Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Proč se tak málo lidí ve škole naučí cizí jazyk? Pojďme hovořit o školství s učitelem

15.01.2024
Proč se tak málo lidí ve škole naučí cizí jazyk? Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Stanislav Korityák

Popisek: Osvojování jazyka - ilustrační foto

Mé milé čtenářky a drazí čtenáři! Asi jste si všimli, že již nepíši jeden článek týdně, ale pouze jednou za čtrnáct dnů. V zájmu určité pravidelnosti se budu snažit, abyste měli každé pondělí nový článek o školství. Souvisí to s mou další činností, kterou je psaní učebnic, v níž jsem trochu polevil. Nyní bych rád dokončil druhý díl učebnice, na níž aktuálně pracuji. Na oplátku vám vysvětlím, proč má většina lidí problém osvojit si cizí jazyk.

Osvojování cizích jazyků včetně mateřského má z psychologického hlediska blíž k plavání nebo jízdě na kole než k vyučovacím předmětům pamětního (přírodopis, dějepis) nebo logického (matematika) zaměření. Užívání jazyka totiž není znalost, ale návyk, a proto je nutné předávat jej jinak než ostatní učivo. A právě zde je příčina, proč se většina lidí ve škole jazyk nenaučí – škola jej předává jako znalost.

Jazyk nemá žádnou logiku. Jazyk prostě je!

Pohybuje-li se jedinec v libovolné jazykové skupině, zcela bezděčně si osvojuje všechno, co kolem sebe vidí a slyší. Platí to i o schopnosti používat společný jazyk, který se po určité době pobytu v této skupině dostane do jeho podvědomí. Tento člověk jazykem dokonale vládne, ale není si vědom zákonitostí, kterými se při užívání jazyka řídí. Zkuste se někoho zeptat, proč místo: „Zítra půjdu do práce“ neřekne třeba: „Půjdu zítra práce do.“ S největší pravděpodobností vám nedá vysvětlení. Prostě se to tak neříká. On sice ví, jak se taková věta tvoří, ale zdůvodnění, proč tomu tak je, vám dát nemůže.

Proč tedy nelze říci: „Půjdu zítra práce do“? Protože to není zvykem. Je zvykem říkat: „Zítra půjdu do práce.“ To znamená, že v rámci určité společenské skupiny, užívající jednoho jazyka, můžeme z hlediska osvojování považovat jazyk za zvyk (je zvykem říkat to tak a ne jinak). Pokud je jedinec často v kontaktu s touto skupinou, získává osobní jazykovou zkušenost.

Jazykový cit získáme pouze častým používáním. Žádnými poučkami…

Jestliže je tato zkušenost dostatečně častá, osvojuje si jedinec jejím prostřednictvím jazykový návyk (navykne si říkat to tak a ne jinak), kterému obvykle říkáme jazykový cit (cítí, že by to tak mělo být, neví však proč). Popsaný mechanismus osvojování jazyka je platný pro všechny věkové kategorie coby postup, který vede bezprostředně k praktickému osvojení jazyka, ale ne všichni žáci jsou ochotni a schopni jej přijmout. O příčinách budeme hovořit dále.

Někomu snad bude připadat divné, že člověk, obdařený rozumem, se v případě jazyka musí spoléhat na návyk, ale jinak to ani není možné. Dobře to popsal didaktik němčiny Eduard Beneš:

„Učíme-li se v cizím jazyce věty jen rozumově konstruovat, skládat je v celek podle mluvnických pravidel, stává se nám to nepřekonatelnou brzdou a překážkou mluvní aktivity. Je to pochopitelné, vždyť mluvící by pak musel myslit jaksi po dvojí koleji: Na to, co chce říci, a na to, jak to má říci, tj. správně říci podle mluvnických pravidel. K tomu však, aby mluvčí cizím jazykem mluvil plynně, je zapotřebí, aby myslil právě jen na to, co chce říci, a aby se mu vybavila vhodná forma bezděčně, bez přemýšlení.“  

Jakým způsobem si osvojují malé děti mateřský jazyk?

Asi nemá smysl vyprávět, s jakou „lehkostí“ si děti osvojují mateřský jazyk. V této souvislosti bych rád připomenul, že české děti zvládají češtinu v průměru za stejnou dobu, jako čínské děti čínštinu. Znamená to, že z pohledu malých dětí, které ještě žádný jazyk neumí, jsou všechny jazyky stejně těžké. Nebo lehké? V každém případě u všech dětí můžeme vypozorovat určité zákonitosti, které se nemění.

1. Neměnná posloupnost osvojování jazyka

Dítě si osvojuje jazyk podle neměnného scénáře. Jedna etapa nemůže předběhnout druhou: poslech; fyzické reakce na melodiku a tón řeči (pohyb, úsměv, pláč); období brumlání, kdy dítě vygeneruje obrovské množství zvuků, z nichž se později upevní jen ty, které jsou kodifikovány okolním prostředím; jednotlivá slova, k nimž až časem přiřazuje význam; věty, hovor, později čtení a nakonec psaní. Ve vyšším věku přibudou i jiné roviny užití jazyka, například ironie, ale ty se nás v tuto chvíli netýkají. Rozšiřování slovní zásoby je průběžné v závislosti na rozšiřujícím se okruhu zájmů (v raných etapách je výběr dán nápodobou bez ohledu na význam).

2. Postup od pasivního přijímání jazyka k aktivnímu užití

Zaměříme-li se na způsob, jak se dítě setkává s jazykem, zjistíme, že první dva roky života jen pasivně přijímá veškeré verbální i neverbální podněty, na které reaguje převážně neverbálně. Jeho úkolem je pouze vyrovnat se s podněty, nikoliv něco produkovat. Teprve v druhém roce života dítě začíná mluvit a ve třech až čtyřech letech mluví poměrně správně většina dětí. Znamená to tedy, že v tomto věku si dítě již aktivně osvojilo všechno, co potřebuje k hovoru.

3. Redukovaná podoba jazyka

Jedním z projevů zběhlosti v užívání jazyka je úspornost vyjadřování, tzv. eliptické věty. To je další z důvodů, proč si dítě osvojuje jazyk rychleji a v přirozenější podobě než dospělý člověk. Dítě přejímá jazyk právě v této, již redukované podobě. Nejenže je jím přebíraná forma jazyka jednodušší než úplné věty, ale menší je i množství prostředků, potřebných k vyjádření téhož sdělení.

4. Omezená slovní zásoba dítěte

S předchozím bodem souvisí i poměrně omezený okruh témat a zájmů dítěte. Ten si můžeme odvodit z rozboru dětské kresby, jejíž náměty se u většiny dětí opakují s takovou pravidelností, že v ní rozeznáváme poměrně pevná vývojová stadia. Tento okruh není příliš široký. Spadá do něj rodina, pohádky, zvířata, ostatní děti atd.

O paralele mezi jazykem a dětským výtvarným projevem se zmiňuje i Otto Čačka: „Pro děti je hrou i kresba, která jim ještě řadu let bude sloužit jako nejadekvátnější vyjadřovací prostředek. Vývoj kresby je v mnohém podobný vývoji řeči. Je však primárnějším, bezprostřednějším a širším nositelem sdělení než slova.“

Slovní zásoba tříletého dítěte se pohybuje okolo jednoho tisíce slov. To je obrovská výhoda, protože dochází k vysoké frekvenci užívání omezeného počtu slov, na nichž si osvojí a zafixuje strukturu jazyka (gramatiku).

5. Tlak okolí

Velice důležitým vlivem, který v pozdějším věku chybí (a měli bychom jej zajistit), je tlak prostředí. Zatímco my už jeden jazyk známe, dítě nevládne žádným jazykem, a je proto vystaveno mnohem většímu tlaku, než třeba žák ve škole. Chce a musí se dorozumět. My tomuto tlaku vystaveni nejsme. Proto u většiny lidí dochází k výraznějšímu posunu teprve v cizím jazykovém prostředí.

6. Dítě jazyk přejímá jako návyk

Dítě si jazyk neosvojuje racionální cestou. Jazyk je ve své podstatě skutečně návyk a dítě jej jako verbálně-mimicko-gestickou reakci přejímá, jak bylo popsáno výše. Řeknu-li to velice zjednodušeně, lidé při hovoru nepřemýšlejí, jen „od boku pálí“ nacvičené větné struktury.

7. Dítě vnímá jazyk jako prožitek, baví ho neustálé opakování již známého

Pro dítě je osvojování jazyka silným prožitkem, spojeným s vytvářením citových vazeb k lidem, kteří o něj pečují, a také prožitkem ze hry. Jazyk pro dítě musí být hrou, jinak by donekonečna neopakovalo libozvučnou skupinu hlásek a nenaučilo by se ani spoustu říkanek, kterým nerozumí. To vše se mu líbí pro vnitřní estetickou hodnotu, je mu to příjemné. Totéž platí o pohádkách. Děti chtějí slyšet pohádky, které již znají, a v nezměněné podobě. V neposlední řadě je pro dítě jazyk také velkým objevováním a způsobem uchopení skutečnosti. Způsobem začlenění se do okolního světa.

Čím se liší učení jazyka dospělých od osvojování jazyka malými dětmi?

Popsaný mechanismus platí pro všechny věkové kategorie. Že nelze hovořit, musíme-li myslet na dvě věci současně (co chceme říci a jak to máme říci), platí v každém věku. Zcela bezproblémové je použití uvedených postupů u dětí zhruba do 12 let. Mají radost z několika slov, která znají, a více ze svého subjektivního hlediska nepotřebují. Nedochází k pocitu neúspěchu kvůli domnělému „nepochopení“, které by negativně ovlivnilo další výuku. Jazyk nelze chápat.

Na druhém stupni je situace složitější. Ve věku 13-14 let začíná tzv. bezprostřední jazykový cit ustupovat a studující se začínají dožadovat mluvnických poznatků. Starší žáci (stejně jako dospělí) mají potřebu kontroly nad vším, co dělají. Jestliže se něčemu věnují, chtějí vidět smysl své práce, oprávněnost cíle, ale také cestu před sebou. Musí vědět, kam spějí, a průběžně vidět výsledky svého snažení. Proto jsou vhodné nejen sebehodnotící sekce, ale také plán rozvržení celého učiva.

Důvody, proč starší žáci (často i učitelé) dávají přednost mluvnickým pravidlům před řečovou praxí, jsou zřejmé. Gramatika má logickou strukturu a dá se snadno pochopit. Přitom pro žáky znamená „pochopit“ totéž co „umět“. Naučí-li se žák gramatické pravidlo, pak ví, že jej umí. Je vidět okamžitý výsledek, i když reálně stejně mluvit nedokáže. Pochopit ≠ umět použít.

Podávání učiva v systému vyžadují starší žáci nejen pro svou mentální úroveň, ale také proto, že v systému je jim podáváno učivo i v ostatních předmětech. Jde to tak daleko, že nedostává-li se žákovi systému, sám vyvíjí iniciativu, aby si jej vytvořil.

Při osvojování mluvnice prostřednictvím řečové praxe žákovi takové jasně formulované pravidlo chybí. Chybí mu i hmatatelný, rychle dosažitelný výsledek. Žák neví, zda to, co umí, umí správně, neví, zda umí všechno, a dokonce ani neví, kam si nový jev zařadit. Chybí mu jistota, a v důsledku tohoto pocitu přestane důvěřovat buď sobě, nebo učiteli. To se negativně projeví na výsledcích.

Co s dospělými, když chtějí vše chápat? Dát jim pocit, že chápou!

Abychom rozpor mezi přirozenými mechanismy osvojování jazyka a potřebou jasně formulovaných pravidel vyřešili, je nutné výuku mluvnice rozdělit do dvou fází. Funguje to na principu tzv. předučení. Žáci se s gramatickými strukturami seznamují dvakrát. Nejprve v rámci řečových rozcviček, aniž by si uvědomovali, že se učí gramatiku.

Teprve po praktickém zvládnutí nové látky můžeme přejít k výkladu, začneme se látku oficiálně učit. Tím dáme žákům jednoznačné pravidlo a s ním i pocit jistoty, který potřebují. V praxi to vypadá tak, že v druhé lekci se žáky v rámci řečové rozcvičky gramatickou strukturu nacvičujeme tak dlouho, dokud nemají vazbu plně automatizovanou a „neodpálí odpověď od boku“ (vědět není totéž jako mít automatizováno). Větu si příležitostně zopakujeme i v dalších lekcích, a když dojdeme k výkladu této látky, žáci zjistí, že to vlastně umějí a je to jednoduché.

A v tom také spočívá tajemství úspěchu výuky cizího jazyka. Žák jazyk nemůže chápat, protože to není možné. Náš úkol je zajistit, aby mu i přesto bylo vše jasné. Jaká složitost?

Zdroje: Eduard Beneš: Aktivizace žáků při výuce jazyka, Otto Čačka: Psychologie

 

Stanislav Korityák

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák