Prázdniny, poslední jistota českého školství. Pojďme hovořit o školství s učitelem
10.07.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Prázdniny - ilustrační foto
Ať se ve škole podíváme na cokoliv, všechno je špatně. Tedy, alespoň podle aktivistů. Špatné je opravdu všechno: zkostnatělí učitelé, zastaralá frontální výuka, zanedbávání „moderních metod výuky“ (které to jsou?), nedostatek nebinárních záchodů, nedostatečně progresivní školní jídelny, příliš náročné vzdělávací programy, moc učení, málo zábavných projektů, příliš obsáhlé učebnice… Jediné, co poslové pokroku nekritizují, to jsou prázdniny. Alespoň něco je dobře! Hurá!
Dokonce dvakrát hurá! Prázdniny právě začínají a rád bych si udělal dvouměsíční pauzu. A to jak ve škole, tak také zde na Krajských listech.cz. Ne že bych byl tak unavený a na konci školního roku stříhal metr. Ze školy se vracívám plný energie. Ale potřebuji dokončit věci, na které jsem v průběhu školního roku neměl čas. Proto se po tomto článku na dva měsíce odmlčím.
Co dělá milovický učitel o prázdninách?
Prázdniny jsou pro mne především obdobím tvůrčí činnosti. Zatímco v průběhu školního roku píši úvahy o školství, o prázdninách vytvářím učebnice a pracovní sešity. Tyto činnosti potřebují mnohem větší ponor do práce, kterého při „přepínání“ mezi každodenní výukou ve škole a psaním nejsem schopen. Kromě práce se věnuji také odpočinku a rodině.
Letos se chystám na úpravy pracovního sešitu, který má za sebou rok zkušební výuky. Opravím „překlepy“, zeptám se na zkušenosti kolegyní, které podle materiálů učily, a společně se svými návrhy změny do upraveného pracovního sešitu zapracuji.
Rok prázdnin jednou za sedm let? To by bylo super!
Nevím, zdali je to pravda, ale kdysi jsem četl, že v některé ze severských zemí (nepamatuji si které) mají učitelé rok placeného volna na tvůrčí činnost. Je-li tomu skutečně tak, nevím, ale moc by se mi to líbilo. Bylo by to dobré nejen pro učitele, ale pro celý vzdělávací systém. Jedním z problémů současného školství je odtržení škol od praxe a akademického světa od škol.
Na vysokých školách učí lidé, z nichž většina nikdy na základní škole neučila (s výjimkou pedagogických praxí). Tito lidé pak píší učebnice. Píší je však pro děti, které fakticky neznají. Takže nemají představu ani o jejich zájmech, potřebách, a dokonce ani o jejich schopnostech. Nevědí, co současné děti zvládnou.
Učitelé tyto zkušenosti mají, ale zase nemají čas se práci na učebních materiálech plnohodnotně věnovat. Právě rok tvůrčího volna by jim umožnil nasbírané zkušenosti zúročit.
Rok volna? Co s ním?
Nedělám si iluze, že každý, kdo učí, má takové tvůrčí schopnosti, aby dokázal napsat dobrou knihu nebo učebnici. Ale onen rok by přece šel využít i jinak. Třeba studijním pobytem v zahraničí, zdokonalováním angličtiny, návštěvami inspirativních škol, samostudiem, tvorbou nových příprav. Co by se stalo, kdyby někdo nic nevytvořil a čas „proflákal“? Nejspíš nic. Považuji za důležitější, že ten, kdo má co předat, dostane příležitost zúročit své zkušenosti a vytvořit něco dobrého, než věnovat pozornost „lemplovi“.
Dobrý autor musí mít koule a ptáka
To řekla postava jedné z knih Amélie Nothombové a já s ní souhlasím. Co to znamená? Autor musí mít dostatek fantazie, aby dílo (nejen kniha) mělo dostatek svěžích nápadů neboli šťávy, obrazně je potřeba, aby létal v oblacích. To je ten symbolický pták. Zároveň ale musí stát na zemi, být realista, aby práce měla „hlavu a patu“. To jsou ty symbolické „koule“, které jej drží při zemi. Snad to někoho neurazí, ale dobře se to pamatuje a zároveň tato definice postihuje dva základní a zároveň protichůdné předpoklady dobré autorské práce.
Právě z tohoto důvodu považuji za svou největší výhodu, že mám technické i humanitní vzdělání. Technické vzdělání mi dalo strukturované myšlení, schopnost tvorby konceptů a uvědomění si příčin a následků. Humanitní vzdělání mi zase zajistilo schopnost odpoutat se od nepodstatných detailů, které brání člověku vidět velké celky.
Být sám sobě drábem – nejtěžší úkol „svobodného povolání“
Autorská práce má ještě jedno specifikum. Nikdo vám neřekne, co máte dělat ani jak to máte dělat. Dokonce ani kdy. Odtud pramení chaotičnost mnoha umělců. Co a kdy nakonec vznikne, případně jak se práce vyvine, to autor netuší. To je na autorské práci asi to nejnáročnější.
Pamatuji si, jak jsem v jednom nakladatelství sestavoval koncept matematiky pro druháky. Mým úkolem bylo vymyslet na každou matematickou operaci krátký příběh, který by demonstroval podstatu probírané operace. Násobení jsem vysvětlil na pečení buchet – každý měl odlišnou velikost plechu (např. 2 x 3 buchty, 5 x 6 buchet), dělení na štípání polínek atd. Na sestavení jedné lekce jsem měl týden, přičemž část pracovní doby jsem mohl strávit kdekoliv, dle svého uvážení. Pracoval jsem především po hospodách. Nejprve jsem si dal něco dobrého k jídlu (na to mi zaměstnavatel dával stravenky), a pak jsem celé odpoledne psal u piva.
Do středy to bývalo dobré. To jsem si pohrával s myšlenkami a hledáním nápadů. Této fázi práce říkám plovoucí myšlenky. Ve čtvrtek jsem začal být nervózní a v pátek práce musela být odevzdaná. První dvě třetiny knihy šly bez potíží, ale čím déle jsem psal, tím méně bylo nápadů. Poslední třetinu knihy jsem ze sebe doslova potil. Představa, že budu psát další díl učebnice, pro mne byla nepřijatelná. Po devíti měsících jsem dal výpověď – stejně jako autor předchozího dílu učebnice. Mimochodem, průměrná životnost „kreativce“ tam byla půl roku. Takže jsem vlastně přesluhoval.
Svoboda je vždycky těžká, ale jen málokdo si to uvědomuje
Stavět na zelené louce je vždycky těžké. Pokud člověk jen vylepšuje detaily existujícího systému, je práce celkem snadná. Ale vytvořit něco od základu nového (a zároveň funkčního), to vyžaduje obrovské znalosti, zkušenosti, a především potřebu něco takového vůbec dělat. Tipuji, že předpoklady pro takovou činnost má maximálně deset procent lidí. Právě toto považuji za důvod, proč došlo k propadu kvality vzdělávacích výsledků žáků po zavedení rámcových vzdělávacích programů (RVP). Učitelé na takovou práci neměli ani potřebné zkušenosti (tvorba konceptů je něco naprosto jiného než učení) ani čas. Museli učit a připravovat se na výuku, takže onu „koncepční práci“ dělali unaveni po nocích.
Alkohol a káva – jing a jang autora
Podělím se ještě o jeden postřeh z autorské práce. Své knihy nejen píši, ale občas i ilustruji, přičemž kreslím jen v případě krajní nouze. Považuji se za lepšího konceptualistu než výtvarníka. Coby výtvarník patřím až do nějaké páté ligy, zatímco jako tvůrce konceptů se považuji za prvoligového hráče.
Ať tak či onak, zjistil jsem, že k psaní textů potřebuji pít kafe. Při výtvarné činnosti si mé tělo říká o alkohol. Když nemám nápady nebo jsem psychicky unavený, sahám po alkoholu i při psaní, do jisté míry na mne alkohol působí jako myšlenkový „stimulátor“. Bohužel jen do chvíle, kdy u práce usnu. V každém případě – káva představuje symbolické koule, alkohol ptáka. Stále jsme u téže navzájem si odporující a doplňující se duality lidského myšlení: muž – žena, den – noc, plus – minus (v baterce). Jsou to naše jing a jang. Čím větší je rozpor, tím větší se uvolní energie.
Muž a žena? Nebezpečná úchylka dnešní doby!
Když nad tím tak přemýšlím, napadá mě, proč se dnešní progresivisté tak vehementně snaží smazat rozdíl mezi mužem a ženou. Že by to souviselo s energií plynoucí z duality, o níž píši výše? Kvůli komu muži vedli války? Kvůli ženám. Kvůli komu ženy pálí mosty? Přece kvůli mužům! Může oddanost – lásku – nenávist, jdoucí za hranici sebezničení, globalistický svět potřebovat? Jistěže ne. Odstranění muže a ženy = nastolení poslušnosti.
Ale klid! Prozatím tu ještě máme muže a ženy, a dokonce i prázdniny. Užívejme jich, dokud je v zájmu lepších zítřků někdo nezruší nebo je nenahradí povinnými odpočinkovými kempy!

Vložil: Stanislav Korityák