Tvrzení, že 40 procent deváťáků trpí depresemi, je lež! Ale hodí se… Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Stanislav Korityák

Popisek: Deprese

To, že došlo po distanční výuce k zhoršení duševního zdraví dětí, je fakt. U žáků narostl počet depresí i sebepoškozování. Mnohé z dětí mají po dlouhodobém odloučení strach z reálného života a utíkají k drogám, do virtuálního světa, do sociálních bublin (kde nejsou oponenti), případně se uzavřu do sebe… Podle průzkumu, který provedl Ústav duševního zdraví ve spolupráci s Českou školní inspekcí, trpí nějakou formou duševní nepohody polovina žáků devátých ročníků.

Ale není to tak zlé, jak se nám média a neziskovky, přisáté na dotace, snaží namluvit. Že jsou prezentovaná čísla vysoce nadsazená, uznal i Petr Winkler, ředitel Ústavu duševního zdraví. Informace, že 40 procent deváťáků má deprese, sice přitáhne pozornost čtenářů, ale není pravdivá. Ovšem k strašení veřejnosti a propagandě se hodí výborně.

Žáky nikdo nevyšetřil. „Diagnóza“ byla stanovena jen podle dotazníku ČŠI

Je nutné si uvědomit, že žáky, zařazené do „průzkumu“, ve skutečnosti nikdo nevyšetřil. Žádný ze „zkoumaných“ žáků se nesetkal s psychologem či psychiatrem. Jednalo se o pouhý dotazník. Toto o průzkumu uvedl 26. 1. 2024 v rozhovoru pro Reflex Petr Winkler, ředitel Ústavu duševního zdraví: „Neznamená to, že všechny ty děti mají klinicky stanovenou depresi nebo úzkost. Je to screeningové šetření a jeho nástroje jsou konstruovány tak, aby nepropustily nikoho, kdo by ty problémy mohl mít. Mají ale tím pádem zároveň velkou falešnou pozitivitu, to znamená, že zahrnou i lidi, které by potom lékaři nediagnostikovali. Přesto jsou ale ta čísla velmi vysoká.“

Tvrzení, že 40 procent deváťáků trpí depresemi, je tedy lež, či spíše dezinformace. Je to účelově využitá polopravda, šířená neziskovkami a na ně napojenými novináři.

Pochybný je samotný způsob získávání dat. Průzkum je založen na takzvaných self-reported nástrojích, což lze volně přeložit jako sebehodnotící nástroje. V reálu se jedná o obyčejné vyplňování dotazníků. Toto šetření tedy ze své podstaty nemůže být objektivní. Odpovědi nemusí být pravdivé. Ne proto, že by děti chtěly lhát, ale protože leccos vnímají jinak, či některým slovům přikládají jiný význam než dospělí. Pochopitelně je možné, že budou i zveličovat nebo uvedou záměrně nepravdivé informace.

Propaganda znamená opakování!

Tato polopravda se objevila v mnoha článcích. Uvedu tři příklady: Jiří Mach, Novinky, 18. 1. 2024: Školy posílí psychickou odolnost žáků. 19. 1. 2024, Josef Mačí, Seznam Zprávy, 19. 1. 2024: Učitele by nezajímalo, že jsem smutný, myslí si většina dětí. Kristýna Matějková, Hospodářské Noviny, 26. 1. 2026: Žáci nemají ve školách oporu, ukázal průzkum.

Co mají tyto tři články společného? Všechny, pod rouškou zpravodajství, propagují spolek, který si říká SOFA. Tento spolek sám sebe prezentuje jako odbornou organizaci, ačkoliv se z právního hlediska jedná o zájmové sdružení na úrovni spolku myslivců nebo svazu zahrádkářů.

A kdo že je ta SOFA – Society for All? Stará známá ČOSIV (Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání), kterou svého času vedla současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. To je ta paní, která se tak významně zasadila o zavedení inkluze do škol a pomohla s prosazením tohoto ideologického konceptu i přes nesouhlas rodičů a učitelů.

Ovlivňování zákonodárců dělá politickou neziskovku politickou neziskovkou

Název spolku se změnil, ale snaha vměšovat se do životů cizích dětí přetrvává. Tentokrát chtějí aktivistky učitelům radit, jak mají pečovat o duševní zdraví dětí. SOFA je přece zdravotnické zařízení. Nebo snad ne? Opravdu není? Tak jsou alespoň odborná instituce! Ani to ne?? No dobře, spokojme se s tím, že se jedná o zájmovou organizaci, právně zvanou spolek, tedy něco na způsob ochotnického spolku.

Co mám proti těmto organizacím? V zásadě nic. Vadí mi, vměšují se do životů jiných lidí. Ještě horší je, že tak činí cestou změn legislativy. Právě snahy ovlivňovat zákonodárce dělají politickou neziskovku politickou neziskovkou – pod záminkou pomoci prosazují politické cíle. Chtějí-li měnit zákony, mají tak činit transparentně, prostřednictvím demokratických voleb, a ne obcházením politiků a úředníků. Tím fakticky obcházejí voliče. Oni moc dobře vědí, že by se svými ideologiemi v poctivé politické soutěži neuspěli, paní Laurenčíková si to opakovaně vyzkoušela. Bez úspěchu. Druhá věc – neziskovky nenesou žádnou zodpovědnost za výsledky své činnosti. Kdo nese zodpovědnost za následky inkluze? Ale vraťme se k dětem.

Lidé se nemění, mění se jen jejich okolí

S názorem, že svět je stále stejný a mění se jen kulisy, se plně ztotožňuji. Jsem přesvědčen, že dnešní mladé lidi trápí přibližně stejné věci, jako trápily nás, hledání sounáležitosti, hledání přátel, přijetí sebe sama, tedy umění žít sám se sebou, což někdy bývá opravdu těžké. Velice mě těší, že tento názor zastává i pan ředitel Winkler:

„Současná generace mladých lidí podle mě tak odlišná není. Lidé se nezmění z generace na generaci. V základních parametrech jsou pořád stejní, mění se ale svět, v kterém musí fungovat, a ten je naprosto odlišný. Ale potřeby lidí, psychologické a fyziologické mechanismy, se až tak rychle nemění. Takže je spíš otázkou, jestli rozumíme světu okolo, v kterém ty děti vyrůstají. A v tom si myslím, že tak nějak plaveme všichni, a proto se těžko divit, že tím víc v tom plavou děti a mladí lidé, kteří si svoji identitu teprve vytvářejí.“

První zásadní myšlenka: Děti si svou identitu teprve vytvářejí. Otázkou je, zdali mají podle čeho si ji vytvářet? Formovat člověka lze pouze na základě pevných vzorů. Mají současné děti okolo sebe silné vzory? Nemám na mysli oblíbeného youtubera. Obávám se, že nikoliv. Dnešní doba nemá jasná pravidla, a nemůže tedy mít ani vlastní tvar. Beztvarý svět nedokáže zformovat silného člověka s pevnými postoji.

Jakou duševní gramotnost má kočka?

Druhou zásadní myšlenkou pana Winklera je úvaha, že bychom měli získávat nějakou „duševní gramotnost“. Osobně zastávám názor, že žádnou „duševní gramotnost“ nepotřebujeme, neboť k vyrovnanosti člověk dozraje s věkem a zkušenostmi. U dětí musí občas „vyrovnávat“ rodiče. Zvířata vědí, kde je jejich místo, i bez „proškolování“. Ale přece jen mě pan Winkler trochu „nahlodal“. Už si svým názorem nejsem tak jistý. Zde je jeho vysvětlení:

„Duševní gramotnost v populaci je neúměrně nízká k tomu, v jakém světě žijeme. Nejenže se lidé nevyznají ve světě, v kterém existují, ale nevyznají se ani v sobě. A to je problém. A s tím něco dělat můžeme. Každý máme nějaké emoce, hormony atd. Jsou situace, které v nás vyvolávají nějaké emoce a reakce, a ty by měl každý člověk chápat, rozumět jim, vědět, co cítí, co prožívá, jak myslí a proč. Jenže my spoléháme na to, že si na to každý postupem života tak nějak přijde sám. Což je hloupé, nebezpečné a má to velmi negativní dopad na naši kvalitu života. Jednoduše v dnešní společnosti, která je převážně informační a extrémně globalizovaná, kde jsou psychosociální tlaky tak obrovské a nesrovnatelné s čímkoliv, čím si lidstvo ve své historii prošlo, by měl každý dostat nějakou základní výbavu, jak se v sobě zorientovat a jak sám se sebou fungovat.“

Musím souhlasit, že psychosociální tlaky, kterým jsou vystaveny dnešní děti, jsou výrazně vyšší než ty, které působily na nás. Už jen proto, že dnešní děti nejsou srovnávány jen mezi sebou, ale s celým světem. Často světem vylhaně dokonalým, vytvořeným pomocí make-upu a Photoshopu. To se pak opravdu těžko hledá sebevědomí.

Dětem chybí osobní komunikace

Přijmu-li argument pana ředitele Winklera, že dnešní děti jsou pod vyšším tlakem, než byly předchozí generace (a já jej přijímám), měla by následovat otázka, jak tento tlak snížit. Vzhledem k tomu, že hlavním „hloupovodem“ je internet, musím dojít k jedinému možnému závěru – odstřihnout internet. Ne zcela, jen v míře, která dětem škodí.

Odstřižení „hloupovodu“ ale nestačí. Nepomůže ani instalace doplňujícího „hloupovodu“, přivedeného z neziskovky. Emoce nelze ovládat rozumem. Proto emočním rozladění nedávají racionální rady smysl. Nesouhlasíte? V tom případě se zeptám, zda vám pomohlo, když vám někdo ve chvíli strachu řekl: „Neboj se!“ Radu jste určitě pochopili, ale strach nezmizel. Emoce jsou nezávislé na naší vůli.

Emoci lze přebít jen jinou emocí (ne vždy). Jsem přesvědčen, že žákovi mnohem více prospěje, když se problému vysměje s partou kamarádů, než když si o něm bude vážně povídat s psychologem. Děti potřebují osobní komunikaci s vrstevníky. Když jsme pořádali tábor, zakázali jsme dětem mít mobily. Úplně. Na tábořiště dorazily pouze dva kousky, a i ty jsme zabavili. Rodičům děti volaly z erárního telefonu o polední pauze. Díky tomu, že se nikdo nedíval na displej, bylo hlavní večerní zábavou povídání ve tmě, které se obvykle protáhlo do dvou do rána.

Ačkoliv se jednalo o děti od 13 do 17 let, nikomu po prvních dvou dnech telefon nechyběl. Když tábor končil, shodli se kluci i holky, že noční povídání byl nejlepší zážitek z celého tábora. Svou roli hrálo i to, že spali v jurtách po šesti – šest velkých kluků, šest velkých holek atd., což byla pořádná parta, na pořádný „pokec“.

Proti depresím domácími pracemi

Problém depresí neřešíme jen v naší zemi, ale i jinde. V Mongolsku je situace ohledně psychických potíží dětí obdobná. Týká se však jen měst. Děti na vesnicích pasou dobytek a pocity zmaru je netrápí. To bude nejspíš důvod, proč mongolští psychologové doporučují rodičům děti zaměstnat domácími pracemi. Práce dětem dává řád a určuje životní rytmus. Navíc děti mají pocit užitečnosti – cítit, že někam patříme a máme tam své místo, je velice důležité.

(zdroje: Jiří Mach: Školy posílí psychickou odolnost žáků - Novinky 18. 1. 2024, Josef Mačí: Učitele by nezajímalo, že jsem smutný, myslí si většina dětí - Seznam Zprávy, 19. 1. 2024 Kristýna Matějková: Žáci nemají ve školách oporu, ukázal průzkum - HN 18. 1. 2024, Petr Winkler: Potřebujeme vychovat generaci, která si s psychickými tlaky umět zdravě poradit - Reflex, 26. 1. 2024)

Vložil: Stanislav Korityák