Dítě může být zbožňované, ale nesmí se stát Bohem. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Pixabay

Popisek: Trest - ilustrační foto

Dne 16. 6. 2023 vyšel na serveru Deník článek, pojmenovaný Češi jsou k tělesným trestům tolerantní. Odborníci vítají změnu zákoníku. Zákoníkem je myšlen Občanský zákoník a za „odborníky“ autorka článku označuje lidi, napojené na neziskovky, které za patřičný peníz propagují agendu, na niž dostali dotace. Ačkoliv je článek silně manipulativní, stojí za přečtení. Je na něm vidět, jak funguje placená „veřejná diskuze“, která má dělat dojem legitimity politického rozhodnutí.

Minule jsem psal o snahách vytlačit z oficiálních dokumentů slova „otec“ a „matka“. Tento bohulibý záměr v roce 2010 členským státům uložila Evropská unie s odůvodněním, že jsou prý tato slova sexistická. Díla se chytily nejen vlády, ale i levičácké bojůvky. Nečekanou hvězdou roku se stala společnost Bakaláři. Ta ve svých systémech nekorektní slova „táta“ a „máma“ nahradila unisex výrazem „rodič“. O uznání svých biologických rolí tak pomalu přicházíme. Teď by nám progresivisté rádi odebrali i právo své děti vychovávat. Jedná se prý o násilí na dětech.

Současné znění Občanského zákoníku je plně dostačující

V současném Občanském zákoníku fyzické tresty nejsou přímo jmenované. Není tam dokonce zmíněno ani slovo „trest“, ale sousloví „výchovné prostředky“: „Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.“

Z mého pohledu je formulace naprosto dostačující, nesmí dojít k újmě dítěte a „míra“ musí být přiměřená okolnostem. Co víc dodat?

Nechť promluví odborník! aneb Dotovaný hlupák expertem…

Vždycky mě udivuje mediální manipulace formou „hry na odborníka“. Dříve k prosazení správného názoru stačil Bůh. Jeho přání nám v kostele přetlumočil jeho mluvčí a byl klid. Ale od dob, co jsme Boha zavrhli, tu máme „odborníky“. Odborníkem může být třeba mediálně protěžovaný tělocvikář bez praxe. Co na tom, že nikdy reálně neučil? Říká, za co je dotován, a je tedy odborníkem. Co je na tom nejasného? Ještě lepší je slovo „expert“. K tomu, abych byl „expert“, stačí, pokud se tématem dlouhodobě „zabývám“. Ani to hloupé vzdělání vlastně nepotřebuji, mám-li správný názor.

Stejná manipulace je použita i v tomto článku. Do pozice „odborníků“ jsou pasováni lidé z neziskovek, které na toto téma dostaly dotace. Už jen to, že si je někdo vydržuje, znamená, že nejsou nezávislé. Realizují agendu, na niž dostali peníze. Asi těžko budou tvrdit něco, co odporuje zadání jejich dobrodince. Tyto organizace nejsou ani odborné ani objektivní, jsou zájmové. V textu nevystupuje ani jeden skutečně nezávislý odborník. Fakticky se tedy jedná o PR článek.

Je rozdíl mezi trestem, usměrněním a zjednáním pořádku

Výchova dítěte je vysoce komplexní činnost, sestávající jak z hmotného zajištění dítěte, tak také z předávání vzorců chování, obvyklého v dané společnosti. Patří k ní také předávání zvyklostí dané rodiny, rodiče by měli mít právo společně se svými geny předat i svou kulturu a životní postoje.

Troufám si tvrdit, že v současné době fyzické tresty nemáme. U skutečného fyzického trestu je bolest (utrpení) cílem. Dokonce míra bolesti bývala dávkovaná, soud rozhodoval, kolik ran provinilec dostane bičem, metlou nebo bambusovou tyčí podle místních tradic a zvyklostí. To ale u „lepáka“, který dáme přidrzlému potomkovi, neplatí. Tam obvykle není bolest cílem. Spíše jde o „nepřehlédnutelný“ podnět, který „mladej“ nemůže ignorovat. Úplně stejně by zafungovalo i polití vodou nebo zatřepání. Možná i lépe.

Kde začíná a končí „fyzický trest“? Jedná se opravdu o trest?

Že se skutečné násilí na dětech (s výjimkou patologických rodin) v naší zemi nevyskytuje, na tom trvám. Rodiče dítě usměrní, třeba i fackou, ale stále jej milují. Cílem rodičů není násilí, páchané na dítěti, jen narovnání chybného kurzu. Typickým znakem násilí je zvůle. To při výchově dítěte neplatí. Ve zdravé rodině bezdůvodné bití neexistuje. Pokud ano, je patologická. Ale aktivisté se tváří, že jsou patologické všechny rodiny, kde dítěti plácnou přes zadek.

Často to bývá tak, že dítě onen „fyzický trest“ vlastně ani příliš nebolí. Jen si uvědomí, že překročilo jistou hranici a bude muset začít poslouchat. Typický příklad – plácnutí neposlušnému batoleti přes plenu. Tam více zafunguje to, jak „popoletí“ vpřed, než že by ho to skutečně bolelo. Ale dítě ví, že se maminka opravdu zlobí. Je to takový výrazně vztyčený prst. A to je to, co zafunguje. To, že se maminka zlobí (vlastně rodič 1 se zlobí). Není to strach z výprasku.

Otázkou zůstává, kde „fyzický trest“ začíná a kde končí. Je jím facka? Pohlavek? Okamžik, kdy dítěti vytrhneme z ruky mobilní telefon? Je násilím to, že „vzpírající se“ dítě držíme za ruku? I to je technicky vzato násilí, dítě proti jeho vůli držíme silou. Viděl jsem situaci, kdy matka, dbalá principů pozitivního rodičovství, vedla po chodníku zhruba pětiletou holčičku. Ta se snažila se jí z ruky vykroutit. Moderní matka na „hru“ přistoupila a přetahovala se s ní. Ve výsledku táhla vztekající se dítě, nakloněné nad vozovku. Připadá vám to bezpečné? Mně ne. Já bych na jejím místě dítě nejprve upozornil, a pokud by to nepomohlo, obratem bych mu plácnul jednu přes zadek. Nebudu přece čekat, až se mi dítě vysmekne a skončí pod autem. Tenkrát jsem ale (coby projíždějící řidič) zatroubil. Dcera se lekla zlého pána a přestala. Snad jsem jí nezpůsobil trauma.

Bývají období, kdy věcné argumenty (a tedy ani vysvětlování) fungovat nemohou

Propagátoři výchovy bez trestů tvrdí, že dětem je potřeba vše vysvětlovat. Neuvědomují si však, že jsou situace, kdy vysvětlení není možné, ať už kvůli nízkému věku dítěte (nerozumí nám), nebo z časových či prostorových důvodů. Tam bývá na místě fyzický zákrok rodičů. Nebudeme přece „domlouvat“ dítěti, pobíhajícímu na perónu přijíždějícího metra. Nebo ano?!

Je to asi půl roku, kdy jsem byl na přednášce známého psychologa, pojmenované Výchova bez trestů. Pan psycholog posluchačům v sále půl druhé hodiny vyprávěl, že jsou tresty špatné a překonané, ale odpovědět na konkrétní dotazy, třeba jak zajistit bezpečnost ostatních dětí, když je napadá nezvladatelný spolužák, nedokázal. Jedna moje kolegyně vtipně poznamenala: „Pohádkový dědeček.“ Toto je typický rys aktivistů. Vědí, co je špatně, ale nedokážou odpovědět, jak konkrétně postupovat správně. Mimochodem, dobrou radu dala přímo na přednášce paní učitelka z mateřské školy. Pro dítě s hysterickým záchvatem, pro které si odmítli přijet rodiče, zavolali záchranku. Má to logiku. Jako učitelé nedokážeme posoudit zdravotní stav svěřence. Řekl bych, že tudy vede cesta.

Argumentem aktivistů bývají zvířátka. Půjčím si je také!

Využití příkladů ze světa zvířat, k podpoření vlastního názoru, je jednou z nejužívanějších manipulačních technik. Příkladem může být homosexuální lobby, která děti „krmí“ příběhy o pejscích, tučňácích, ba i šnečcích. Nejednou jsem slyšel větu ve smyslu: „Podívejte se, jak pejsek skočí na pejska…“ Autoři tvrzení tím chtějí říci, že je homosexualita v přírodě naprosto běžná.

V případě „usměrnění“ mláďat nikdo z aktivistů na svět zvířat neodkazuje. Pravděpodobně se tyto příklady nehodí. Přisadím si tedy já. I zvířata dají mláďatům jednu výchovnou. Platí to zejména o savcích. Nejeden z nás viděl kočku, jak tlapkou „srovnala“ koťata, když bylo potřeba. Je to násilí, nebo výchova? Jistěže výchova. A usměrnění k tomu.

Dělej, nebo ti pomohu! Rodiče nečeká postih, ale podpora. Opravdu?

V propagačních materiálech Centrum Locika zveřejnilo „dezinformace“, týkající se navrhované změny Občanského zákoníku. Jednou z nich prý je obava, že rodiče budou za trestání dětí postihováni, což podle aktivistů není pravda. Toto tvrzení je typická polopravda. Občanský zákoník opravdu neurčuje tresty, jen normy chování. Tresty v závislosti na závažnosti porušení uzákoněných norem určuje Trestní zákoník. U menších provinění se může jednat o přestupek. Ale v každém případě by se paragraf na potrestání rodiče, který dá dítěti pár výchovných, paragraf našel.

Když děti bubnují proti svým rodičům – ukázkové budování mezigeneračních příkopů

Za „iniciativou“ stojí několik neziskovek. Jednou z nich je centrum Locika. To za naše peníze řídí lobbystický projekt Dětství bez násilí. Aby zajistilo „osvětu“ mezi dětmi, pořádá také tzv. bubnovačku. To je akce, při níž místo výuky žáci tlučou vařečkami do hrnců a jiných nádob. Prý aby bylo slyšet pláč týraných dětí. Tak to alespoň prezentují novodobí svazáci. Kdopak asi jsou ti tyrani, kteří dětem doma ubližují? Jistěže rodiče! Ti, kteří jim ráno připraví kastrůlky s vařečkami, aby dětičky měly na čem dělat rámus. Netuší, že potomek bude bubnovat proti nim. Toto ale školy rodičům neříkají. To jen dětem po „akci“ nebo před ní má vyučující vysvětlit, aby se ozvali, kdyby jim doma někdo ubližoval.

Házet do jednoho pytle výchovné prostředky a násilí na dětech je stejná demagogie, jako kdybychom tvrdili, že pomoc dětí s domácími pracemi je dětská práce. Dětská práce zajišťuje dítěti a jeho rodině obživu. Při pomoci rodičům se děti učí řídit provoz domácnosti a vykonávat jednotlivé domácí práce. Zatímco dětská práce ničí zdravý vývoj dětí, pomoc rodičům stmeluje rodinu a připravuje děti na život. Totéž platí o trestech. I ty mají dítě vést k bezproblémovému vstupu do života. Rodiče své děti opravdu zbožňují. Ale nemohou si dovolit vychovat z nich Bohy.

(zdroje: Výchova bez násilí, Deník, Centrum LOCIKA, Ministerstvo zdravotnictví, MPSV

Vložil: Stanislav Korityák