Digitální technologie při výuce. Ano, či ne? Pojďme hovořit o školství s učitelem
04.03.2024
Foto: Stanislav Korityák
Popisek: Digitální technologie ve školách - ilustrační foto
Digitální technologie přinesly naprosto zásadní rozšíření možností didaktiky. Zaměřím se na didaktiku cizích jazyků, týká se to však i jiných předmětů. Musíme si ale uvědomit, že digitální technologie nejsou nějakou „kouzelnou hůlkou“, která všechno vyřeší za nás. Samotné zavedení digitálních technologií do výuky automaticky nezvýší vzdělávací výsledky žáků. Digitální technologie jsou pouhým nástrojem.
K tomu, aby byly přínosem, je nezbytné umět je správně používat a systematicky je začlenit do vzdělávacího konceptu daného předmětu. Užití digitálních technologií musí být účelné. Měly by být využívány jen tam, kde zajistí lepší výsledky, než klasické výukové postupy.
Model SAMR – klasifikace účelnosti využití digitálních technologií ve výuce
Smysluplnost využití digitálních technologií klasifikoval Ruben Puentedura na modelu SAMR. Tento model rozlišuje míru přínosu zařazení technologií do výuky. Model však platí i v jiných oblastech lidského konání. Model SAMR popisuje postupný přechod od prostého nahrazení existujících učebních materiálů jejich elektronickou formou až po zcela nový typ výuky, který doposud neexistoval. Mezi těmito krajními případy jsou ještě dva stupně. Model SAMR je čtyřstupňový:
1. Substituce (nahrazení) – digitální prostředek nahradí něco, co už existuje, ale nic mu nepřidá. Například kniha v PDF – stejný text můžeme číst z papíru. Bohužel, je to velice častý případ využití digitálních technologií na českých školách. Nejednou jsem viděl, jak si žáci přepisují text z powerpointové prezentace do sešitu.
2. Augmentace (rozšíření) – pokud knihu v PDF převedeme do interaktivní podoby, už nám digitální technologie nějakou přidanou hodnotu dá. Například tím, že doplníme učivo o hypertextové odkazy na zdroje informací, videa atd. Díky tomu si žáci budou moci prohlédnout to, co se učí, případně si procvičit učivo.
3. Modifikace (změna) – dochází k obměně něčeho, co již existuje, do podoby, která doposud neexistovala. Často se jedná o kombinaci již známých řešení, čímž vzniká věc kvalitativně nová. Do této kategorie patří třeba kombajn. Ten v sobě spojil žací stroj a mlátičku – ze slova „kombinovat“ je odvozen i jeho název.
4. Redefinice (úplná změna) – nalezení doposud neexistujícího řešení. Tím bývají převratné vynálezy. Asi nejznámějším případem bylo nahrazení tlačítek telefonu dotykovým displejem na iPhone. Firma Apple řešila otázku, jaká by měla být klávesnice telefonu, aby vyhovovala všem jazykům. Konečná odpověď zněla: žádná. Klávesnici nahradil dotykový displej, který dokáže zobrazit libovolné znaky. Toto řešení navíc umožnilo zobrazit větší formát obrázků a videí, intuitivní posouvání zobrazovaného obsahu atd. Nic podobně převratného z oblasti vzdělávání neznám.
|
Počítač by nikdy neměl nahrazovat člověka
Digitální technologie jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Hlídejme si, aby technologie sloužily nám. Ne naopak! Technologie by nikdy neměly nahradit živého člověka. Úvahu, že bude učivo centrálně sdíleno do škol přes počítač, a učitel bude jen spouštět připravené obsahy a dohlížet, aby žáci dělali, co mají, už jsem zaznamenal. Role vzdělaného, zkušeného učitele, který dokáže reagovat na lidské potřeby žáků, je nezastupitelná. My děti neučíme jen myslet, ale i žít!
Digitální technologie nejsou cíl, jen výukový prostředek
Dříve než se začneme bavit o použití jakýchkoliv technologií nebo výukových postupů, je nutné nejprve určit, CO se mají žáci naučit – jaké mají získat znalosti a dovednosti. V případě jazyka to bude soubor komunikačních témat (nakupování, u lékaře, doprava atd.) a gramatické učivo, nezbytné k správnému vyjadřování v rámci těchto vybraných témat.
Dále je potřeba určit požadovanou míru osvojení jednotlivých řečových dovedností (čtení, psaní, poslech, hovor). Jiné potřeby má turista (převládá tematicky omezený dialog), něco jiného využije člověk, který chce číst knihy v originálu (převládá čtení), a jiné řečové dovednosti potřebuje průvodce turistů (převládá mluvené slovo).
Teprve poté, co jsme určili, ČEHO má být dosaženo, přichází na řadu otázka, JAK toho dosáhnout, tedy jaké prostředky použijeme. Digitální technologie jsou vynikajícím pomocníkem při nácviku poslechu, při sledování dokumentárních filmů, nebo pro virtuální prohlídky muzeí. Výborně fungují i aplikace na procvičování slovíček a frází. Tam jsou multimédia neocenitelná.
Naopak pro práci s textem jsou vhodnější papírové učební materiály. Experimentálně bylo prokázáno, že při studiu z papíru si žáci uchovají o deset procent více informací, než když mají stejné materiály na displeji. Při zmiňovaném experimentu učil stejný učitel stejnou látku ve dvou srovnatelných skupinách studentů. Lišilo se jen médium, z něhož se žáci učili. Jedna skupina se učila z tabletů, zatímco druhá z papírové knihy. Zcela jednoznačně dosáhla lepších výsledků druhá skupina, která se učila z papírových materiálů.
Interaktivní materiály umožňují vyřešit rozpor mezi mluvenou a psanou řečí
Počítače jsou výborným pomocníkem při výuce jazyků. Třeba v angličtině se slovo jinak píše a jinak čte. To dokáží elegantně vyřešit právě digitální materiály. Obdobně problematický vztah je i mezi strukturou psaných textů v učebnici a mluvenou řečí. Naučit se mluvit prostřednictvím psaných struktur fakticky nejde. Struktura hovoru je jiná.
Text knihy není totožný s mluvenou řečí z podstaty své gramatické struktury. Učebnice není schopna beze zbytku předat mluvený jazyk. Multimediální materiály ano, budou však jen doplňkem. Bez učebnice se neobejdeme – učebnice systematizuje učivo, a tvoří tak „kostru“, o kterou se můžeme při výuce „opřít“. Právě zde narážíme na zásadní rozpor didaktiky cizích jazyků: „Lze pomocí knih předávat mluvený jazyk?“ Knižní jazyk je popisný, hovor je činný.
Psaný a mluvený jazyk jsou diametrálně odlišné jak z hlediska struktury jazyka, tak i z hlediska vnímání – jedno čteme, druhé slyšíme. Uvedu příklad. V učebnicích velice často najdeme obrázek prodejny se zbožím, srovnaným na policích. Žáci popisují, co je v regálech. Ale v životě je tomu jinak. Zákazník nevypráví prodavačce, jaké zboží vidí na poličkách. Při skutečné komunikaci se zákazník zeptá, zda mají chléb, kolik ten chléb stojí, a pak požádá o chléb a deset housek.
Základem mluvené komunikace je otázka a rozkaz (prosba): „ Máte chléb?“ – „Ano.“ – „Dejte mi, prosím…“ V psaných textech převažují věty oznamovací. Mluvený a psaný text mají také odlišnou strukturu. Psaný text bývá ucelený, zatímco v mluveném textu zůstává část věty nevyřčena, protože je zřejmá ze situace – jedná se o tzv. eliptické věty. To je další ze strukturálních rozdílů mezi psaným textem a mluvenou řečí. I toto je oblast, kde nám digitální technologie mohou poskytnout cenné služby.
Gramatiku se můžeme učit pomocí pravidla, nebo modelové věty
Digitální technologie mohou při správném použití zefektivnit i předávání gramatiky. Obvyklým řešením bývá výklad v učebnici, na nějž navazují gramatická cvičení. Není to však řešení jediné. Gramatický jev můžeme fixovat také pomocí modelové věty, kterou se žáci naučí zpaměti pode multimediální nahrávky v rámci frází. Má to tu výhodu, že si jev snadno osvojí i slabší žáci.
Vzhledem k tomu, že učíme i nadané děti, které mají potřebu tomu, co se učí, rozumět, je nezbytné modelovou větu doplnit o gramatické pravidlo.

Vložil: Stanislav Korityák