Bude na školách uklízet bývalý svazák Bek? Může u toho zpívat… Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Stanislav Korityák

Popisek: Univerzální úklidová četa

Na podzim loňského roku proběhla výstražná stávka. Potěšilo mě, že si jednotlivé odborové svazy „nehrály“ jen na svém písečku, ale podpořily se navzájem. Druhé pozitivum – nestávkovalo se za platy učitelů, ale za zachování pracovních míst a důstojných mezd provozních zaměstnanců. To byl také důvod, proč jsem se poprvé v životě zúčastnil stávky. Kuchařky, uklízečky a školníci si za svou práci skutečně zaslouží slušné mzdy.

Zdálo se, že stávka byla úspěšná, Ministerstvo školství „přehodnotilo“ své dalekosáhlé škrty a přislíbilo navýšení prostředků pro provozní zaměstnance. Ale radost byla předčasná. I přes ministerské sliby na některých školách došlo k snížení počtu nepedagogických pracovníků. Bylo by krátkozraké myslet si, že se nás to netýká.

O práci má přijít na 2000 lidí

K zachování existujících pracovních míst provozních zaměstnanců je zapotřebí šest miliard korun, reálně ale vláda poskytla pouze čtyři miliardy. Chybí dvě miliardy, což odpovídá dvěma tisícům míst provozních zaměstnanců – úklidových pracovníků, školníků, kuchařů, kuchařek, ale také účetních a administrativních pracovníků.

Administrativních pracovníků? Ano, je to smutné, ale tito lidé jsou potřeba. Na školách došlo k prudkému nárůstu administrativy, nejprve za valachistické inkluze, a následně za plagismu. Po schválení Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ školy odesílají na MŠMT jeden raport za druhým. Aby ne, když se MŠMT rozhodlo sledovat „prospěch každého žáka“ od školky až po důchod.

Špiclování a diskriminace něco stojí aneb I nekvalita má své náklady

Čtete správně – MŠMT v rámci tzv. RIS (Resortní informační systém) opravdu chce lidi špiclovat od mateřinky skoro po hrob. Kam se hrabe StB! Každé slídilství však něco stojí, například administrativní náklady. Školy musí vykazovat „činnost“ mnoha pánům – zřizovateli, kraji, České školní inspekci a v neposlední řadě MŠMT, jemuž školy každoročně posílají informace o každém jednotlivém žákovi! Administrativa proudí i opačně, MŠMT školám posílá v průměru čtyři až pět dopisů s dobrými radami měsíčně. I s těmi se ve školách někdo musí „poprat“.

Své náklady má i prachobyčejná diskriminace, kterou MŠMT dlouhodobě uplatňuje vůči dětem z fungujících rodin. Není podstatné, zda přímo, nebo přes „spřátelené“ neziskovky a školy. Děti jsou si rovny a měly by mít ve škole rovné podmínky. Že se jedná o „pozitivní diskriminaci“? I ta má svůj rub – špinavou diskriminaci všech ostatních dětí.

Nemám na mysli jen bezplatné „obědy dětem“, které většině dětí nikdo nenabízí. V rámci Národního fondu obnovy byly školy rozděleny do čtyř kategorií podle toho, jak moc která škola je „vyloučená“. Každá z těchto kategorií dostává jinou míru finanční podpory. Nejprve se MŠMT snažilo tvářit, že se jedná o náklady na doučování, a prý když nějaké peníze zbydou, tak se mohou použít i na „zotavovací“ akce.

Dnes už se z těchto peněz, bez jakýchkoliv skrupulí, „znevýhodněným dětem“ natvrdo platí lyžařské zájezdy, zatímco děti nízkopříjmových pracujících, tzv. pracující bída, se na lyžařský zájezd nemají šanci dostat, protože nechodí do té správné školy, zařazené do té „lepší“ kategorie. Ale zpět k tématu – opravdu potřebují školy tolik administrativy?

Český vzdělávací systém trpí finanční obezitou

Hlavní problém českého školství spočívá v tom, že je v něm příliš mnoho peněz. Logická otázka: Proč nejsou peníze na provozní zaměstnance? Protože ti, kteří skutečně pracují, jsou až na konci finančního řetězce. U „lizu“ na MŠMT se střídají dotační paraziti, přivábení přetékajícím rozpočtem MŠMT. A je úplně jedno, že slibují nesplnitelné. Přesně podle pořekadla: „Nikdo vám nedá to, co my dokážeme slíbit.“ Jeden příklad za všechny. Dnes je módní tzv. wellbeing. Neexistuje sice odborná definice, co to „wellbeing“ je, ale přesto jsou na toto téma propláceny stovky kurzů.

Připusťme, že jsou tyto kurzy kvalitní a slovo „wellbeing“ chápejme jako osobní pohodu. Opravdu je možné někomu dát osobní pohodu?! Pocit pohody musí v sobě nalézt každý sám! Osobní pohoda, jinak řečeno životní nadhled, je výsledkem procesu zrání. Puberťák s odstátýma ušima v pohodě nebude, ať se škola bude snažit sebevíc. Škola na jeho podporu může uspořádat „den ušatých“, podobně jako se konají dny inkluze. Ale silně pochybuji, že se po „dni ušatých“ ušatý hoch stane idolem spolužaček.

Osobně se domnívám, že osobní pohoda je stav, při němž člověk uvedl do rovnováhy představy o sobě samém se svými skutečnými možnostmi a předpoklady. Teprve ve chvíli, kdy člověk přijme sebe sama takového, jaký je, může „být v pohodě“. Nikdo nikomu dát pocit osobní pohody nemůže, to si můžeme nanejvýš navzájem přát v novoročních přáních.

Kdyby opravdu bylo možné dávat jeden druhému pocit pohody, tak si nepředáváme papírová přáníčka, ale osobní pohodu samotnou. Za Rudolfa II. hledali šarlatáni kámen mudrců. Dnešní podvodníci hledají „kámen osobní pohody“. Oni se dokonce tváří, že jej našli! Ve skutečnosti je to jinak – našli hlupáky, kteří jim věří. A financují je.

Školství v posledních letech řídí spíš aktivisté a ideologové

Byl jsem jedním z pouličních křiklounů, kteří v roce 1989 požadovali, aby ve vládě seděli odborníci. Ačkoliv komunisté odešli od válu už před třiceti lety, vláda odborníků stále není. O ministerstvu školství to posledních deset let platí skoro stoprocentně.

Kdopak za tu dobu „řídil“ školství? Michaela Marksová – aktivistka z Gender Studies, Kateřina Valachová – právnička, Stanislav Štech – pedagogický psycholog, Robert Plaga – vystudoval veřejnou správu, Petr Gazdík – učitel matematiky, Vladimír Balaš – právník, Mikuláš Bek – muzikolog.

Učitel s praxí v běžné škole na MŠMT působil jen jeden, pan Gazdík. Ten však neměl čas se moc projevit. Lidé, kterých si mohu vážit, byli dva. Pan Balaš mě příjemně překvapil svým konzervativním přístupem. Jsem přesvědčen, že MŠMT opustil, protože pro něj jako pro právníka, zvyklého na přesné formulace, nebyla přijatelná nepřesná, nepodložená a často i hloupá tvrzení jeho podřízených. Zdravotní důvody byly jen laskavou formou zřeknutí se funkce. Druhý ministr, kterého si vážím, je pan Štech. Sice s ním v lecčems nesouhlasím, ale oboru rozuměl.

Největšími škůdci českého školství byli (dle mého názoru) pan Plaga s paní Valachovou. Tohoto prvenství dosáhli svou nekompetentností a aktivismem.

Mikuláš Bek je pouhou karikaturou ministra školství, nemá vizi a jen plní zděděné politické zadání. Ačkoliv z SSM vystoupil už před třiceti lety, stále si nese svazácké myšlení. Kdo jiný, než bývalý svazák a kandidát KSČ, by sbor poradců, které si sám vybírá, nazval Národní konvent o vzdělávání? Pan Bek je snad národ? Komunisté se za mluvčí národa také považovali.

Měl by ministr rozumět oboru, který řídí, nebo mu stačí „dobří rádcové“?

Je-li člověk hlavou, která má řídit určitý resort, měl by oboru, který řídí, rozumět. Úvaha, že k řízení ministerstva postačí mít dostatek poradců, je nesmyslná a vyhovuje především poradcům. Dále vyhovuje i těm, kteří jsou na tyto poradce navázáni. To je také důvod, proč se na MŠMT dnes tak dobře daří neziskovkám a jiným zájmovým subjektům. Ministr, i když bude odborníkem, nemůže detailně rozumět všemu, ale měl by chápat způsob fungování soustavy, kterou řídí.

Pokud bychom přijali myšlenku, že ministerstva mohou řídit lidé bez odborných znalostí, neboť mají poradce, pak nutně musíme dojít k závěru, že tam ten člověk vlastně vůbec není potřeba. Ministr musí být vizionář s jasnými cíli, stojící na pevné zemi. Ne snílek, nebo „ouřada“. Je obrovský rozdíl mezi vizionářem a snílkem!

Řešení nechám na jiných. Mezi čtenáři je spousta chytrých lidí…

Ačkoliv jsem autorem článku a měl bych čerpat ze svého pramene, dovolím si ocitovat příspěvek pana Václava Vysušila, kterému se povedlo problém současného školství popsat na pouhých dvaceti řádcích naprosto přesně a komplexně. Mou jedinou úpravou je rozdělení textu do odstavců. Mistře, máte slovo:

„Školství se dlouhodobě vyvíjí takovým směrem a všechny změny mají takový dopad, že jeho výsledky jsou čím dál horší a provoz čím dál dražší. Ten problém je systémový a nejde vyřešit nějakými dílčími kroky. Ze vzdělávání se vytrácí jakákoli efektivita jak v tom, co se děti naučí, tak v tom, kolik to stojí.

Dávno pryč je doba, kdy práci s kolektivem nebo jakoukoliv osvětu řešil učitel. Ten dnes sleduje, kdo všechno, samozřejmě ne zadarmo, realizuje s dětmi nějaký „vzdělávací program". Není zvykem, aby si to škola zajišťovala vlastními silami. Převládl názor, že kdokoli jiný to umí lépe než učitelé.

Známky dnes nevypovídají o ničem, někdo má dvojku, že zvládl učivo, a jiný, že přestal při hodině házet nábytkem. Počet pedagogických pracovníků dramaticky narostl, protože proč by deset dětí s nějakým omezením chodilo do speciální třídy s jedním speciálním pedagogem, když mohou chodit do deseti s deseti asistenty.

Každá škola musí mít právní subjektivitu, nezávislé řízení a vlastního zřizovatele. To je také „velmi levné a personálně nenáročné". Před pětadvaceti lety byly zrušeny školské úřady a stát rezignoval na řízení školství.

Ve vyspělých zemích existuje regionální školská státní správa a nějaká koncepce školství. U nás se systém školství od konce devadesátých let v podstatě jenom rozpadá a dožívá z toho předchozího, co funguje a ještě nebylo zrušeno.

Že je jenom otázkou času, kdy to celé zkolabuje, musí být každému jasné. Politikům to ale jasné není. Školství musí zažít tvrdý náraz do zdi a zcela se zhroutit, aby se všichni probrali. Škoda jen toho promarněného času.“

Fantastické, že ano? Nenapsal bych to lépe. Budu rád, pokud mě pan Vysušil kontaktuje. Problémem českého školství opravdu není nedostatek financí, ale jejich nesmyslné plýtvání. Dokud se nezačne s penězi ve školství zacházet hospodárně, peníze budou stále chybět.

Zdroje: MŠMT, Školské odbory, diskuse k článku Školy zjistily své rozpočty a zděsily se

Vložil: Stanislav Korityák