Kterak milovický učitel rozlítil Líného učitele. Pojďme hovořit o školství s učitelem
05.06.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Každý člověk je jedinečný originál - ilustrační foto
Roberta Čapka alias Líného učitele zná asi každý, kdo se alespoň trochu zajímá o školství. Dříve či později na jeho články narazíte. Světe, div se, Líný učitel narazil na jeden z článků milovického učitele. A pořádně se u toho rozzlobil. Jednalo se o můj text nazvaný Opravdu jsou přijímací zkoušky diskriminační? Pan Čapek na můj článek zareagoval vlastním textem, nazvaným Stanislav Korytiák: Jak diskriminuje a jak se mýlí. Chybně zapsaná písmena „i/y“ v mém příjmení jsem ponechal pro snazší vyhledávání záměrně.
Přiznávám, že jsem se u článku pana Čapka výborně pobavil a rozeslal jsem jej pro zasmání také svým přátelům. I jim se líbil. Doporučuji si jej přečíst. Navrhl jsem panu Čapkovi uspořádat veřejný diskusní duel. Pan Čapek přijal. Nyní čekáme na určení času natáčení. Až bude datum diskuze určeno, budu své čtenáře informovat.
Kdo je „Líný učitel“ Robert Čapek?
Pan Čapek je psycholog, učitel a také vysokoškolský pedagog. Proslavil se knižní trilogií o „líném učiteli“, v níž podrobně rozepisuje realizaci pedagogického pravidla, známého už z dob Komenského, které nám říká: „Co může vykonat žák, nechť žák také vykoná.“ Velmi zjednodušeně lze říci, že čím více žáka zapojíme do vzdělávacího procesu, tím méně se nudí, tím více se naučí a více si toho také vyzkouší. Ještě lépe tuto pravdu vyjadřuje čínské přísloví, připisované Konfuciovi: „Řekni mi a já zapomenu, ukaž mi a já si zapamatuji, nech mne to udělat a já pochopím.“ Já s těmito zásadami souhlasím a také je využívám při výuce.
Že je pan Čapek spíše levicového smýšlení, vám dojde už při otevření jeho webu, má na svém faviconu (malinký obrázek na záložce webu) obrázek marxistického revolucionáře Che Guevary. Není tedy divu, že tak těžko nachází společný pohled s konzervativním autorem, jako jsem já. A to bude asi i důvod, proč ho tak trápí „nerovnosti ve vzdělávání“.
Pro děti čuňata, pro učitele oslí uši
Asi největší mediální zásah se panu Čapkovi podařil, když zveřejnil případ školy v přírodě, na níž paní učitelky dětem rozdaly diplomy s čuníky za nepořádnost. Nebudu hodnotit přiměřenost těchto diplomů. Jsem učitel. Ne soudce ani mravokárce. Je neoddiskutovatelné, že by si děti měly umět ustlat postel, složit a uklidit věci, stejně jako dodržovat základní hygienická pravidla. Jídlo do postele nepatří. Tečka. To jsou záležitosti, týkají se zdraví dětí, a učitelky je nějak řešit musely.
Otázkou je, jak zajistit, že tyto děti opravdu nebudou žít jako „čuňata“. Možností je mnoho. Můžeme jim nadávat, nechat je pokojíčky uklízet pod dohledem, případně jim něco zakázat (třeba telefon), dokud nebude uklizeno. Také dětem můžeme dát asistenta, který uklidí za ně, dát jim diplom s prasátkem, uvázat je k pranýři, nebo z nich udělat postižené. Co třeba vymyslet diagnózu „dysuklízie“? Nebo můžeme přistoupit k přirozeným trestům. Kupříkladu naložit jim jídlo do špinavých talířů, které si neumyli? Nebo je nechat spát v posteli, plné zbytků jídla? Jak si kdo ustele, tak spí, že ano? Nechat je týden chodit ve stejném spodním prádle a s nevyčištěnými zuby? Ano, jsou děti, u nichž čistění zubů = namočení kartáčku, aby byl mokrý.
Paní učitelky se rozhodly pro diplomy. Pana Čapka tento způsob hodnocení (jak pokrokové – bez použití známek) pobouřil, neboť je ponižující. Položme si otázku, jak by se asi zachoval pan Čapek? To nevíme. Ale víme, jaké ocenění připravil pan Čapek pro pedagogy, s jejichž prací nebyl spokojen, aniž by se s nimi kdy osobně setkal. Hloupým učitelům (z jeho pohledu) pan Čapek rozdává Oslí uši. Bez skrupulí také zveřejňuje plná jména učitelů, aniž by se obtěžoval užitím slov „pan/paní“. Kde je úcta k člověku? Co GDPR? Co prespumpce neviny? Co rovný přístup? Třeba pro mne žádné oslí uši nezbyly. Přitom bych je potřeboval. Hned bych byl o pár centimetrů vyšší!
Argumentační faul? Nepopiratelný argument, který se mi nehodí
Hned na začátku mě pan Čapek obvinil z argumentačního faulu. To proto, že jsem uvedl příklad miliardářského synka, který nedostával kapesné. Co je to „faul“? Ve sportu je to zákrok, nedovolený pravidly. Co je argumentační faul? Podle Wikipedie je to „takový výrok, jehož smyslem je porazit či přesvědčit oponenta bez ohledu na pravdivost zastávaných názorů“.
Dovolím si trochu zpochybnit pana Čapka i Wikipedii. Názory jsou osobní (subjektivní), a proto ze své podstaty nemohou být objektivní. Nepopisují skutečnost, ale jen to, co si o ní myslíme. Nemohou tedy být ani pravdivé ani nepravdivé. Druhá věc jsou fakta. Ta objektivní být mohou.
Mám však obavu, že pokrokoví demokraté (označující sami sebe za liberály) tato dva typy faulů kombinují. Za „argumentační faul“ považují takový argument, který se nehodí do jejich myšlenkového schématu, nejsou schopni jej popřít, protože se jedná o fakt, a proto jej označují za „nedovolený“. Dochází vám, co je „argumentační faul“? Argumentační faul je nedovolený argument – argument, který nám někdo chce zakázat s odůvodněním, že je to „faul“. A co je faul? To, co není dovolené. Kdo určí, který argument je faulem a který nikoliv? Kdo určí, které argumenty jsou přípustné?
Podle mne žádný argumentační faul, s výjimkou útoku na osobu mluvčího (např. že je to dezinformátor), neexistuje. V případě útoku na mluvčího totiž vůbec není hodnoceno, co bylo řečeno, ale kdo to řekl. To je ovšem popření základní lidskoprávní zásady, že všichni lidé si jsou rovni.
Všechny ostatní argumenty jsou přípustné. Jakýkoliv argument, založený na skutečnostech, může být vyvrácen nebo potvrzen. Jen slabý řečník potřebuje vymezit „bezpečný komunikační prostor“ (daný jeho znalostmi). Jakýkoliv argument mimo „vykolíkovaný prostor“, s nímž si dotyčný nedokáže poradit, pak označuje za „argumentační faul“. Nepřímo tím přiznává, že nemá argumenty.
Rovnost? Utopie! Je to jako všem hráčům rozdat stejné karty
Pominu-li komentáře, které se snaží zpochybnit mé názory na projekty, RVP atd., dá se říci, že se celý článek pana Čapka točí okolo „rovných šancí“. Lidé nikdy neměli, nemají a nebudou mít rovné šance. Všichni máme „svoje šance“. Ano, všichni máme SVÉ předpoklady, a tedy i SVÉ vlastní šance. Nemůžeme být někým jiným. Ale můžeme být sami sebou. Přitom někteří z nás neumí být ani sami sebou. Kým je ten, kdo neumí být sám sebou?
Rovnost není stejnost! Jsme si rovni jako lidé, měli bychom mít stejná práva a povinnosti. Ale jak s nimi v rámci své individuality naložíme, to už je naše osobní zásluha. I kdyby škola opravdu dokázala zajistit všem dětem „rovné šance“ (co to je?), stejně nikdy lidé nebudou mít rovné startovní podmínky. Někoho trápí, že má staré auto a nemůže jezdit lyžovat do Alp. Jiné dítě do Alp jezdí, ale nelyžuje. Je upoutané na vozíku a ví, že jednou nedokáže ani sedět. Přesto toto dítě obsadilo v tomto školním roce u přijímacích zkoušek na obou středních školách první místo. Možná ve vědomí konečnosti spočívá jeho cílevědomost. Je to hrozné, ale je to tak. Zdravý člověk má tisíce přání, nemocný jen jedno.
Rovnost není v ničem, v osobní výšce, v tělesné hmotnosti, v barvě vlasů, v nemocech, v příjmech, v zděděných vlohách, v zděděných nemovitostech, ve velikosti bot, ve fyzické síle, v inteligenci, v rodinném zázemí, v místě, kde jsme se narodili… Je to jeden ze zákonů přírody. Každý z nás je jiný! V tom je naše krása a naše osobitost! Každý máme nějak rozdané karty, a všichni se s nimi musíme naučit hrát. Všichni se musíme naučit žít sami se sebou. Až to budeme umět, dokážeme žít i s těmi druhými.
Vložil: Stanislav Korityák