci školního roku jej samozřejmě žák škole musí vrátit. Co s ním udělá škola, je její věc, někde do pracáku žáci píší obyčejnou tužkou a před vrácením je gumují.

Pokud máme pracovní sešity platit, tak je raději nebudeme používat

Tuto reakci jsem zaznamenal u několika ředitelů. Ředitelům se pomůcky pro děti platit nechce. Ale na „projekty“ a indoktrinační přednášky od neziskovek mají evidentně peněz dost. Když je na hlouposti, musí být i na děti!

S něčím podobným jsem se setkal u „zubaře“. Ani tam neplatím za to, co není nezbytné. Před každým výkonem, za který chce lékař peníze (ten můj už skoro nic nechce, ví, že má jednoho zákazníka, který „neplatí“), napíši na VZP a zeptám se, zdali se jedná o hrazený výkon a kolik na něj pojišťovna přispívá. Třeba za čištění kanálků pacient nehradí nic a VZP dá lékaři cca 360 korun za jeden kanálek. Vy víte, kolik reálně platíte. Jedná se o tisíce korun. „Zubaři“ dobře vědí, že to, co si dovolí vůči neinformovanému pacientovi, jim v pojišťovně neprojde. Mé „doplatky“ u zubaře (spoluúčast) zatím nikdy nepřesáhly 500 korun (jednotlivě).

Lékaři se to snaží obcházet tvrzením, že hrazené materiály nepoužívají. Ovšem podle zákona mají povinnost pacientovi nabídnout nejprve hrazenou péči, a teprve potom tu nadstandardní. Dělají to přesně naopak. Přesněji – tváří se, že péče, hrazená z veřejného pojištění, neexistuje.

Mám kamarádku zubní lékařku, která pracuje na soukromé klinice v Praze. Zeptal jsem se jí, jak u nich řeší situaci, kdy pacient trvá na ošetření, hrazeném z veřejného pojištění, a odmítne „kvalitnější materiály“, které nabízí klinika. Říkala, že se s tím ještě nesetkali, ale prý by „šmucleříci“ pacientovi nabídli bezplatné vytržení zubu. Fakticky se jedná o zmrzačení pacienta (vytrhnout zub, který lze opravit, je stejné, jako bezdůvodně amputovat ruku).

Naštěstí na to nemusíme přistoupit. Existují revizní lékaři. Už jsem se na revizního lékaře jednou obrátil a můj praktický lékař vracel peníze – moc rád. Mohl totiž podle smlouvy od pojišťovny dostat velmi vysokou pokutu (v řádu statisíců).  Až budou pacienti stejně asertivní, jako Stomatologická komora, bude dobře. A stejným způsobem musíme přistupovat ke školám. Dává škola někomu něco zdarma? Chtějme to pro své děti také! Ale vraťme se zpět k pracovním sešitům.

Jsou pracovní sešity k výuce vůbec potřeba?

Jako učitel a autor několika pracovních sešitů jsem přesvědčen, že ano – pokud jsou kvalitní. Pracovní sešit vzniká společně s učebnicí a je součástí didaktického konceptu učebnice. Je s ní provázaný a obsahuje cvičení na procvičení látky, obsažené v učebnici. Má-li si žák učivo dobře procvičit, pochopit a zautomatizovat si jej, potřebuje dostatek materiálů na procvičování. Pokud s ním učivo řádně neprocvičíme, brzy jej zapomene a naše práce ve škole byla zbytečná.

Také můžeme místo sešitu použít obyčejné sešity. Tam ale máme časové ztráty – vysvětlím na matematice. Žák si nejprve musí zadání příkladu opsat. To stojí čas. Dále může zadání přepsat chybně. Už v tuto chvíli máme problém. Učitel musí, v případě, že žákovi vyjde špatný výsledek,  zkontrolovat výpočet i zadání. To je další ztracený čas.

Ještě větším problémem jsou slovní úlohy. V tomto případě žáci zadání nemusí opisovat a udělají si jen zápis. Pokud se však na výpočet chtějí doma podívat jejich rodiče, nemají šanci zjistit, zda dítě příklad správně pochopilo a spočítalo, co bylo požadováno – neznají zadání.

Obdobně – drilová cvičení na vyjmenovaná slova v češtině nebo cvičení na procvičování slovíček a frází v angličtině. Musí jich být dostatek. Teoreticky se dá pracovní sešit nahradit tzv. pracovním listem. Tím většinou bývá cár papíru, stažený z internetu, který postrádá návaznost na učebnici. V matematice to může být jedno, ale třeba u cizího jazyka se i při stejném tématu bude lišit výběr slovíček. Některá ze slov v pracovním listu žáci neznají, naopak ta, která si mají zafixovat, neprocvičí. Dcera si ve třetí třídě přinesla z angličtiny pracovní list bez výslovnosti, bez nahrávky a kde byla slovíčka typu „jehličí“ a „větvička“. Navíc pracovní list postrádal zasazení těchto slov do frází (v tu chvíli by autorovi došlo, jak jsou tato slova neužitečná). Jako autor si vždy kladu otázku: „V jaké situaci žák slovo využije?“

Totéž platí i o on-line materiálech, taktéž nebývají provázané s učebnicí. A některé z nich jsou tak hloupé, že neobsahují ani výslovnost, ač by coby multimédia měly a mohly. Místo výslovnosti slovíčka žák při přiřazení slyší „cink“. To dělá třeba Wordwall.

Může si ředitel dovolit používat učebnici bez pracovního sešitu?

Osobně si myslím, že ne. Ředitelé totiž učební materiály hradí z fondu zvaného ONIV (ostatní neinvestiční výdaje), přičemž smí z těchto peněz platit jen materiály se schvalovací doložkou MŠMT. Jak jsem napsal, učebnice jsou při schvalovacím řízení posuzovány společně s pracovním sešitem a s nahrávkami jako celek. Jako celek dostávají doložku MŠMT.

Třeba automobil byl homologován v určitém technickém provedení. Řidič si jej nemůže užívat, když je neúplný (nedávno policie odstavila auto bez tří matek u kola!). Totéž by mělo platit u učebnice. Jak autor, tak posuzovatelé odpovídají za správnost učebních materiálů jako celku. Obdobně, jako nelze používat auto bez zpětných zrcátek, tak také není možné učit podle neúplné učebnice.

Je otázkou, zdali je legální hradit z prostředků ONIV (vázaných na schvalovací doložku) materiály v neschválené podobě. Ve školském zákonu se píše o schválených materiálech, nikoliv neúplných. V nejbližších měsících to prozkoumám.

Má smysl šetřit na pracovních sešitech?

Ředitelé škol o využívání pracovních sešitů rozhodují jen na základě pořizovací ceny. Řekněme, že pracovní sešit stojí v průměru 300 korun. Pracovní sešity se dají koupit od sta do zhruba 500 korun. Ale máme tu ještě jednu důležitou položku – čas. Mzdové náklady na práci učitele, který bere cca 38 000 korun hrubého, činí okolo 50 000 korun měsíčně (záleží na počtu dětí). Z toho vyplývá, že hodina práce učitele vyjde školu na 312 korun (tolik učitel nedostane, je to celková částna včetně odvodů zaměstnavatele). Pokud pracovní sešit ušetří učiteli hodinu práce ročně, vyplatí se. Nějaké peníze stojí i provoz školní budovy – nemalé. I ty je nutné započítat.

Pracovní sešit má další benefity. Když učitel chybí, má suplující pedagog k dispozici materiály na procvičení látky, která je v učebnici. V mnoha pracovních sešitech bývá i klíč ke cvičením. Ten je užitečný pro suplujícího učitele, pro žáka, ale i pro rodiče – vědí, zda dítě příklad vyřešilo správně.

Děti by měly mít ve škole zdarma všechno – ať platí bezdětní!

O tomto tématu jsem také už psal. Náklady na výchovu dítěte od 0 do 18 let činily v roce 2018 asi 1 600 000 korun. Dnes je to jistě více. Daně platí jak rodiče, tak bezdětní, ale jen rodiče se obětují, a to, co jim zbude, věnují dětem. Z důchodového systému však čerpají všichni, ti, co investovali do dětí, i ti, kteří si peníze celý život nechávali pro sebe.

Mělo by být morální povinností bezdětných přispívat těm, kteří pečují o děti (nejedná se o konání dobra, jen úhradu dluhu). A povinností státu by mělo být tyto prostředky od bezdětných pro rodiče vybírat. Co takhle zavést speciální daň pro bezdětné, pane Fialo a paní Pekarová? Stát by měl VŠEM DĚTEM z peněz od bezdětných hradit učební pomůcky, cestovné, obědy, družinu i kroužky. To, co dělá ve spolupráci s neziskovkami dnes, je obyčejná diskriminace dětí pracujících rodičů.

Zdroj: Školský zákon

Vložil: Stanislav Korityák