Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vědecký aktivismus je horší než vědecký komunismus. I na Univerzitě Karlově. Pojďme hovořit o školství s učitelem

12.06.2023
Vědecký aktivismus je horší než vědecký komunismus. I na Univerzitě Karlově. Pojďme hovořit o školství s učitelem

Foto: Se svolením Univerzita Karlova

Popisek: Studenti UK v kampusu Hybernská

Už mnohokrát jsem doporučoval, aby se rodiče se svými dětmi bavili o tom, co dělaly ve škole. Ačkoliv většinou dostanou odpověď „nic“, neměli by se vzdávat. Škola se v posledních letech stává místem, kam se na děti, plnící povinnou školní docházku, snášejí jako supi aktivisté z nejrůznějších zájmových skupin. A nejedná se jen o neziskovky, zpívající za mrzký peníz píseň toho, koho chleba jedí. Svou agendu ve školách realizují i ministerstva. Tentokrát s aktivistickou tematikou přišla Univerzita Karlova.

Minulý týden jsem dostal email, označený „Transgenderová problematika na školách – výzkum“. V něm jsem byl požádán o vyplnění dotazníku. Odměnou mi měl být test, na němž jsem si mohl ověřit své znalosti z „trans-problematiky“.

Výzkum je výzkum a aktivismus je aktivismus

Že se nejedná tak úplně o výzkum, ale spíše „školení mužstva“, mi bylo jasné hned po přečtení zprávy. „Výzkum“ má učitelům podprahově sdělit, že se jedná o vědecké téma a je třeba ho brát vážně. Proč si to myslím?

Ačkoliv se v předmětu zprávy píše „výzkum“, dále v textu se dočteme, že by autoři rádi přispěli k vytvoření „bezpečnějšího prostředí“ na školách. Přiznávají tím, že cílem není neutrální výzkum zkoumaného subjektu (škol), ale ovlivňování zkoumaného subjektu – vytvoření bezpečnějšího prostředí. Není podstatná deklarovaná „dobrota“ plánovaného záměru. Výzkum je výzkum, páchání dobra je páchání dobra. To už se však nepohybujeme v oblasti vědy, ale aktivismu. Že by „vědecký aktivismus“? Tento termín může mít dvě podoby. Buď se jedná o aktivisty z neziskovek hrající si na vědce, nebo o aktivistickou činnost, prováděnou pracovníky univerzit.

Překvapující je, že „výzkum“ probíhá na Katedře učitelství a didaktiky biologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Jak může biolog tvrdit, že pohlaví dítěti při narození přiřazujeme?! Asi i oni potřebují penízky, že ano? Na druhou stranu – pokud se na této univerzitě svého času se vší vážností vyučoval vědecký komunismus, proč by nemohli dnes mít „vědecký aktivismus“?

Pohlaví se určuje, rodné číslo přiděluje

Protože jsem zvědavý, a kverulant k tomu – dotazník jsem vyplnil. Chcete-li si ověřit, co dotazník obsahuje, můžete si jej vyplnit také. Odkaz je zde. Začíná osobními a místopisnými údaji. Přes vzdělání se pomalu dostává k otázkám týkajících se „trans-tematiky“. Některé otázky jsou normální, ale jiné hloupé a manipulativní. Například se neustále opakuje manipulativní formulace, že pohlaví bývá dětem přiřazeno při narození, jako kdyby o tom, jaké bude mít dítě pohlaví, rozhodoval lékař u porodu.

Pohlaví dítěti nepřiřazujeme. Přidělujeme rodné číslo. To, jaké má dítě pohlaví, URČUJEME podle jeho přirození. To není tak, že vedle porodního stolu sedí pracovník Univerzity Karlovy a nalepuje dětem „jedno“, nebo „druhé“. Ty děti „to" tam prostě mají. A měly by, i kdyby tam žádný přírodovědec z UK neseděl a „nepřiřadil“. My nic nepřiřazujeme, jen na základě pohlaví určujeme (ve smyslu poznáváme), zda se jedná o dívku, nebo chlapce. Nic víc. Ještě jsem neviděl novorozence, který by deklaroval, že se cítí někým jiným. 

Operace přirození – pro někoho dar, pro jiného zkáza, pro vědce grant

Další manipulativní tvrzení zní: „Chirurgická přeměna pohlaví je špatná věc.“ Dotazovaný pak „zaškrtává“, jak moc s tímto tvrzením souhlasí. Chybí ovšem specifikace, za jakých okolností. Je to stejný nesmysl, jako kdyby se autoři dotazníku obecně ptali, zda je špatné trhání zubů. Hrozí-li pacientovi otrava krve, může být extrakce zubu záchranou života.

Má odpověď zní – jak pro koho. Narodí-li se člověk se špatně vyvinutým genitálem, je chirurgická změna pohlaví výborná věc. Ovšem přeoperovávat pohlaví fyzicky zdravého člověka, který tápe a neví, kým je, je mrzačení na úrovni ženské obřízky v některých afrických zemích. To, že po tom dotyčný ve svém věku „touží“, není vůbec podstatné. Za pět let může toužit po něčem naprosto jiném. Ale tato změna je nevratná. Proto je dobře, že podmínkou pro provedení operace je dosažení osmnácti let věku. Spíše bych tento věk zvýšil na 21 let.

Chápu, že jsou lidé, kteří tento zákrok opravdu potřebují. Je takový problém počkat? Co jsou tyto zkušební tři roky v porovnání s délkou zbývajícího života? Jedná se o skutečně závažné rozhodnutí a jeho realizaci by měla předcházet opravdu zralá úvaha. Doporučuji podívat se na americký dokument „Co je to žena“ z roku 2022. Tam je rozhovor s několika lidmi, kteří byli přeoperováni. Dozvíte se třeba, že jednomu z pacientů po operaci rostlo uvnitř genitálu ochlupení. To vám ale progresivisté neřeknou.

Je to v těle, nebo v hlavě?

Je-li řeč o identitě, pak není problém v pohlaví, ale v mozku. Cítí-li se dotyčný být někým, nechť jím je. Změna pohlaví je správná, pokud se člověk skutečně cítí být příslušníkem opačného pohlaví. Člověk by měl vědět, co chce. V okamžiku tvrdého, nevratného rozhodnutí je nucen naprosto vážně se zamyslet, co vlastně chce. Samozřejmě musí být schopen věcného uvažování, čehož mladí a zamilovaní nejsou. Zde navazuji na další z problematických tvrzení dotazníku: „(Mám pocit), že diskuse o transgenderu ohrožují má vlastní práva.“

Po kapkách dávkovaná infekce ohrožuje především děti

Diskuse o transgenderu neohrožují mně, ale duševní zdraví dětí. Já za dobu svého života vím naprosto přesně, co chci. Ale v období puberty a postpuberty jsem měl o sobě obrovské pochybnosti. Pochyboval jsem dokonce i o vlastní orientaci. Sice se mi líbila děvčata, ale takové to „propadnutí tělem i duší“ jsem nezažil. Říct mi tenkrát, že je možné, že nejsem ani žena, ani muž, asi bych o tom naprosto vážně uvažoval.

Člověk v pubertě je obzvlášť zranitelný. Má problém se sám v sobě zorientovat – to je přirozený vývoj. Také jsem znal kluka, kterého maminka oslovovala v ženském rodě a dnes ho potkávám se slečnou. Většina mladých z toho vyroste, jakmile se doopravdy zamiluje. Ale pokud mu v této zranitelné životní fázi tlačí do hlavy hlouposti, může snadno uvěřit, že je někým jiným, a udělat nezvratnou chybu. Přijmu-li tezi, že se dnes mohu cítit ženou a zítra mužem, pak bych měl mít právo se pozítří cítit třeba hrncem a v sobotu klokanem. Nebo se mýlím? Kdo určí, kde končí subjektivně vnímaná identita?

Druhou možností je přeměna mozku. I toto by mohla být cesta k zajištění souladu mezi tělem a subjektivně prožívanou genderovou identitou. Nemám na mysli známou metodu kata Mydláře. Jsem si jistý, že rozhovor se zkušeným a uvážlivým psychologem, z něhož je cítit moudrost a nadhled, by dokázal přibrzdit unáhlený krok nejednoho mladého člověka. Měl by to být člověk, který něco opravdu prožil i mimo svůj obor. Ale berte mě s rezervou. Nejsem vědec, jen filozofující učitel, který nevystudoval UK. Můj „rozhled“ je z jedné strany omezen krásnou ženou a z druhé strany dokonalou sochou Davida, jejíž předlohu každý večer obdivuji v zrcadle. I s pivním pupkem.

Proč je vědecký aktivismus nebezpečnější než vědecký komunismus?

Vědecký komunismus byla oficiálně akreditovaná „vědecká disciplína“ – bylo jasné, kdo ji hlásá. Měl lidem vysvětlit – na vědeckých základech, proč je komunismus ten nejdokonalejší společenský řád a proč to všechno musí fungovat. Že se vědecké teze nepotvrdily, už víme, ale podstatné je, že vše bylo transparentní. Byl znám nepřítel.

Dnes je to jinak – změny prosazují „pomáhající“ dobročinné a „neziskové“ neziskové organizace. Ty pomalu prorůstají do univerzitního světa, kde agendu těchto organizací prosazují – jak jinak, než na vědeckém základě. Jak neziskovky, tak univerzity jsou štědře financovány dotacemi a granty, přičemž podmínkou přidělení peněz je právě to, že se budou věnovat určité tematice – neboli agendě. Není tedy bez bližšího zkoumání zřejmé, kdo za prosazováním dobra stojí. Vědecký aktivismus je nebezpečný právě v tom, že funguje skrytě.

Neměli bychom se ptát, proč by děti neměly tyto lidi vidět. Spíše by nás mělo zajímat, proč tito lidé tak silně touží po pozornosti dětí.

 

QRcode

Vložil: Stanislav Korityák