Nejhorší škodná současnosti? Zodpovědný rodič. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Škola - ilustrační foto

Minulý týden publikovala paní Vera Taušová na Seznam Médium článek, nazvaný Za neúspěch dětí mohou rodiče. Před třiceti lety, kdy v našem školství neexistovala systémová diskriminace dětí, bych s touto větou souhlasil. Dnes s ní mohu souhlasit jen zčásti. Rodiče zodpovídají za své děti, ale škola by jim neměla házet klacky pod nohy.

Skutečně, školy dnes záměrně rodiče informují takovým způsobem, aby ztratili přehled o tom, co se ve škole děje. Pokud rodič neví, co by dítě mělo umět, nemůže mu ani pomáhat, a nezvýhodňuje ho tak oproti těm dětem, které rodiče zanedbávají.

Je nutné omezit vliv rodiny na vzdělávací výsledky žáků

Zní to absurdně, ale je to tak. Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ má dva hlavní cíle. Mezi ně patří „rovné šance“, tedy aby dítě z dobré rodiny dosahovalo stejných výsledků jako dítě ze „sociálně vyloučeného prostředí“. Jednou z cest, jak toho dosáhnout, je zajistit, aby vzdělávací výsledky žáka neovlivňovalo rodinné zázemí. K tomu jsou přijímána zdánlivě neutrální opatření, které však k tomuto cíli vedou.

V pracovní verzi Strategie 2030+, nazvané Hlavní směry vzdělávací politiky ČR, je dokonce výslovně deklarován záměr zakázat doučování bohatších rodičů. Aby učitelé neměli důvod tyto děti doučovat a zákaz neobcházeli, měl by je stát platit za doučování „znevýhodněných dětí“. To už se děje. Do finální verze se tato formulace nedostala, ale to nic nemění na tom, že diskriminace dětí pracujících rodičů je záměrná. Stejně úmyslné jsou snahy Ministerstva školství  omezit vliv rodiny na vzdělávací výsledky dětí.

Rodič, který se věnuje vzdělávání svého dítěte, je pro progresivistické školství ta nejhorší škodná. Svou péčí totiž zvýhodňuje své děti, čímž pohledem z opačné strany znevýhodňuje děti, o které se jejich vlastní rodiče nestarají.

Spravedlivé vzdělávání? Všichni budou umět stejné nic

V předchozím odstavci jsem napsal, že děti z různě kvalitních rodin (i chudá rodina může být z hlediska péče o děti velmi kvalitní) by měly dle Strategie 2030+ dosahovat stejných výsledků. Záměrně nepíši stejně dobrých výsledků. Ty výsledky totiž nebudou dobré (už nyní nejsou). Budou stejné a děti toho moc umět nebudou.

Pokud ze vzdělávacího procesu vyloučíme cílevědomé rodiče, nedojde k pozvednutí dětí z nepodnětného prostředí na úroveň dobře vedených dětí. Naopak tyto dobře vedené děti se propadnou na úroveň svých zanedbaných spolužáků. Je to pochopitelné, škola požadavky už dávno nemá (učitel má strach zadat domácí úkol), a upustí-li od požadavků rodiče, nebude existovat žádný opěrný bod, k němuž by žáci mohli směřovat. Tam, kde není určený směr, nemůže být ani cíl. Děti (lidé obecně) se potřebují k nějakému cíli upnout. I lodě potřebují své majáky.

V propagandistickém seriálu ČT„Jak se dělá dobrá škola“ zazněla krásná věta (volně parafrázuji): „Každá škola je dobrá pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče.“ Dozvíme se z ní mezi řádky, že problémem je právě rodič. To je ta škodná, která háže vidle do našeho inkluzivního ráje (nebo hnoje?).

K čemu je škole dobrý rodič?

V politickém zadání pro české školství, ve Strategii 2030+, kterou všemi silami prosazují politické neziskovky, se o spolupráci školy a rodiny píše poměrně často. Dost se o pomoci rodičů škole dozvíme i z výše uvedeného seriálu ČT o dobré škole.

Rodič je tam ten, kdo pomůže posekat trávu, upravit záhony, postavit zahradní altán, natřít plot, ale ať se ani neopováží dožadovat se domácích úkolů, nebo vznášet výhrady k projektům a k jiným „moderním metodám výuky“. 

Postřehli jste, jak postupně a nenápadně je odebírána kontrola a vliv na výuku rodičům (snaha omezit domácí úkoly, zrušit známky,…) a současně je ve školách posilováno výchovně-indoktrinační působení neziskovek? Ale vraťme se zpět k omezování vlivu rodiny na výuku dětí. Jaké nástroje k tomu české školství využívá?

Zavedení nejednotných vzdělávacích programů, zvaných RVP

K rozbití osnov posloužil Rámcový vzdělávací program, na jehož základě si každá škola vytvořila svůj vlastní školní vzdělávací program. Toto je základní prostředek, který už v samém počátku brání rodičům ve srovnávání škol a v hodnocení jejich kvality.

Školy lze jen těžko porovnat. To, že má škola nízkou úroveň výuky, rodič pozná, až když dítě neudělá přijímací zkoušky. Nový návrh RVP tuto nekontrolovatelnost ještě zdokonalil. Určil sice, jakých dovedností má žák dosáhnout, ale nikde není uvedeno, jaké znalosti k tomu potřebuje. Jak může rodič kontrolovat vzdělávací výsledky dítěte, když nikde není stanoveno, co má umět?

Formativní hodnocení

Toto nové hodnocení vůbec nové není. Jeho podstata spočívá v tom, že učitel dává v průběhu výuky dítěti zpětnou vazbu, aby vědělo, co dělá špatně a co správně. Vyučující zároveň potřebuje zjistit, zdali všichni látku pochopili správně. To je něco, co česká didaktika dělala už dávno. Problém je, že toto „formativní hodnocení“ má mít ústní podobu, takže pokud se dítě doma nepochlubí, že nezvládá třeba násobení pod sebou, rodiče se to nedozvědí a nepomohou mu.

„Doporučení“ nezapisovat dětem do elektronických systémů domácí úkoly

Nevím, zdali to tak je na všech školách, ale jsou školy, kde se to praktikuje. Osobně jsem se s touto radou setkal. Tento požadavek vychází opět ze Strategie 2030+.

Oficiálně učitelé nemají zapisovat domácí úkoly do Bakalářů proto, aby se děti naučily samy nést zodpovědnost za své výsledky. V konečném důsledku to však vede k tomu, že rodiče jsou opět závislí na tom, co jim řekne nezletilé dítě, které z hlediska zákona nenese žádnou zodpovědnost.

Záleží na míře patolízalství jednotlivých ředitelů, zda toto doporučení postoupili dále svým podřízeným. Tento postup odporuje zákonu, ale kde není žalobce, není ani soudce. Podle Občanského zákoníku zodpovědnost za vzdělávání dítěte nesou rodiče. Ti mají právo na veškeré potřebné informace. Požadavek, aby za vzdělávací výsledky odpovídalo samo dítě, odporuje zákonu.

Rodič má právo na informace ze zákona

Podle školského zákona je škola povinna zákonným zástupcům poskytovat informace o vzdělávání jejich dětí. Stojí za úvahu, zdali by měl školu vést člověk, který upřednostňuje politické zadání, iniciované lobbisty z neziskovek, před zájmy žáků. Nevyužívá-li škola elektronický klasifikační systém ve prospěch rodičů, mají rodiče důvod škole dovolit do tohoto systému zapisovat známky svých dětí, a usnadňovat tak práci škole? Nechce škola spolupracovat? Ať si počítá průměry známek na kalkulačce! Školy NEMAJÍ ze zákona nárok na ukládání známek dětí do klasifikačních systémů typu Bakaláři. To je oficiální odpověď, kterou jsem dostal z MŠMT. A školy by se podle toho měly chovat.

Náš zákazník – náš pán

Je na čase dát školám najevo, kdo je jejich zákazník, a důsledně se domáhat svých práv. Škola podle Školského zákona neposkytuje službu neziskovkám, které si na cizích dětech ve školách plní svou agendu, ale rodičům a JEJICH dětem! Přitom rodiče mají dost nástrojů, jak školu umravnit. Řekl vám váš ředitel, kde jsou uložena osobní data vašich dětí? Ne? Pravděpodobně to sám neví, ač je jeho povinností vám to na požádání sdělit. Tušili jste, že osobní data mnoha českých dětí jsou uložena v Dánsku?

Změna se blíží

Přiznám se, že jsem při psaní tohoto textu s napětím čekal na výsledky eurovoleb. Je nepodstatné, jak dopadly strany typu ANO, ODS atd. Pozitivním překvapením byl nečekaný úspěch Motoristů. Lidé už mají dost pochybných experimentů a jiných nesmyslů – elektromobility, zákazů topení v kotlích, inkluze nebo vzdělávacích programů bez učiva. Jsem si jist, že v příštích volbách zaboduje strana, která slíbí zrušení inkluze.     

Zdroj: Věra Taušová: Za neúspěch dětí ve škole můžou rodiče

Vložil: Stanislav Korityák