Jsem učitel… a každý den za to děkuji Bohu. Být učitel je poslání! Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Učitel - ilustrační foto

Vážení čtenáři, více než před dvaceti pěti lety jsem ještě jako student pedagogické fakulty narazil na starou knihu, o níž prakticky nic nevím. Nevím, jak se kniha jmenuje, a vlastně ani o čem vlastně je. Předpokládám, že ji psal nějaký pastor nebo kněz. Mám z ní ofocené jen čtyři strany, na nichž je úvaha Johna W. Schlattera. Je to geniální text a chtěl jsem se s vámi o něj podělit už dávno. Bohužel, nemohl jsem jej najít.

Nyní se stěhuji do jiného bytu a na text jsem náhodně narazil. Takže vám jej zprostředkuji dříve, než zmizí v chaosu krabic od banánů. Ještě jednou podotýkám, že nejsem autor textu a jedná se o citaci. Věřím, že pro vás bude stejným objevem, jako byl před dvaceti pěti lety pro mne. Mám podezření, že autor textu se učitelskou profesí neživil, ale popsal její podstatu fantasticky. Učme se od těch nejlepších!

Jsem učitel? Kdo je to učitel?

„Narodil jsem se v okamžiku, kdy z dětských úst poprvé zazněla otázka. Byl jsem s mnoha lidmi na mnoha místech. Jsem Sókratés, povzbuzující mladé Athéňany k objevování nových myšlenek kladením otázek. Jsem Ezop a Hans Christian Andersen, zjevující pravdu nesčetnými příběhy. Jsem Marva Collinsová, bojující za právo na vzdělání všech dětí bez rozdílu. Jsem Mary McLeodová Bethuneová, stavějící školu s bednami od pomerančů místo lavic…

Jména lidí, kteří vykonávali mou profesi, znějí lidstvu jako Dvorana slávy: Washington, Buddha, Konfucius, Emerson, Mojžíš a Ježíš...“

Učitel zůstává učitelem navždy

Mohu potvrdit i druhou tezi autora textu, že učitelé stejně jako rodiče dětí jsou nesmrtelní. Opět cituji: „Jsem také těmi, jejichž jména a tváře byly časem zapomenuty, ale jejich charakter a to, co naučili ostatní, přetrvá navždy v úspěších jejich žáků. Plakal jsem radostí na svatbách bývalých žáků, radoval se, když se jim narodily děti, a smutně a zmateně jsem stál se sklopenou hlavou u hrobů, které byly vykopány příliš brzo pro jejich mladá těla.“

I já potkávám své bývalé žáky – na nákupech, na kasách u pokladny, ve vlaku, ve firmách, případně ve škole, kam mne chodí navšívit. Je to krásný pocit, když vám žák po několika letech po odchodu ze školy poděkuje. Tři bývalí žáci mi před maturitou zrappovali písničku, kterou jsem je naučil. A to učím na základce!        

Čím je učitel doopravdy? Nejspíš něčím mezi hercem a kouzelníkem

Vším. Opět nechám mluvit autora textu: „Během jediného dne musím být hercem, přítelem, sestrou a lékařem, trenérem, hledačem ztracených předmětů, peněžním ústavem, taxikářem, psychologem, náhradním rodičem, obchodníkem, politikem a obráncem víry.

Nehledě na všechny mapy, tabulky, vzorce, slovesa, příběhy a knihy opravdu nemám co učit, protože mí žáci se ve skutečnosti potřebují naučit rozumět jen sami sobě a poznat, že na to, aby člověk poznal, kdo je, potřebuje celý svět.“

Nejvíce mě naučili mí žáci

„Jsem paradox. Nejhlasitěji mluvím tehdy, když nejpozorněji naslouchám. Mé největší dary spočívají v tom, co jsem ochoten vděčně přijmout od svých žáků.

Materiální bohatství není mým cílem, ale na plný úvazek hledám poklad při hledání nových příležitostí, v nichž by mí žáci upotřebili svůj talent, a při neutuchajícím pátrání po talentech, které někdy leží pod vrstvou poraženectví.

Jsem nejšťastnější ze všech, kdo pracují. Lékař může pomoci životu na svět jen v jednom magickém okamžiku. Já mohu vidět, jak se tento život rodí každý den znovu s novými otázkami, nápady a přátestvími. Architekt ví, že když staví pečlivě, může tu jeho dílo přetrvat staletí. Učitel ví, že když staví s láskou a pravdou, jeho dílo přetrvá na věky.“

Poctiví učitelé to nikdy neměli snadné. Pravda bolí…

Dnes, v době, kdy školy okupují progresivisté, se často cítím jako Don Quijote, bojující s větrnými mlýny. A při čtení řádků Johna W. Schlattera si uvědomuji, že se stále nic nezměnilo: „Jsem bojovník. Denně se potýkám s nátlakem kolektivu, negativitou, strachem, konformismem, předsudky, nevědomostí a apatií. Ale mám silné spojence: Inteligenci, Zvídavost, Podporu rodičů, Individualitu, Tvořivost, Víru, Lásku a Smích. Ti všichni nesou mou korouhev a nikdo je nepřemůže.“

Musím potvrdit, že humor je při zvládání dětí naprosto zásadní – dokáže otupt ty nejostřejší střety. Jako jediný na škole mám papírovou žákovskou knížku. Když je žák nespokojen, řeknu mu, ať mi napíše poznámku. V okamžiku, když je poznámka dopsána, je po konfliktu, třída se při jejím čtení válí smíchy. Poznámky mi podepisuje manželka – kontrolu podpisů žáci berou velmi vážně. Někdy dostanu jedničku, a následně poznámku za to, že není podepsaná.

Tento nápad žáci ještě vylepšili. Když si na konci hodiny vzpomenou, davají mi známku. Většinou dostávám jedničky.

Moje žákovská knížka

Rodiče nám svěřují to nejcennější a podle toho bychom ke své práci měli přistupovat

Stejně jako Učitel, tak i já považuji za své jediné klienty žáka a jeho rodiče – mámu a tátu. Nezajímají mě politická zadání, vládní strategie ani názory „odborníků z neziskovek“. Při každém rozhodování si kladu jediné dvě otázky: „Dá to něco žákovi?“ a „Přáli by si to rodiče?“ Bohužel, v současném školství se na toto raději nikdo neptá, odpověď by mohla bolet.

„A komu jinému mohu poděkovat za tento nádherný život, který mám to štěstí žít, než vám, ostatním lidem, dodičům. Poctili jste mne nesmírnou důvěrou, když jste mi svěřili váš největší dar věčnosti, vaše děti.

Takže mám bohatou minulost. Má přítomnost je plná odvážných úkolů, dobrodružství a zábavy, protože mohu trávit čas s budoucností.

 Jsem učitel… a každý den za to děkuji Bohu.“

John W. Schlatter

Vložil: Stanislav Korityák